LIX. kapitola

    Finrod nepropustil Erestorovy rty ze svého sladkého zajetí, dokud neucítil, jak se jeho odpor pozvolna vytrácí a jak jeho přítel začíná lehce neohrabaně jeho polibek vracet. Ale ani tehdy se neodtáhnul příliš daleko, neboť se chystal svůj útok co nejdříve zopakovat.

„Finrode...“ zašeptal Erestor tónem, který hraničil téměř se zoufalstvím a který se k jeho nelibosti chvěl.

Jenže jak si měl udržet odstup a rozvahu, když každičká buňka jeho těla, každičký centimetr jeho najednou tak nebývale citlivé kůže přímo žadonily po dotyku? Nedokázal již tomu hříšnému našeptávání déle odolávat... a hlavně ani nechtěl... Copak nastane konec Ardy, pokud se tomu pokušení jednou jedinkrát poddá? Nikdo se to přece nedozví. A kdy se k tomu naskytne lepší příležitost než dnes, když je král i se synem pryč? Aspoň jednou v životě chtěl ochutnat skutečnou vášeň... odhodit ten šedivý plášť chladu a nechat se hřát Finrodovým horkým tělem... Aspoň jednou v životě se nechtěl cítit tak strašlivě sám...

„Uma, korkoamin (Ano, havrane můj)?“ vypravil ze sebe kapitán chraplavě a jeho dech pohladil Erestorovu tvář. „Mani uma lle milya (Čehožpak by sis přál)?“

„Amin uuma sinta (Já nevím)...“ přiznal obvykle rozhodný rádce a rozechvěle si olíznul horní ret. Tak docela pravda to však nebyla, neboť si byl až přespříliš dobře vědom toho, co by chtěl. Jenom netušil, jak to Finrodovi vyjevit, aniž by to znělo příliš... vulgárně. Připadalo mu směšné, že umí hovořit a psát několika různými řečmi, ale nedokáže vyjádřit, že touží po dalším políbení.

Kapitán téměř fascinovaně sledoval hypnotizující pohyb jeho jazyka a neodolal, aby k němu nepřitisknul své rty a nevsál ho do svých úst. Matně zaznamenal, že Erestor poplašeně vzdychnul, ale když ho vzápětí začal laskat svým jazykem, už pranic nenamítal a poddal se těm úchvatným pocitům, které to v něm probouzelo. K jeho zklamání však byli až nehorázně brzy nuceni se od sebe odtrhnout a dopřát si kromě vášnivého polibku také trochu kyslíku.

„Já jist si nejsem, zda-li toto přáním tvým též bylo, však já pomoci si nemohl, korkoamin...“ pronesl Finrod zastřeným hlasem.

„Ni já...“ přiznal Erestor a tentokrát to byl kupodivu on, kdo si s naprostou samozřejmostí, k níž ovšem musel sebrat veškerou svou odvahu, přitáhnul kapitánovu hlavu blíž, aby znovu okusil jeho ústa.

Jeho společník více než ochotně kapituloval, a tak dlouhé minuty plynuly, zatímco ti dva navzájem hladově prozkoumávali svá ústa a jejich ruce se pozvolna stávaly zvědavějšími a smělejšími. Finrod se sice zprvu snažil držet zpátky, ale když se o něho začal Erestor bezděčně, o to však naléhavěji třít, neodolal a sjel ještě o něco níž, až k okraji jeho nohavic, kde opět na okamžik zaváhal. Chtěl mu dopřát možnost zaprotestovat, kdyby na ten důvěrný dotyk nebyl zatím připraven, ale něco takového Erestora ani nenapadlo. Namísto toho tlumeně zasténal svůj souhlas a dychtivě se proti němu vzepjal.

Další povzbuzení už kapitán nepotřeboval. Bez obtíží si poradil s tkanicí, která mu bránila v dalším postupu, a pak sebejistě vklouznul pod tenoučkou látku Erestorových nohavic a pevně ho obemknul prsty. Hlasité zasténání ho ihned ubezpečilo, že tohle je přesně to, po čem jeho přítel touží, a on již neztrácel čas zbytečným otálením, téměř jako kdyby vycítil jeho naléhavou potřebu, a několika zkušenými pohyby ruky ho přivedl k vyvrcholení.

