LIV. kapitola

    Saeros ležel na zemi poblíž Lidianny a občas na ni vrhnul nepříliš přívětivý pohled. Její drobná postava se téměř ztrácela pod vrstvou dvou přikrývek, do kterých se zachumlala, když se ukládala ke spánku. Jenže ten se jí zřejmě už delší dobu zarputile vyhýbal, neboť se neustále vrtěla a převracela ze strany na stranu. Pomalu ale jistě už toho začínal mít tak akorát dost.

Nicméně si však vzápětí musel přiznat, že jeho na něj spíše neobvyklá špatná nálada je zapříčiněna něčím – nebo spíš někým – docela jiným. A tím viníkem byla Thíriel, ke které dychtivě upíral svůj zrak, když ho zrovna Lidianna nerušila svou marnou snahou najít nějakou pohodlnější polohu.

Saeros byl značně rozhořčen lhostejným chováním oné elleth. Skutečnost, že strávila převážnou část dne ve společnosti princezny a jeho si příliš nevšímala, by jí ještě dokázal odpustit, ovšem to, že pak večer záměrně nevyužila příležitosti ustlat si vedle něho a raději se uchýlila na samý okraj tábora, považoval už skoro za zradu. Zdálo se však, že ji kvůli tomu svědomí nijak netrápí, protože pokud to mohl v té tmě posoudit, tak již dávno upadla do reverie.

V duchu si povzdechl. Netoužil po ničem víc, než si teď lehnout vedle ní a přitisknout ji k sobě. Jenže pokud se ona zničehonic rozhodla udržovat si od něho z nějakého neznámého důvodu odstup, byl odhodlán to respektovat.

Letmo se zadíval na protilehlou stranu tábora, kam si prve hodil svou deku Rúmil, a kde ještě před malou chvilkou seděl opřen o jeden z masivních kamenů, které lemovaly místo, jež si vybrali pro svůj odpočinek. Bez zvláštního překvapení zaznamenal, že se jeho přítel mezitím kamsi vytratil, ovšem toto zjištění ho ani v nejmenším neznepokojilo. Nebylo to poprvé, co měl příležitost nocovat s ním někde v přírodě, a tak si již stačil přivyknout Rúmilovým podivným zvykům. A noční toulky krajinou prostě patřily mezi ně.

To on byl naopak rád, že se v tuhle chvíli nemusí vůbec hýbat, a byl si jist, že jeho tělo odpočinek od únavného natřásání se na koňském hřbetě také uvítalo. Ne, že by patřil mezi ellyn, kteří z bezpečí paláce nevytáhnou paty jak je yén dlouhý, ale ani příliš neholdoval dlouhým projížďkám. Hlavní důvod, proč se nechal zlákat na tuto cestu, byla Thíriel a ta teď ležela daleko od něho.

Obrátil se na záda a zamyšleně zíral na temnou oblohu. Je možné, že už se ho nabažila a nechce v jejich vztahu déle pokračovat? Jistě... vždycky se divil, co na něm elleth, jako je ona, vidí. Dával jí sice to, co potřebovala, ale to by nepochybně získala i od některého z vojáků. Beztak toho s nimi měla více společného než s ním. Co vlastně uměl? Znal pár bylinek a dokázal ovázat rány... To rozhodně nebyly schopnosti, kterými by ji mohl oslnit. Navíc v porovnání s ellyn, se kterými ona trávila denně tolik času na cvičišti, ve službě a na ubytovně, si připadal značně neohrabaný a podměrečný. Jednou se se svými pochybnostmi svěřil Rúmilovi, ale ten se mu jenom vysmál. Sdělil mu, že kdyby měla Thíriel zájem o vojáka, pak se již dávno s nějakým dala dohromady, neboť nabídek prý měla více než dost. Saeros si povšimnul, že se na něho občas někteří bojovníci skoro nevraživě dívají, nepochybně stejně jako on nedokázali pochopit, proč se s ním Thíriel zahazuje.

Díky tomu všemu považoval jejich poměr vždy pouze za přechodnou záležitost. Držel si určitý odstup, neboť se obával, jak by se vypořádal s tím, kdyby se do Thíriel naplno zamiloval a ona ho posléze odkopla. A zamilovat se do ní by bylo tak snadné. Zavzpomínal na jejich poslední soukromé setkání a než se nadál, vody Anduinu, jejichž zpěv doléhal až k jeho uším, přestože tábořili notný kus od jeho břehů, ho bezpečně ukolébaly do reverie...

„Cuiva (Vzbuď se)!“ syknul mu kdosi znenadání do ucha a jako kdyby to nestačilo, zároveň s ním dost nešetrně zatřásl.

Saeros polekaně vytřeštil oči a instinktivně chtěl vykřiknout, jenže ruka, kterou mu jeho útočník pohotově přitiskl na ústa, mu v tom dost účinně zabránila.

