LX. kapitola

    Finrod zpod přimhouřených víček sledoval, jak se k němu Erestor blíží, a v duchu přemýšlel, co má asi za lubem. Ne, že by ho pár věcí nenapadlo, ovšem ani jedna mu k němu příliš neseděla. Naštěstí nemusel hádat dlouho, neboť sotva mu jeho tmavovlasý společník zavázal oči, uchopil jeho zápěstí a nečekaně zručně mu je připoutal k pelesti.

„Jsi si jist, žes v minulosti bojovníkem nebyl?“ poznamenal kapitán dobrosrdečně a zkusmo trhnul rukama, aby zjistil, jak pevný uzel Erestor uvázal. Příliš velké zázraky nečekal, o to větší bylo jeho překvapení, když se ten nepohnul ani o píď.

„Bojovníkem nikoliv, však nejspíše již pozapomněl jsi, že knihomolem jsem a uzlů již dávno v knihách popsáno bylo…“

„Tys pln překvapení, korkoamin…“ uznal kapitán pochvalně. „Pověz mi… čehožpak jiného jsi ještě z knih vyčetl?“

Erestor se zatvářil značně útrpně, což naštěstí pro něho nemohl Finrod vidět. „Kterak zbraní nejrůznějších vyrobiti?“ navrhnul nesměle, protože si byl až příliš dobře vědom toho, že žádná jeho znalost získaná z knih mu nyní nemůže pomoci.

„Pozoruhodné…“ přisvědčil Finrod. „A nepochybně užitečné. Však nikoliv v okamžik tento… Čehožpak dalšího jsi vyčetl?“

„Kterak jedů a protijedů připraviti?“

„Ty vskutku znepokojovati mne začínáš, korkoamin… Vždyť já již spoután a tobě na milost a nemilost vydán jsem, tak proč bys mne ještě mučiti chtěl?“

„Cožpak vy bojovníci v bolesti si nelibujete?“ prohodil Erestor a mučivě pomalu mu stáhnul nohavice, tentokrát už docela, a hodil je kamsi do kouta.

„Já netuším, kterak rozsáhlými zkušenosti tvé v ohledu tomto jsou, však rovnou bych tebe upozorniti chtěl, že jisté partie mé zacházení jemného vyžadují…“ varoval ho kapitán pro jistotu.

„Vskutku?“ opáčil Erestor a konečně si dopřál to potěšení, aby si Finroda důkladně prohlédl.

A že bylo opravdu na co se dívat! Když pominul tvář, kterou už mezitím tak dobře znal a na níž vždy obdivoval silnou čelist, vysoké lícní kosti a ty tajuplné zlatavé oči, které právě teď byly skryté pod vrstvou saténu, pyšnil se kapitán mohutnou hrudí a plochým břichem s lákavě vyrýsovanými svaly, jež téměř žadonily o to, aby po nich zálibně přejel prsty. Dál se Erestor zatím raději nedíval, i když měl dojem, že než tato noc skončí, bude znát jeho tělo možná stejně dobře jako to svoje. Aspoň v to doufal…

„A kterépak to jsou?“ vyzvídal, zatímco se sklonil nad svou bezmocnou obětí. „Tyhle snad?“ pronesl zadumaně a než se mohl Finrod zeptat, co má na mysli, vášnivě se přisál k jeho rtům.

Chvíli je trýznil v hladovém polibku, při kterém neváhal občas jemně použít i své zuby, jen aby je nakonec s předstíraným zklamáním opět propustil.

„Zřejmě nikoliv…“ zamumlal jakoby sám pro sebe a přesunul se k Finrodovu levému uchu, které bez jakéhokoli spěchu polaskal podobným způsobem.

Na tomto místě už musel přejít k čistému experimentování, ale podle tlumeného zasténání, které se kapitánovi vydralo mezi rty, usoudil, že si zatím vede celkem dobře. Sklouznul tedy níže, až na krk, kde se nechal poněkud unést a neváhal tu jemnou kůži označkovat svými zuby, což však bylo oceněno dalším smyslným zvukem. A Erestor ke svému překvapení zjišťoval, že ani jeho tyto hrátky nezanechávají úplně chladným. Ačkoli od jeho vyvrcholení uběhl teprve krátký čas, cítil, jak opět tuhne, a způsob, jakým se vrcholek jeho přirození otíral o hedvábné nohavice, tento stav ještě zhoršoval. Na okamžik zvažoval, že by si je sundal, nicméně vzápětí to rezolutně zavrhnul jako zcela nevhodné a raději pokračoval ve svém průzkumu.