Když Erestor s přidušeným výkřikem a naprosto uchváceným výrazem náhle strnul a vzápětí se jeho tenkou vrstvičkou potu pokryté tělo zazmítalo v právě prožívané extázi, byl to pro něho natolik silný zážitek, že měl co dělat, aby ho do těch výšin nenásledoval. Ovládl se však a s náznakem úsměvu na rtech si svého milého zálibně prohlížel.

Jen stěží by někdo uvěřil, že tento ellon, který nyní spočíval zcela bezvládně na lůžku, s tváří půvabně zrůžovělou a černomodrými vlasy rozprostřenými v divokém chumlu po polštáři, je ten stejný ellon, jenž obvykle nosí střízlivé tmavé róby a dokázal by svým ledovým tónem zastrašit i samotného Balroga. Šedé oči měl rozostřené a pouze jeho prudce se zdvíhající hruď prozrazovala, že ani náhodou nespí. Finrod by ho dokázal pozorovat snad celou věčnost, ale na jeho vkus se Erestor až příliš brzy vzpamatoval a k jeho znepokojení se mu tvář okamžitě zbarvila sytým ruměncem.

„Amin hiraetha (Je mi toho líto)…“ zamumlal zdrceně a raději odvrátil pohled, aby nemusel čelit kapitánovým jantarovým očím, které ho sledovaly s intenzitou, jež ho přiváděla do rozpaků.

„Mani naa raika, korkoamin (Čehožpak se děje, havrane můj)?“ zeptal se Finrod ustaraně a pro jistotu odtáhnul svou ruku v naději, že ho tím aspoň trochu upokojí. Příliš to ale nezabralo.

„Všeho jsem pokazil…“ kál se Erestor nešťastně a chvatně se pokusil uniknout z jeho dosahu, v čemž mu však kapitán pohotově zabránil.

„O čemžpak to hovoříš? Všeho přec v pořádku naprostém jest,“ ubezpečoval ho. „Či nikolivěk?“

„Čehožpak ty si nyní o mně mysliti musíš!“ zvolal tmavovlasý rádce zlomeně, jako kdyby jeho slova ani neslyšel. „Otec můj pravdy děl… Já pouze slabochem jsem… Ni těla svého kontrolovati nedovedu!“

Z jeho nepříliš souvislého projevu Finrod konečně pochopil, co ho tolik sebralo, a nemohl si pomoct, aby se mu srdce nesevřelo lítostí. Jen Valar ví, jak moc si toho musel od svých nejbližších vytrpět. Ale teď je s ním a on už se postará, aby se něco podobného nikdy neopakovalo.

„Ničeho hrozného se přec nestalo, korkoamin,“ utěšoval ho a něžně políbil ty sveřepě sevřené rty. „Mne těší, že tobě dotyky mé lhostejnými nejsou. A důvodu nevidím, proč by ses trápiti měl, vždyť já též jsem se pouze stěží opanoval.“

„Tys toho na rozdíl ode mne dokázal! Však já?!“

„Však jen proto, že ses mne v okamžik onen rozhodný nedotýkal. Věř mi, že jinak bych stejně jako ty skončil,“ pousmál se na něho Finrod povzbudivě.

Jenže na Erestora to mělo poněkud odlišný účinek, než-li zamýšlel. Neboť ta docela nevinná poznámka mu okamžitě připomněla, že on zatím neučinil vůbec nic, aby Finrodovi jeho pozornost oplatil.

„A čehožpak ode mne požaduješ?“ otázal se přímo, protože si nebyl jistý, jestli má dostatek kuráže k tomu, aby se mu bez jakéhokoli svolení začal zničehonic dobývat do nohavic. Nemluvě o tom, že nebyl ani přesvědčený, jestli něco takového chce vůbec udělat.

„Čehožpak tímto míníš?“ hleděl na něho Finrod zcela nechápavě.