„Dina (Mlč)!“ napomenul ho ten ellon důrazně a on sebou ihned přestal zmítat. Ne, že by na něho měl ten příkaz takový vliv, ale proto, že i přes jeho paniku mu ten hlas připadal povědomý.

Pátravě se na toho neomalence zadíval a ve slabém světle opodál hořícího ohně v něm záhy odhalil Rúmila. Klečel hned vedle něho, tvář jako vždy zčásti zakrytou kápí, a jakmile zaznamenal, že ho Saeros konečně rozpoznal, stáhnul ruku zpátky a povstal.

„Mani marte, meldir (Čehožpak se přihodilo, příteli)?“ otázal se ho Saeros tiše, neboť pochopil, že Rúmil nechce upoutat pozornost ostatních. Trochu ztěžka se vyškrábal na nohy, stále poněkud otřesen tím bezohledným přepadením.

„Thíriel... Re anta lle (Thíriel... Potřebuje tě)!“ sdělil mu Rúmil naléhavě a léčitel ustaraně zalétl pohledem k místu, kde předtím odpočívala. I v té tmě si povšimnul, že je prázdné. Srdce se mu sevřelo úzkostí.

„Manke naa re (Kde ona jest)?“ vypravil ze sebe s rostoucími obavami.

„E´ taur. Auta teena´ a´ raava ar´ lle utuva he. Nan´ horta (V lesích. Ty přímo k břehu řeky jdi a nalezneš ji. Však pospěš)!“ sdělil mu Rúmil s hlavou svěšenou.

Saeros se zamračil. „Lle lembe he eller ereb (Tys ji tam samotnou zanechal)?!“ osopil se na svého přítele. Nemohl tomu prostě uvěřit! Jako kdyby nevěděl, čeho je Thíriel schopná! Tehdy ji ještě dokázal zachránit, ale co když se to stane znovu a tentokrát přijde příliš pozdě?!

„Amin uume soora he, amin tene nallahe ere´ (Já jsem ji nenásledoval, pouze pláče jejího jsem zaslechl),“ řekl mu Rúmil, jako kdyby opravdu věřil, že ho tato slova uklidní. „Nan´ amin sinta re naa n´harwea (Však vím, že ona nezraněna jest)...“ dodal vzápětí, jelikož mu neušlo, jak si ho jeho přítel skoro zuřivě přeměřuje.

„Lle sinta (Ty víš)?!“ zopakoval Saeros sarkasticky a jen stěží se držel, aby toho idiota, naproti kterému stál, neudeřil pěstí. Jediné, co mu v tom bránilo, bylo vědomí, že by se mu beztak podařilo uhnout. „Ar´ sut manka lle uume elea he (A kterak, pokud jsi ji neviděl)?!“

Rúmil krátce zaváhal, než odpověděl. „Amin uume fira agar. Nan´ n´utunea ar´ auta (Já krve jsem necítil. Však nevyptávej se a jdi),“ pobídl ho a sám se hleděl ztratit v temnotě.

Saeros ho pohotově popadl za rameno, aby mu v tom zabránil. „Feitha am´ (Počkej ještě)! Proč mne k ní sám nezavedeš, bych času neztrácel?“ nechápal.

A podivil se ještě víc, když se mu jeho přítel spěšně vyškubnul. „Amin caela n´luume´ ten´ ta (Já pro to času nemám)!“ odbyl ho a téměř od něho utekl.

Saeros zůstal chvilku stát strnule na místě, zaražený chováním svého přítele, než se jakžtakž vzpamatoval a vyběhnul směrem k blízkému lesu. Brzy se dostal z míst matně ozářených plameny ohně a mezi černě se rýsujícími stromy neměl příliš dobrý pocit. V plíživých stínech, jež se rozprostíraly všude kolem, se mohlo ukrývat cokoli...

Pevně sevřel rukojeť dýky, kterou měl připnutou u pasu, a pro jistotu zrychlil. Mířil k Anduinu, jak mu Rúmil poradil, ale ať se namáhal sebevíc, nezachytil žádný zvuk vyjma svých tichých kročejů. Pátravě se rozhlížel kolem sebe a děkoval Valar, že Ithil, jenž byl zrovna v úplňku, nehalí žádné tmavé mraky, a on je tak schopný rozeznat v té temnotě aspoň hrubé obrysy věcí.

Když už došel téměř až na zasněžený břeh Anduinu a hučení mocné řeky přehlušovalo vše ostatní, konečně ji spatřil. Ležela schoulená na zemi a její štíhlé tělo se chvělo těžkými vzlyky, které však nebylo možné zaslechnout, dokud se nedostal těsně k ní. Stromy se tu vyskytovaly jen nepravidelně a byly podstatně méně vzrostlé, a tak byla okolní pláň celkem dobře osvětlená měsíčními paprsky. A kromě Thírieliných a jeho stop tu široko daleko žádné jiné nebyly.