Tentokrát si za studijní materiál vybral Finrodovy bradavky, které dráždil ústy a na něho nezvykle nešikovnými prsty, dokud neztvrdly do malých tmavých korálků. Ale ačkoli po nich opakovaně přejel i zuby, ani tady proti tomu kapitán zhola nic nenamítal.

„Já domnívati se začínám, že jsi spíše přeháněl, meldir…“ prohodil, než sjel jazykem od bradavky, se kterou si jeho ústa předtím hrála, až na jeho břicho. Tady víceméně netušil, co by mohl udělat, a tak jen obkroužil pupík, zanechávaje za sebou mokrou stopu, aby do něho posléze měkce vklouznul špičkou jazyka.

Zaznamenal, jak se Finrod prudce nadechl, a vědomí toho, že je to on a jeho dotyky, které na něho mají takový vliv, na něho zapůsobilo spolehlivěji než lecjaké afrodisiakum. Povzbuzen mocí, kterou nad ním bezpochyby měl, a omámen jeho osobitou vůní, která zaplňovala veškeré jeho smysly jako to nejsladší opium, se konečně odvážil k něčemu, co až do té doby považoval za takřka nemyslitelné…

Finrod hlasitě zasténal, když ucítil první váhavé dotyky prstů na svém přirození a vzápětí Erestorův vlhký jazyk, který jemně obkroužil jeho špičku a pak ho téměř hladově ochutnal po celé jeho délce. Ten pocit byl prostě nepopsatelný.

Jistě, měl již v minulosti ellyn, kteří se nerozpakovali vzít ho hluboko do krku, aby mu poskytli co největší rozkoš, a to byla jen jedna z mnoha praktik, které si dopřával, avšak on nyní zjišťoval, že ačkoli za nimi Erestor, co se zkušeností týkalo, značně zaostával, přesto bylo na jeho neohrabanosti cosi neuvěřitelně vzrušujícího. Už jen ta představa, že je prvním ellonem, kterého se takhle dotýká, na něho měla velice silný účinek.

Když ho Erestor pevně sevřel u kořene a jeho ústa ho bez dlouhých okolků začala pohlcovat, zatajil dech v očekávání… a o chvilku později byl za to vděčný, protože pochyboval, že by jinak dokázal zcela potlačit bolestivé zaúpění, když rádcovy zuby nechtěně zachytily o jeho předkožku. Pevně stiskl čelisti k sobě, ale to, jak jeho tělo nečekaně strnulo, ho stejně prozradilo.

„Děje se něčeho?“ otázal se Erestor starostlivě, když ho na chvíli propustil ze svého vlhkého vězení.

„Jenom toho, že k oněm partiím, o nichž prve jsem hovořil, jsi právě dospěl…“ ozřejmil mu Finrod a jeho hlas ještě nesl stopy po právě prožitém utrpení. Doufal jen, že jistá část jeho anatomie zůstala bez úhony.

„Toho si plně vědom jsem, vždyť opatrně jsem si počínal!“ namítl Erestor lehce uraženě.

„Pak prosím ještě opatrnějším buď, neb zuby tvé značně ostré jsou,“ požádal ho kapitán mírně.

„Copak jsem tebe snad kousnul?!“ ohradil se rádce okamžitě.

Finrod si povzdechl. „Trochu,“ přiznal. „Jsem si jist, že toho přežiji, jen toho již neopakuj, ano?“

„O tom já ničeho nevím!“

„Korkoamin… já tobě přec ničeho nevyčítám. Pouze upozorniti jsem tebe chtěl, že –“

„Že tak dobrým jako ostatní milenci tví nejsem?! Tohoto já si plně uvědomuji!“ zareagoval Erestor prudce a Finrod v duchu zanadával. Bylo zřejmé, že i když si počínal obezřetně, stejně se mu podařilo svého přítele zranit.