„Kterak chceš, bych tebe…“ Erestor se zadrhnul a horečně dumal, jestli zná nějaký vhodný výraz pro činnost, která ho podle všeho očekávala. A celkem záhy zjistil, že nikoliv. „Kterak se tebe dotýkati mám…“ přeformuloval raději svůj dotaz, ale i tak pociťoval, jak jeho tvář zalévá další vlna karmínu.

Styděl se za to, neboť jako rádce by měl zvládat artikulovat bez obtíží a dokonale skrývat jakékoli rozpaky či bezradnost, jenže s Finrodem ho tato časem a zkušenostmi k preciznosti vypilovaná schopnost očividně zcela opustila.

„Já toho na tobě ponechám, korkoamin, však pokud toho tobě příjemným není, pak nechci, by ses do něčeho nutil, rozumíš?“ odvětil kapitán tiše a hrozně moc si přál vědět, co se právě teď jeho příteli honí hlavou.

Erestorovi ale tato odpověď nestačila. „Tys již kdys předtím s ellonem byl, není-liž pravda?“ vyzvídal.

„Uma (Ano), však toť již před dobou nějakou bylo. Pročpak tážeš se mne?“

„Neb zvěděti chci, čehož od něho se tobě nejvíce zamlouvalo. Tedy… krom toho… ehm… když tys ho… hm…“ Erestor opět marně hledal slovo, které by vyjadřovalo milování dvou ellyn, a nakonec to raději nechal nedopovězeno. Finrod beztak vyhlížel, že tuší, co má na mysli.

„Já ubezpečuji tebe, že i on mne…“ oznámil mu bez sebemenšího uzardění. „Však zpět k otázce tvé… Mně ponejvíce zamlouvalo se, když mne ústy uspokojoval. Však toho neznamená, že toho taktéž učiniti musíš, korkoamin. Jakýkoli dotyk tvůj pro mne příjemným bude.“

Erestor o tom chvilku přemítal, než znovu promluvil. „Já bych toho však zkusiti chtěl…“

Nimloth se na Gildora užasle zadívala.

„Pročpak tohoto mi nabízíš, cožpak ty mne již chotí svou učiniti nechceš?“ zeptala se tiše, téměř dotčeně.

„O tom, čeho já chci, nyní nehovoříme, Nimloth,“ vyhnul se hbitě odpovědi a pohodlně se opřel o kamenný žleb. „Neb mně zdá se, žes nabídky mé pouze proto přijala, by ses Thranduilovi pomstila, a zároveň bratra svého potěšila. Pokud tomu tak jest, pak by sis toho zřejmě ještě rozmysliti měla, neb důvodů těchto pro svazek spokojený nestačí. Já neočekávám, že ty ke mně okamžitě láskou vzplaneš, však ni si nepřeji s elleth, jež zhola ničeho ke mně necítí, spojen býti.“

Nimloth jeho slova překvapila, nepředpokládala totiž, že by ho její názory a city mohly vůbec zajímat. Chtěl ji... a také ji získal... Že bude požadovat něco víc než její oddanost a poslušnost jí na mysl nepřišlo. Nesmírně ji to však potěšilo. A také ji to přimělo se zastydět za to, že ho podezírala z nějakých nekalých činů. Copak by toho byl ellon, kterému záleží na tom, jestli jejich svazek bude naplněný láskou, schopen?

Když se na něho podívala, nedovedla pochopit, jak si o něm mohla myslet něco špatného. Jistě... byl to voják a tudíž měl na rukou krev svých nepřátel, ovšem zabít někoho v boji bylo přece něco docela jiného než povraždit bezbranné vesničany. Co ji to jenom napadlo? Proč by čestný ellon jako on něco takového v prvé řadě vůbec činil? Vždyť to nedávalo žádný smysl!

Pokud to ovšem nějak nezapříčinilo tohle zlé místo... Možná pouze hledala nějakou omluvu pro své nehorázné obvinění, které mu takřka vmetla do tváře, avšak nemohla se zbavit dojmu, že se nad celým tímto polorozpadlým pohřebištěm vznáší nějaká kletba... Dávná kletba, která zahubí každého, kdo se odváží sem vstoupit...