„Avšak tys též na vině!“ osopil se na něho Erestor vzápětí. „Cožpak možným jest toho všeho do úst vměstnati?!“

„Pokud toho tobě vadí, pak toho přec nečiň. A nebo do úst jen toliko si vezmi, kolik tobě pohodlným bude,“ radil mu Finrod a cítil se v té situaci poněkud absurdně. O sblížení s Erestorem snil už kolikrát, avšak v těch představách nikdy neprobíhalo takto!

„Pouze část?“

„Proč ne? Zbytek zatím rukou masírovati můžeš, pokud chceš,“ nabídnul mu smířlivě.

„Ale ti ostatní toho činiti nemuseli, že?! Oni potíží tebe řádně uspokojiti neměli!“

Finrod z jeho tónu rozpoznal, že si vyčítá, že on to na rozdíl od nich nedovede, a zalitoval, že ho nemůže vzít do náruče, aby ho přiměl pustit takovéto nesmysly z hlavy. Pokusil se mu to tedy aspoň rozmluvit.

„Záleží na tom? Já přec nyní s tebou jsem a nikoliv s nimi! Jakkoli se mne dotýkati budeš, pro mne příjemným bude,“ ujistil ho upřímně, jenže toho tvrdohlavého ellona stejně nepřesvědčil.

„Příjemným možná… však dotyky těch druhých tebe nepochybně k extázi přiváděly!“

„Erestore!“ okřiknul ho důrazně. „Já popírati nebudu, že s nimi uspokojení jsem nalezl, však pouze fyzického! S tebou však čehosi hlubšího prožívám… I když v okamžik tento mne spíše zarputilostí svou irituješ! Já tobě sice přiznal, že ellyn jiných před tebou jsem měl, však toho neznamená, že tu na loži s námi se nyní nachází! A pokud toho pro tebe něčeho znamená, pak věz, že prvním jsi, od koho jsem se spoutati nechal.“

„Vskutku?“ Tohle už znělo téměř potěšeně.

„Nu ovšem! A pokud jsi již starostí svých pošetilých zahnal, pak bych tobě ještě čehos jiného nabídnouti chtěl, a věř, že málokomu jsem nabídky této učinil.“

„Ano?“

Erestorovy prsty něžně polaskaly Finrodovu hedvábnou kůži, jež skrývala jeho ocelově tvrdý nástroj, a jeho rty se mazlivě obemkly kolem jeho vrcholku, aby pohotový jazýček mohl trýznivě pomalu přejíždět po malé skulince v něm.

„Aiya, korkoamin (Oh, havrane můj)…“ vydechl kapitán slastně. „Karnela a´ amin (Miluj mne)…“

„Již vbrzku tam budeme,“ oznámil Rúmil Lidianně, aniž by se ho musela tázat, a pomohl jí opět na koně.

Tentokrát se neocitla dole kvůli tomu, že by ji shodil, ale proto, že si konečně vymínila malou přestávku, aby si mohla odskočit. K jejímu podivu ani příliš neprotestoval a dokonce ohleduplně poslal zbytek skupiny napřed, čímž jí zaručil i relativní soukromí.

„Na té cestě?“ ujišťovala se, zatímco se uvelebovala na širokém hřbetě Anorona. Rovnou se i opřela o Rúmilovu širokou hruď, neboť už byla celkem smířená s tím, že jakmile vyjedou, tak se na ní beztak ocitne.

Automaticky ji objal levou paží, přičemž se jakoby náhodou otřel o její hrudník. Nezdálo se, že by to přes ty vrstvy oblečení vůbec zaregistrovala, zato jemu se povážlivě zrychlil tep a znovu pocítil to nepříjemné hučení v uších. Věděl, co to znamená… a obával se, jestli bude natolik silný, aby tomu vábení nepodlehl.

„Ano, tam,“ zamumlal a pobídl Anorona do klusu, což byla největší rychlost, kterou okolní terén povoloval. Chtěl se co nejdříve připojit k ostatním, kdyby nad sebou náhodou ztratil kontrolu. Nerad by se zodpovídal Legolasovi z toho, že ublížil jeho choti.

„Myslíte si, že je tu aspoň malá šance, že to Glorfindel dokáže Legolasovi vysvětlit?“ otázala se ho dívka spontánně a trochu si poposedla, aby zmírnila tupou bolest v kříži, která ji už nějakou dobu sužovala.

„Ne,“ odvětil stroze. Co naštěstí nemohla vidět, bylo, jak si zálibně přičichl k jejím vlasům a dokonce si hladově olízl své bledé rty.

„Proč ne?“ zajímala se neodbytně.

„Neb kdyby argumentům přístupen byl, pak byste ho nepochybně již Vy sama dávno přesvědčila.“

Zadíval se na kus jejího krku, který nebyl jeho zraku zakrytý vlasy, a zaznamenal, jak jeho touha ještě o něco vzrostla. Nejspíš by měl v dohledné době vyhledat někoho, s kým by ji mohl ukojit, jenže od chvíle, co tu žili takto izolováni, to nebylo vůbec jednoduché.

„A co byste na mém místě dělal Vy?“

Díval se na to růžové místečko a jen stěží se udržel, aby do něho nezabořil své zuby. Vypadalo tak svěže… tak plné sladké krve… Neubránil se tomu, aby žádostivě nezamručel.

„Cože? Nerozuměla jsem Vám.“

Nervózně si pročistil hrdlo. „Že být Vámi, vyčkal bych,“ přinutil se ke krátké odpovědi, která ho i tak stála značné úsilí.

Zpropadený Saeros, jak jen ho mohlo napadnout nabídnout ho této dívce jako nápadníka?! Jenže on si až moc dobře uvědomoval, co ho k tomu vedlo. Snažil se mu pomoct. Snažil se ho přimět, aby s tím démonem v sobě bojoval… až do vítězného konce. A nebo své smrti…

Jenže má na to? Dokáže ten hlad potlačit? Může zkrotit ony divoké pudy, které se ho nekontrolovatelně zmocňovaly? Kdyby mu aspoň Saeros poslal kohokoli jiného… Jenže lady Lidianna se svou drobnou postavou a lidskou vůní představovala až příliš velké pokušení i pro někoho s jeho ocelově pevnou vůlí. Měl pocit, jako kdyby byl tím jejím pachem už docela omámen, prostoupen skrz naskrz, jako kdyby mu proudila v žilách… Toužil se jí zmocnit… toužil ji zranit… a věděl, že tomuhle nezvládne odolávat dlouho. Musí ji co nejrychleji dostat pryč… co nejdále ze svého dosahu… než bude příliš pozdě…

„Vyčkal?“ opáčila dívka a bylo zřejmé, že ji ten návrh příliš nenadchl. „To jsem dělala zprvu, ale nikam to nevedlo! Lord Erestor mi zase radil, abych na něho zapomněla a naučila se prostě žít bez něj! A co mi poradil Saeros to už dobře víte…“

„Pak se obojím říditi zkuste!“ snažil se Rúmil ukončit onu nesmyslnou debatu.

Potřeboval se soustředit, aby upokojil tu šelmu v sobě, jenže za neustálého princeznina štěbetání to šlo jen velice obtížně. Když se náhle odmlčela, ulevilo se mu, že nyní se snad bude moci konečně věnovat svému vnitřnímu boji, ovšem to ještě netušil, co provede vzápětí.

Neboť Lidianna se s nečekanou rozhodností obrátila čelem k němu a začala ho líbat.

Elrond neochotně pozvedl oči od rozepsaného dopisu a vrhnul nepříliš přívětivý pohled směrem ke dveřím, na jejichž druhé straně se právě kdosi dožadoval vstupu. Krátce zvažoval, jestli toho vetřelce pozvat dál nebo ne, a byl za své váhání odměněn dalším zabušením.

„Heru (Lorde)?“ ozvalo se zároveň nesměle. „Vy návštěvy tu máte.“

Zamračil se. Proč jen se naivně domníval, že když většina Eldar již opustila Imladris, bude mít konečně příležitost napsat své neteři pár řádků? To po něm musí neustále někdo něco chtít?!

S trpkostí zavzpomínal na poklidnou dobu, která v jejich světě panovala, než se objevila ta lidská dívka a obrátila jejich bezpečné životy vzhůru nohama. Pravda, její příchod nebyl sám o sobě až tak významný, měl však podobný efekt jako kámen vržený do jezera. Vlnky, které vyvolal, se dávno rozběhly ke břehům a jen Valar snad věděli, koho zasáhnou, než se tam dostanou.

„Heru?“ vytrhnul ho ten ellon za dveřmi z rozjímání a tím ho nevědomky ještě více nahněval.