Třeba tu ty vesničany ani žádní vlkodlaci nenapadli, ale pobili se navzájem, když je zachvátil jakýsi strašlivý běs... Vždyť i ona na Gildora zničehonic začala pohlížet téměř jako na vraha a nebyla daleko od toho, aby proti němu obrátila své zbraně, kdyby se objevil jen náznak toho, že jí chce ublížit. A i když se už z toho podivného omámení vzpamatovala, stejně se nemohla dočkat, až odsud konečně odjedou.

„Já tušení neměla, že pro tebe tohoto důležitým jest...“ zamumlala rozpačitě, neboť nebylo lehké mu přiznat, že o něm v tomhle ohledu neměla zrovna valné mínění.

Vždyť by nebyl prvním ani posledním mužem, který si svou choť vybral jako nějakou kobylu, kvůli jejímu vzhledu a pro děti, které mu měla povít. Pravda, Gildor jí přiznal, že si na ni myslel již dlouho, avšak to vypovídalo více o jeho samolibosti než nějakých citech. A teď se zničehonic ptá na její city k němu?

„Nimloth... tula a´ amin (Nimloth… pojď ke mně)...“ vyzval ji Gildor mírně a když k němu váhavě popošla, přivinul si ji něžně k sobě. „Já tobě dosud ničeho o rodičích svých jsem nevyprávěl... a toho bez důvodu nebylo. Neb vztah jejich značně... neharmonickým byl. Matka má velice nešťastnou v manželství s otcem byla, neustále usoužená a plačtivá, což ho nezřídka popudilo natolik, že ji zbíti neváhal. Ty nepochybně představiti si dovedeš, že v prostředí takovémto příliš prostoru pro spokojenost nebylo. A já velice nerad bych, bychom my podobně skončili.“

Nimloth bedlivě naslouchala jeho vyprávění a srdce se jí svíralo soucitem při pomyšlení, že byl nucen vyrůstat v takovéto rodině. Ani by ji nepřekvapilo, kdyby ho jeho vlastní matka nenáviděla a vinila za veškerá příkoří, která pod manželovou tvrdou rukou musela snášet. Možná, že zašla dokonce až tak daleko, že se na svém malém nevinném synkovi neváhala mstít, což byla možnost, která ji děsila nejvíce.

Ať už to ale tenkrát bylo jakkoli, ani ona si samozřejmě nepřála, aby mezi nimi zavládly podobné poměry. Toužila po milujícím a nebo přinejmenším starostlivém choti, spolu s nímž by vytvořila příjemný a bezpečný domov pro všechny jejich budoucí děti. A kdo jiný by měl lépe vědět, jak toho docílit, než Gildor, kterému v dětství tohle chybělo?

„Já jista si jsem, že nám toho nehrozí, Gildore, neb ty lhostejným mi rozhodně nejsi a já ničeho více si nepřeji, než-li život nový po boku tvém započnouti,“ sdělila mu pevně a on se vděčně pousmál.

„Mne těší, že takto na to nahlížíš, já jen nerad bych tebe ztratil dříve, než-li jsem tebe vůbec získal.“

„A přesto jsi ochoten byl slova mého mi vrátiti?“ podivila se.

„Ovšem. Neb já tebe k sobě city nikoliv slovy pouhými připoutati chci. Slov se dí a zapomíná, však čeho v srdci jest, toho přetrvává.“

„Toť téměř jako báseň znělo,“ špitla Nimloth a půvabně se uzarděla. „A já dočkati se nemohu, až mi více povíš... Však nyní bychom se již na cestu opět vydati měli, sic bratr můj nás tu zastihne a diviti se bude, pročpak zde zcela sami jsme a toliko jsme meškali.“

„Pak sdělím mu, že my zdrželi se, neb půvabů tvých nejprve prozkoumati jsem musel,“ pronesl Gildor, kterého vidina blížícího se Glorfindela nijak neznepokojovala. Věděl už, co na jeho budoucího švagra platí, a hodlal to proti němu znovu použít, kdyby snad chtěl dělat nějaké potíže. Ne tedy, že by to po tom posledním rozhovoru očekával.

Nimloth se nemohla nad jeho prohlášením nepousmát. Jednak ji prostě těšilo, že se mu líbí, a pak pro ni bylo příjemnou změnou mít vedle sebe někoho, kdo se jejího bratra nebojí. Navíc někoho tak přitažlivého jako byl Gildor...