„Já nyní zaneprázdněn jsem a návštěv nepřijímám!“ odbyl ho břitce a tím to považoval za vyřízené. Smočil brk v inkoustu a znovu se sklonil nad listem. Jenže to ještě netušil, s kým má tu čest.

„Tak nepřijímáš?!“ zvolal král Eryn Lasgalen popuzeně ve stejnou chvíli, kdy odstrčil neschopného strážného z cesty a rázně rozrazil dveře do knihovny. „Pak se tedy sám dále pozvu, neb nálady čekati právě nemám!“

Jeho hlučný vstup překvapil Elronda natolik, že škubnul rukou a vykouzlil na psaní pro Elanor značně abstraktní kresbu. Znechuceně odhodil brk a pomalu povstal, ruce sbalené v pěsti opřené o hranu stolu.

„A čehožpak naléhavého na srdci máš, že toho odkladu nesnese?!“ opáčil zlostně, dokud Thranduil nepopošel blíž a jeho zloba nepřerostla v údiv. „Čehožpak se tobě přihodilo?“ vydechl překvapeně a očima léčitele ihned obhlížel rozsah a závažnost jeho zranění. 

„Mně zhola ničeho není, Elronde! Však odpovědí pár od tebe potřebuji!“

„Možná sednouti by sis nejprve měl…“ navrhnul lord smířlivě, když zaznamenal, kolik námahy ho těch pár kroků stálo. Přece jen nebyl docela bez srdce, aby ho pohled na toho očividně trpícího ellona neobměkčil.

Avšak Thranduil o jeho soucit nestál. „Kvůli tomuto jsem já za tebou nezavítal!“ zavrčel na něho nevrle a zdálo se, že se na něho každým okamžikem vrhne. A nejspíš by to i udělal, kdyby nebylo Legolase, jenž odmítl déle poslušně čekat na chodbě a namísto toho se přidružil k nim, aby mohl včas zamezit jejich roztržce, než přeroste v něco horšího.

„Mae govannen, heru Elrond (Pozdraven buďte, lorde Elronde),“ sklonil uctivě hlavu a když ten jeho pozdrav opětoval, ihned pokračoval. „Odpusťte, že takto bez pozvání k Vám vtrhli jsme, však otec můj ještě s lordem Glorfindelem před odjezdem jeho promluviti si chtěl a já ostatně rovněž. Kdybyste nám jen poraditi mohl, kde jej nalezneme, pak Vás již více o čas Váš drahocenný okrádati nebudeme.“

„Já obávám se, že zpráv špatných pro vás dva mám, neb Glorfindel již zrána Imladris opustil a rovnou do Mithlondu zamířil. Cožpak vám toho strážní nesdělili?“ podivil se Elrond, kterého princova přítomnost nesmírně potěšila. Vždyť čím dříve bude mít možnost ho do jeho poslání zasvětit, tím delší dobu na přípravu získají. A ta byla v tomto případě nezbytná.

„Sdělili!“ zapojil se Thranduil znovu do hovoru a jeho nabroušený tón ostře kontrastoval s Legolasovým mírným. „Však já jist si býti chtěl, že zde dosud neskrývá se! Navíc strážní ohledně odjezdu jeho poněkud zmateni byli, neb někteří tvrdili, že snad již dne včerejšího kdos na cestu se dal!“

Elrond se zatvářil kysele. „Tohoto čistě o Glorfindelovi není, že?! Neb důvodu nevidím, proč strážní by vás o odjezdu kapitána mého zpraviti měli, leda že by se někdo z vás na lady Nimloth vyptával!“

„Tohoto já nepopírám!“ vyjel na něho král nevlídně, neboť se dosud nezbavil podezření, že tento tmavovlasý lord, jenž si ho tu značně povýšeně přeměřuje, má nějak prsty v jeho neshodě s Nimloth. On se však nemínil nechat tak snadno odbýt!