Proto když ji vzápětí sevřel o něco pevněji a bez zaváhání uchvátil její rty v hladovém polibku, ani ji nenapadlo nějak protestovat a povolně je rozevřela, aby svým jazykem mohl prozkoumat horkou jeskyňku jejích úst.

Lída se nespokojeně zavrtěla.

Věděla sice, že tím Rúmila nejspíš opět rozhněvá, jenže si nemohla pomoct. Její pozadí dosti neodbytně protestovalo proti dalšímu trmácení se na koňském hřbetě, nemluvě o tom, že se jí již delší dobu chtělo na záchod. A solidní hruď, do které během toho šíleného dostihu co chvíli narážela, jí na pohodlí také zrovna nepřidávala.

„Pokud šíti sebou nepřestanete, princezničko, pak s koně Vás velice rychle sundám a Vy po svých jíti můžete!“ napomenul ji Rúmil dle očekávání. Ale stejně se jí to dotklo.

Měla nutkání mu velice konkrétně sdělit, co si zase může on, včas se ovšem zarazila. Vyprahlá planina, přes kterou právě jeli, byla totiž plná širokých puklin, ze kterých se valila horká pára, a ona neměla nejmenší chuť je prozkoumat zblízka.

„Nemohli bychom na chvíli zastavit?“ zaprosila a snažila se, aby to znělo spíše žalostně než odbojně.

„Cožpak Glorfindela jste snad dostihnouti netoužila?!“ zavrčel nepřívětivě a v jeho hlase přitom k jejímu zklamání nebyl ani náznak po nějakém soucitu.

Barbar jeden bezcitnej! zaklela v duchu, navenek však stále zachovávala svůj pokorný přístup. Co kdyby to přece jen nakonec zabralo.

„To ano… ale nečekala jsem, že nás povedete přes tak… podivná místa…“ namítla chabě a se zachvěním zavzpomínala na uzoučkou skalní římsu, po které byli nuceni jet. Ještě teď se jí žaludek obracel, když si vybavila tu hlubokou propast, do níž neustále sklouzávaly nové přívaly drobného kamení, jež kopyta jejich koní i přes veškerou opatrnost uvolňovala. A podle jejího soudu nechybělo mnoho, aby se na jejím dně ocitli také.

„Cožpak Vám na tom záleží? Důležité jest, že se k cílu svému včas dostanete a na ničem jiném přec nesejde!“ odsekl Rúmil nevlídně a dívka se provinile zahleděla na těch pár jezdců, kteří měli tu smůlu, že je vybral do své skupiny, a kteří byli z toho malého výletu stejně nadšeni jako ona.

„Mně teda jo!“ ohradila se, neboť ji popudilo, že o ní Rúmil neustále smýšlí jako o nějaké sebestředné princezničce. Vždyť taková přece vůbec není! A kdyby dopředu tušila, kudy ta jeho slavná zkratka povede, nikdy by s tím nesouhlasila! Vždyť pro to, že tu nyní všichni riskují svůj život, neexistuje žádná omluva! A ani rozumný důvod.

„Nechci, aby se někomu něco stalo, ať tomu Vy věříte a nebo ne! A proto…“ Lída se trhavě nadechla. „Proto říkám, že bychom se měli vrátit!“

„Vrátit?“ zamumlal Rúmil překvapeně, neboť to bylo to poslední, co by od ní očekával.

A jak by také ne, když byla ještě donedávna skálopevně rozhodnuta si s Glorfindelem promluvit a přimět ho, aby uvedl věci na pravou míru. Ne, že by sdílel její naivní víru, že se tím všechno spraví, ale princ kdysi býval jeho blízkým přítelem, ostatně v jeho očích jím byl stále, tak proč by jí nepomohl, když je přesvědčená o tom, že je to jediný způsob, jak by se mohli dát ještě dohromady? On přece chce, aby byl Legolas šťastný, vždyť to byl jeden z mála Eldar, na kterých mu tu ještě záleželo, a pokud to mohl posoudit, tak s Lidiannou šťastný skutečně byl. Přinejmenším zpočátku ano.

Trochu lítostivě se pousmál. Protože i když ho měl opravdu rád, nemohl se tak docela ubránit tomu, aby mu Lidianninu náklonnost nezáviděl. A aby se sám sebe v duchu netázal, jestli si ji vůbec zaslouží. To kdyby byl na jeho místě on …

Raději ty nebezpečné myšlenky rychle pustil z hlavy, dříve než mu ji docela popletou. Byl si až příliš dobře vědom toho, že i kdyby se Lidianna s Legolasem neusmířili, beztak by o něho ani pohledem nezavadila, proč se tedy utápět v nějaké marné naději?

Občas se bláhově domníval, že se již vyrovnal se skutečností, že zůstane navěky sám, a většinou ho to zas až tolik netrápilo, nicméně byly chvíle jako například teď, když se k němu Lidianna sice nedobrovolně ale přesto důvěrně tiskla, a tehdy se v něm probouzela skoro zoufalá touha po něčí blízkosti.

Vždyť Eldar nebyli stvořeni k tomu, aby žili osamoceně. Jenže jaká elleth či dívka se zdravým rozumem by o něho mohla projevit zájem? A směl se ještě vůbec považovat za jednoho z Eldar? Byl netvorem… Sauronovou zrůdou… Ale aspoň se zatím pokaždé dokázal ovládnout… Vděčil za to Finrodovi, který mu vždy dopřál volnost, když ji potřeboval, a především své rodině, na kterou v okamžicích největšího pokušení vzpomínal. Ačkoli věděl, že se s některými z nich již nikdy neshledá, přesto odmítal zklamat jejich důvěru svým pokleskem, ač ho to mnohdy stálo nemálo sil. Obzvláště nyní, s chřípím plným omamné lidské vůně, která byla o tolik smyslnější a výraznější než pach ellith, se musel značně přemáhat, aby nepobídl Anorona do zběsilého trysku, a pak, když by byli dostatečně vzdáleni od ostatních, nestrhnul tu křehkou dívenku na zem a divoce se jí nezmocnil.

Se zahanbením zaznamenal, jak se mu při té představě nahrnula do rozkroku další krev, žhavá a nezkrotná, která ho téměř nutila k tomu, aby si podmanil to, co by mu mělo správně náležet. Neboť byl silnější… neboť to potřeboval… neboť to strašně moc chtěl…

Zaťal zuby, až ucítil, jak mu klouby v čelistích bolestivě zakřupaly, a upnul svou hříšnou, slabou mysl raději ke svému bratrovi, který při něm vždy stál, a který ve snaze udržet jeho tajemství, neváhal obětovat vlastní štěstí. Tolikrát už si vyčítal, že ho do toho celého zasvětil, jenže byl tak vystrašený… a bezradný…

Vzpomínal si, jak dlouhou dobu jen ležel v jeho náruči a hořce plakal. Oplakával život, o který byl tak krutě připraven, a nejistý úděl, který ho teprve očekával… Nakonec se bratrovi podařilo ho přesvědčit, že ti, již ho milují, ho nezavrhnou jenom proto, že je nyní jiný, a on v naivní důvěře vyrazil ještě ten večer potají za svou milou. Jejich shledání však bylo trpkým zklamáním a těžkou ranou jeho již tak dosti ztrápené duši. Protože po počáteční úlevě, že se k ní navrátil živ a zdráv, ho přiměla, aby odložil svou kápi. Varoval ji předem, že byl během svého zajetí mučen, avšak ona ho ujistila, že pár šrámů na jejích citech přece nic nezmění. Vděčný Valar za to, že ho obdařili tak rozumnou elleth, posléze svůj plášť odložil.

Nikdy nezapomene na výraz hrůzy v její tváři, když se na něho zadívala, ani na vyděšený výkřik, který se jí vydral z úzkostí staženého hrdla, než padla v těžkých mdlobách k zemi. Starostlivě ji odnesl na lůžko a pak odjel do hluboké noci, jež ho přijala vlídně do své náruče jako jedno ze svých ztracených dětí, a její černý plášť skryl dokonale jeho znetvořenou tvář před pohrdavými a zhnusenými pohledy ostatních.