„Bych zvědavosti tvé ukojil, Thranduile,“ procedil Elrond ledově. „Pak věz, že ona s Gildorem a družinou jeho naprosto dobrovolně odjela, čehož jí Glorfindel bez námitek dovolil! Zřejmě se on důvěře jeho na rozdíl od tebe těší! Tak proč jim štěstí jejich nepřeješ a raději zpátky do říše své se opět nenavrátíš?“

„Neb na elleth této mi výjimečně záleží!“

„Nu, ovšem…“ přikývl lord téměř chápavě. „Však možná právě proto bys ji odejíti nechati měl. Cožpak již pozapomněl jsi, kterak ta poslední, pro niž srdce tvé vzplanulo, skončila?!“

Thranduilovi probleskla hlavou vzpomínka na tmavovlasou dívku s očima jako dvě chrpy a rty barvy zralých malin, na její něžné ostýchavé dotyky, které ho tehdy téměř připravily o rozum, a sladké polibky, při nichž se vždy jemně rděla. Byla tak nevinná… okouzlující… a on pro ni ztratil hlavu i srdce zároveň…

„Adar?“ hlesl Legolas a jemně se dotkl otcovy paže. „Vy nikdy jste o tomto nehovořil…“

„Nejspíš proto, že on odvahy k tomu nemá!“ ušklíbnul se Elrond jízlivě. „Neb on přiznati nejprve by musel, že pokrytcem jest, když tebe za provinění stejného, jakého on se dopustil, trestal!“

„Pokrytcem?! Já ho pouze před osudem podobným uchrániti chtěl!“

„Vskutku?! A kterak mu osudu podobného hrozilo?! Jediný, kdož ohrožoval je, jsi byl ty!“ obvinil ho někdejší imladriský lord opovržlivě. „Ostatně tajemstvím není, že rodem Edain hluboce opovrhuješ, tedy mě toho ni překvapiti nemohlo!“

„Já vědom si jsem, že druhých se vždy nejlépe kritizuje, však již pozapomenouti ráčil jsi, kterak tobě svazek dcery tvé a Aragorna trnem v oku byl?! Skutečnost, že nesmrtelnosti své pro něho obětovala, tebe k nepříčetnosti dováděla! A přitom jsi štěstí měl, že on jedním z Dúnedainů byl, neb jinak by soužití jejich trvání dlouhého nemělo!“

„Já pochybností nemám, že otec tvůj toho stejně cítil, když ses slovem svým k dívce oné lidské připoutal!“

„Cítil?! On citů schopný nebyl, pouze zloby a nenávisti! Beztak mne neustále do ženitby tlačil, tedy spokojen býti mohl, že jsem přání jeho bez odmlouvání vyplnil!“

„Nejspíše však nepočítal s tím, že nastávající tvá z rodu Edain bude a ty kvůli ní téměř války započneš!“

„K ničemu takému nedošlo a důvodů nevidím, proč se nyní minulostí zaobírati, když naspěch mám!“ ukončil Thranduil jejich debatu rázně a namířil si to ke dveřím.

„Kampak takto vyrazil jsi?! Vždyť zraněn jsi a Nimloth již beztak dohoniti nemůžeš!“ pokoušel se ho Elrond zastavit.

„Že ne?! Ona sic již včera do přístavů se vydala, však Glorfindel ji teprve zrána následoval, tudíž zřejmé jest, že kdes příjezdu jeho vyčkati musí!“

„Však i tak náskoku značného mají, jenž ni na Morelenovi pokořiti nedokážeš! Nanejvýš hřebce svého schvátíš!“ upozornil ho lord a útrpně se zadíval na jeho poraněnou nohu. „Ty v klidu bys odpočívati měl, pokud nechceš, by tobě kulhání tohoto zůstalo!“

„Do Mordoru s kulháním, já toho přec zkusím!“ odmítal se král vzdát.

„Možná způsobu jednoho by tu bylo!“ vmísil se do hovoru Legolas, když viděl, že jeho otec je v tomhle ohledu stále stejně zarputilý. Toužil se zeptat na dívku, o níž tu s Elrondem hovořili, avšak vycítil, že právě teď není ten nejvhodnější čas. Snad se ještě vyskytne příležitost jindy, až bude trochu klidněji. „Zkratky jisté z Imladris vede, jež později se na cestu hlavní napojuje, a třebaže terén její dosti obtížný jest, přesto času značného ušetří!“

„Výborně, nin-ion (synu můj)!“ poplácal ho Thranduil pochvalně po rameni a jeho tvář se rozzářila novou nadějí. „A pak že jich dostihnouti nelze!“ prohodil posměšně směrem k Elrondovi. Ten ho však nevnímal.