V průběhu dalších let se temnota stala jeho jedinou přítelkyní a utěšitelkou, ona jediná zůstávala neměnná a věrná, ačkoli za tu dobu byla mnohokrát svědkem jeho odporných skutků. Přesto ho nezavrhla a chránila ho, seč bylo v jejích silách. Kdyby jen se mohla zhmotnit do podoby elleth, mohli by spolu být snad šťastní… Avšak takto byl odsouzen k věčné samotě. Někdy krušné, jindy konejšivé, v každém případě však to byla jediná jistota, která mu ještě zbývala…

Avšak aby se do ní mohl opět uchýlit, musel se nejprve zbavit toho nebezpečného pokušení, které ztělesňovala drobná princeznička, jež se tak nevědoucně natřásala před ním. Kdyby tušila, co je vlastně zač a co se mu právě honí hlavou, nepochybně by se raději vrhla s koně dolů, než aby s ním setrvala byť jen o chviličku déle. A on by jí v tom rozhodně nebránil. Čím dříve zmizí z jeho života, tím lépe pro všechny. Beztak nechápal, jak mohl Finrod souhlasit, aby se jejich oddíl stal jejím doprovodem. Jistě, měli sice společný cíl cesty, avšak cožpak už kapitán docela zapomněl, jak nebezpečný dokáže být, když se neovládne?

„Rúmile?“ špitla jeho světlovlasá společnice váhavě, neboť jí připadalo, že její poslední slova docela přeslechl. „Můžeme se vrátit?“

„Nač? Toho nejhoršího již za námi jest!“ odvětil rázně Rúmil, jemuž se z představy, že by měl stejnou cestu absolvovat i zpátky, ježily vlasy na zátylku.

Ne ani tak kvůli dosti obtížnému a zrádnému terénu jako kvůli Lidianně, která si nepochybně ani neuvědomovala, že když přejížděli přes onu úzkou skalní římsu, dosti nevybíravým způsobem se k němu tiskla. Nenamlouval si sice, že by to dělala kvůli němu, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že měl značné potíže kontrolovat reakce svého těla na její blízkost. A teď by měl to utrpení prožívat znovu?! Ani za nic!

„A určitě se tahle… stezka… někde napojuje na cestu, po které jede Glorfindel? Nemůžeme ho někde minout?“ starala se Lidianna, ale k jeho úlevě aspoň pustila z hlavy myšlenky na návrat.

„Minout? Nanejvýš předjeti by nás mohl, však toho příliš pravděpodobným není. Pokud však otáleti zbytečně nebudeme!“ dodal káravě a ona okamžitě pochopila, že tato poznámka byla namířena výhradně proti ní.

Přesto se snažila nenechat se tím vyvést z míry. „A za jak dlouho se asi dostaneme na hlavní cestu?“

„Nu, pokud zrychlíme, pak toho dříve bude!“ sdělil jí neurčitě a aniž by počkal na její vyjádření, netrpělivě pobídl Anorona.

Finrod váhavě přikývnul.

Jediný pohled na Erestora mu sice prozradil, že je více vyděšený než vzrušený, ale zatím ho nenapadlo nic, čím by ho mohl uklidnit. Vždyť ho do ničeho nenutí a navíc ještě ani jeden z nich není docela nahý, tak proč se přesto tváří, jako kdyby z něho měl v následující chvíli servat spodky a zmocnit se ho násilím?

„Korkoamin? Mani naa raika (Čehožpak se děje)?“ otázal se tiše a otřel své rty o zamračené čelo ellona pod sebou.

Ale ten pouze zavrtěl hlavou. „Querna a´ n´alaquelle (Lehni si na záda),“ požádal ho věcně, jeho hlas natolik chladný a neosobní, že kapitán cítil, jak z něho veškeré vzrušení vyprchává.