„Kterak o zkratce této víš, Legolasi?“ zeptal se podezíravě. Ostatně ne bez příčiny, protože tuhle cestu objevil kdysi on a pověděl o ní pouze svým synům, kteří ji měli použít v případě nouze. Jenže podcenil tehdy jejich divokou náturu, neboť ti od té doby odmítali jezdit po hlavní cestě, jež byla více než o třetinu delší.

„Párkrát jsem tudy s Elladanem a Elrohirem jel,“ řekl princ prostě. Nač to také tajit, vždyť o nic zásadního nešlo.

„Tys o ní ještě komus jinému řekl?“ vyptával se lord dál a Thranduil netrpělivě mlasknul.

„Čehožpak na tomto záleží, Elronde?! Hlavní jest, že cesty oné zná!“

„Pokud ji vskutku zná, pak též dobře vědom si jest, že naprosto bezpečnou není! Jestli ty života svého všanc dáti chceš, zbraňovati tobě v tom nebudu, však Legolas zde zůstane, neb úkolu závažného mu přiděleno bylo!“

„Jakého úkolu?“ zeptali se otec i syn zároveň.

„Lord Manwë vůle Ilúvatarovy konečně vyjevil. A Legolas jako ten, jenž do světa lidí vydati se má, by kamenu nového našel, určen byl.“

Thranduil se opět zachmuřil. „A toho se tobě nebezpečným nezdá?! Proč zrovna jeho si vybrali?! Ne… tohoto já nepřipustím!“ prohlásil kategoricky.

„Já?“ vydechl princ překvapeně. „Předpokládal jsem, že Glorfindel…“ odmlčel se a zmateně potřásl hlavou. „A kdy bych tam…?“

„Co nejdříve, Legolasi. Pročpak odpočinouti sobě nyní nejdeš a pak spolu o všem pohovoříme,“ usmál se na něho Elrond, potěšený, že aspoň někdo z Thranduilovy rodiny se dovede chovat rozumně.

Ovšem král se s tím tak lehce smířit nehodlal. „Sdělil tobě lord Manwë též důvodů, jež Ilúvatara k rozhodnutí tomuto vedly? Neb věř mi, že my dva jsme si již zájmu Valar, konkrétně Námy, do sytosti užili!“

„On ničeho nevyjevil, však nám nepřísluší rozhodnutí jeho zpochybňovati!“

„Možná jinak bys na to nahlížel, pokud by se toho syna tvého týkalo! Vždyť nikdo tušení nemáme, kterak to ve světě Edain vyhlíží! Tedy krom…“

„Lidianny,“ doplnil ho Elrond pohotově. „Však ona na cestě do přístavů též jest!“

Legolas se po těchto slovech zdrceně zahleděl k zemi. Jistě, tohle mu vyjevila už lady Nienna, nicméně on do této chvíle stále doufal v nemožné. Nyní mu nezbývalo nic jiného než konečně čelit následkům svého neuváženého chování. To on byl tím, kdo ji k tomu dohnal… kdo pokazil vše krásné, co mezi nimi bylo. Ne ona svým důvěrným chováním k jeho otci, pouze on svou tvrdohlavostí a nejistotou. A teď již bylo příliš pozdě…

„Nu, pokud tomu tak jest, pak my o důvod více máme, proč se jich dostihnouti pokusiti, že, Legolasi?“ obrátil se Thranduil ke svému synovi a byl zaskočen bolestí, jež se mu zračila ve tváři. Když k němu zdráhavě pozvedl oči, přísahal by, že se v nich zaleskly slzy.

„Pokud Lidianna do Amanu odplouti touží, pak já jí v tom zbraňovati práva nemám. A též nebudu,“ prohlásil neochvějně. „Však toho neznamená, že Vás do přístavů nedoprovodím, Adar. Ostatně… aniž bych se holedbati chtěl, pak bez průvodce byste cestou tou nejen hromadu času ztratil, však i o život navíc přijíti mohl.“

Elrond se zamračil, nespokojený s tím, jak se situace vyvíjí. „Legolasi, ty bys rizika takovéhoto podstupovati neměl! Vždyť v rukou tvých osud světa našeho spočívá! Pokud zbytí nebude, pak Thranduila sám doprovodím!“ pokoušel se ho přivést k rozumu. Cožpak nechápe, jak je pro ně teď důležitý?!