Raději zavzpomínal na to, jak jen před několika málo okamžiky tu pod ním jeho plachý přítel ležel zcela zbavený té své úzkostlivé kontroly a jak se jeho tělo smyslně chvělo v dozvucích vyvrcholení. Takového ellona tu chtěl mít a ne toho odměřeného rádce, který se na něho díval nyní. I když se snažil přesvědčit sám sebe, že se tak chová jen proto, že má strach, přesto se nemohl zcela ubránit zklamání. Kolikrát mu má ještě opakovat, že mu neublíží? Že se nestane naprosto nic, s čím by předem nesouhlasil? Že chce, aby si to užívali oba stejně? Cožpak je to tak těžké pochopit?

„Finrode?“

Vráska na Erestorově čele se prohloubila, jak se snažil marně porozumět tomu, proč se kapitán stále ještě nepohnul a namísto toho na něho tak upřeně zírá. Copak už nechce, aby ho vzal do úst? Vždyť to si přece přál, tak proč nyní otálí?

„Pokud si nelehneš, já ničeho činiti nemohu!“ vytknul mu lehce podrážděně a po této poznámce konečně Finrod uposlechl.

„Cožpak si jich nesundáš?“ zamračil se však Erestor hned vzápětí na jeho nohavice. Jistě, byl odhodlán svému příteli poskytnout stejné potěšení, jako dopřál on jemu, ale to neznamená, že je připraven ho také svlékat!

„Pročpak toho sám neučiníš, korkoamin? Já tebe ubezpečuji, že v nich ničeho, čeho bys již dříve neviděl, nemám,“ odseknul Finrod a na znamení toho, že považuje tuhle záležitost za uzavřenou, si založil ruce pod hlavu.

„Kterak chceš!“ odsekl Erestor, nazlobený tím, že si ho tak hloupě dobírá.

Poněkud neohrabaně rozvázal tkanici jeho nohavic a když kapitán celkem ochotně nadzvedl boky, stáhnul mu je spěšně až ke kolenům. A hned ztuhnul úlekem. Ne, že by tam měl něco, co nikdy předtím nespatřil, v tom mu Finrod opravdu nelhal, ovšem opomněl se mu přitom svěřit, že ta… ta věc… je poněkud větší. Neměl sice příliš mnoho… exemplářů… k porovnání, avšak tohle se rozhodně řadilo na první místo, co se velikosti týkalo.

S téměř posvátnou bázní se toho dotknul ukazovákem a když se to lehce pohnulo a snad to ještě dokonce trochu zbytnělo, měl sto chutí vyhrabat se z postele a na celou tuhle bláznivou záležitost jednou provždy zapomenout. Jenom jeho hrdost mu to nedovolila. Vždyť pokud tohle dokázal vzít nějaký ellon celé do úst, pak to přece musí zvládnout také! Navíc i když je to značně urostlý kousek, přece jen je to pouze přirození… nic, co by on také nevlastnil. Musí k tomu přistupovat, jako kdyby patřilo jemu… vždyť přece ví, co mu dělá dobře…

Opatrně ho obemknul prsty a když Finrod souhlasně zamručel, svůj stisk trochu zesílil a začal váhavě pohybovat rukou nahoru a dolů. Sotva se však setkal s kapitánovým zlatavým pohledem, jeho odvaha ho opět opustila a on strnul.

„Já nemohu…“ zašeptal provinile. „Ne, když mne takto pozoruješ…“

„Pak mi očí zavaž, by ses lépe cítil,“ navrhnul Finrod vstřícně, třebaže to poslední, co by teď chtěl, bylo přijít o možnost svého milého sledovat. Pouhý pohled na něho, jak ho svírá ve své hladké dlani, byl už sám o sobě neuvěřitelně vzrušující. Doufal však, že pokud teď udělá ústupek, pak si to bude moci příště vynahradit. Kdežto pokud ho vyděsí hned na počátku, bude dosti obtížné ho k nějakému příště přemluvit.

Erestor mlčky přisvědčil a s úlevou se vrhnul ke svému šatníku, ze kterého vytáhnul široký saténový pásek, jenž patřil k jedné z jeho rób. Už se skoro otočil, aby se vypravil zpátky, když ho něco napadlo, a on pro jistotu popadl ještě jednu stuhu, tentokrát sametovou.

S potutelným úsměvem pohrávajícím mu na rtech zamířil znovu k posteli.