„Ty že mne doprovodíš?!“ opáčil král nedůvěřivě. „To si téměř jist býti mohu, že se na cestu hlavní již živ nedostanu!“

„Raděj nepokoušej mne, Oropherione (synu Oropherův)!“

„Lorde Elronde…“ zasáhl jemně do jejich počínajícího sporu Legolas. „Já odpovědnosti té si zcela vědom jsem, však rozumějte, že krom otce mého pro mne zde nikoho důležitějšího není. A pokud jemu se čehos přihodí, což vzhledem k nenávisti lorda Námy vůči nám dvěma zcela vyloučeno není, pak bych si toho nikdy neodpustil, že s rukama složenýma jsem tu seděl, zatímco on mne potřeboval. Říkáte, že vyvolen jsem byl, bych světa tohoto zachránil, však právě proto mi dovoliti musíte, bych otci svému nejprve pomohl, neb jinak cti podobné bych hoden nebyl.“

Proti tomuhle už nemohl ani Elrond nic namítat.

Nimloth se dychtivě napila z potůčku, u kterého si dopřáli krátkou přestávku, a zatímco si hřbetem ruky otírala přebytečné kapky vody ze svých rtů, otočila se, aby se podívala, co mezitím dělá Gildor. Jaké však bylo její překvapení, když ho nalezla stát přímo za sebou. Polekaně vyjekla a nebýt toho, že ji pohotově sevřel ve svých pažích, nepochybně by skončila v ledovém proudu horské bystřiny.

„Ty štěstí máš, že tebe s oblibou zachraňuji, Nimloth,“ prohodil samolibě a poklekl vedle ní, aby mohl znovu ochutnat opojný nektar jejích úst.

„Kdyby tebe nebylo, pak zachraňovati bys mne nemusel,“ připomněla mu mírně, když se od ní po chvilce odtrhnul.

„To bych si však pak odměny vybrati nemohl,“ poznamenal s náznakem úsměvu, než smočil své prsty v potoku a přejel s nimi po jejích rtech, zanechávaje na nich mokrou stopu.

Váhavě vysunula špičku růžového jazýčku, aby si je opět osušila, a on toho využil a vklouznul svým ukazovákem směle dovnitř. Tlumeně vzdychla.

„Ústa tvá natolik svůdná jsou, že jen stěží jim odolati lze… A já sotva dočkati se mohu, až v nich cos jiného svírati budeš…“ zašeptal jí chraplavě do ucha.

Lehce se zachvěla při té představě a možná proto, že na ni nenaléhal, začala jeho prst jemně sát. Zaslechla jeho souhlasné zamručení a pocítila pošetilou radost z toho, že je s ní spokojený. Její největší obavou totiž bylo, že se jí kvůli jejímu nedostatku zkušeností vysměje. Když se však nic takového nestalo, posléze se osmělila a zapojila do svého laskání i jazyk.

„Hm… Kdybys jen tušila, kterak velkého pokušení právě teď představuješ…“ zamumlal Gildor, jenž se zájmem sledoval, jak ho Nimloth téměř dychtivě olizuje. „Já přiznati musím, že myšlenky mé cokoliv než ctnostné v okamžik tento jsou…“

Pomalu odtáhnul svou ruku a zkoumavě se zahleděl do doširoka rozevřených fialkových očí své snoubenky, které si ho s takovou nevinností a důvěrou prohlížely. „Kdybych se rozhodnul tebe hned tady svou učiniti, ty by ses tomu nebránila, není-liž pravda?“ dotazoval se a její drobné přikývnutí mu v jeho úsilí se ovládnout pranic nepomohlo.

„Nestoudnice!“ pokáral ji naoko ostře, než se rychle zvednul ze země. „My opět vyraziti bychom měli… Neb pokud se na mne takto dívati hodláš, pak se mnou o samotě v bezpečí nejsi…“

„Skutečně?“ Nimloth se pomalu postavila a přitom se jakoby náhodou o něho otřela. „A čehožpak jen si počnu, až chotí tvou se stanu a v ložnici sami nacházeti se budeme?“ prohodila laškovně.

„Pak tobě, má drahá Nimloth, již pomoci nebude…“ odvětil Gildor a tvářil se přitom smrtelně vážně. „Neb mou budeš a já toho patřičně využíti v úmyslu mám!“