Saeros ale neměl příležitost, aby stihl něco víc, než to pouze vzít na vědomí, neboť tu byla Thíriel, která nyní potřebovala jeho plnou pozornost. Poklekl u ní a opatrně se dotkl jejích zcuchaných vlasů. Nezdálo se však, že by ten dotyk zaregistrovala.

„Thíriel...“ zavolal tlumeně, aby ji příliš nepolekal, ale i to se zjevně minulo účinkem. Napadlo ho, jestli by neměl zkusit metodu, kterou na něho použil Rúmil. Kromě toho, že ho vyděsil téměř k smrti, se jí nedalo vcelku nic vytknout.

Jemně s ní zatřásl a znovu vyslovil její jméno, tentokrát o trochu důrazněji. Cosi zamumlala a zazmítala sebou, ale to byla jediná reakce, které se mu dostalo. Natočil jí hlavu, aby jí viděl přímo do tváře, a skoro ho zamrazilo, když ve stříbrném svitu Ithilu spatřil její doširoka rozevřené oči. Byla dosud v reverie...

Tiše zaklel. Párkrát už u ní podobný stav zažil a trápilo ho, že dosud nenalezl způsob, jak jí pomoci. Tedy přinejmenším jiný, než na který přišla Thíriel. Již takhle byla její duše dosti trýzněna a jemu se příčilo ještě přidávat k jejímu utrpení. Jenže pokud to neudělá, riskuje, že si ublíží sama. A to nemohl připustit.

„Lothíriel! Lle tena amin (Lothíriel! Slyšíš mne)?!“ pronesl rozhodným tónem a pocítil hlubokou lítost, když elleth před ním strnula hrůzou.

„Adar… amin hiraetha… Amin uume merna… Amin vesta (Otče… Jest mi toho líto… Já nechtěla… Přísahám)!“ vypravila ze sebe, rty se jí přitom chvěly.

„Lle tyare ta! Uuma lola ta (Zapříčinila jsi toho! Nezapírej)!“ vyštěkl na ni ostře a sám sebe za to nenáviděl.

„Amin hiraetha, Adar! Amin uume sinta ro irme aut a´ linae (Je mi toho líto, otče! Netušila jsem, že k jezeru jíti touží)!“ prosila ho Thíriel za odpuštění a Saerosovi připadalo, že by se nad ní musel i kámen ustrnout. Její hlas zněl tak zoufale a žalostně, až mu to trhalo uši.

Ovšem věděl, že ani nářek jí tehdy nepomohl. Nebýt zákroku Adrahila, onoho kapitána, který mu údajně ukradl jeho post, jistě by ji v ten den zabil. A jelikož to byl právě on, kdo ji zachránil, nenáviděl svou dceru ještě zatvrzeleji. Obvinil ji, že se s ním spřáhla a úmyslně Anariona zabila, a ať se snažila sebevíc, nedokázala mu tu šílenou myšlenku vymluvit.

A on zase nedokázal Thíriel přesvědčit, aby si konečně přestala dělat výčitky. Potřebovala slyšet slova odpuštění, jenže ne od něho...

„Adar?“ hlesla vyplašeně, jako kdyby se obávala, že ji tam zanechal docela samotnou. Očima lehce zastřenýma závojem snění se nejistě rozhlížela kolem sebe.

Saeros netušil, jestli ho vůbec vidí, nikdy spolu o jejích podivných stavech nemluvili. Tedy ne, že by se on mnohokrát nesnažil, jenže Thíriel raději předstírala, že se nic mimořádného neděje. Po několika marných pokusech mu nezbývalo nic jiného než na její hru přistoupit.

„Jsem tu, Lothíriel. A odpouštím tobě...“

Doufal, že nepozná, jak moc se mu chvěje hlas. Kolikrát už jí tohle říkal? A přesto, že to pokaždé myslel upřímně, nebylo to nic platné.

„Adar…“ vydechla a přitiskla se k němu. „Odpusťte mi… odpusťte mi…“ opakovala pořád dokola.

„Já tobě odpouštím. Však za čin svůj nedbalý ty potrestána býti musíš.“

„Ano, Adar,“ souhlasila Thíriel povolně. A nebránila se, ani když odhalil její bělostná záda chladnému větru a začal si odepínat opasek.

Valar mi odpusť… pomyslel si Saeros, než se napřáhl k první ráně.

Na tom místě bylo cosi smutného, tíživého. Jako kdyby se nad těmi polorozpadlými budovami vznášel nějaký temný mrak, který bránil bledým paprskům zapadajícího slunce, aby svým světlem vnesly aspoň trochu naděje na jinak všemi zapomenutý kout Edheldoru.

Bree… tak se kdysi ono městečko jmenovalo. Ale z jeho převážně dřevěných domků, které kdysi obývali lidé i hobiti, toho již mnoho nezbývalo. A to, co se ještě téměř z posledních sil vypínalo k obloze, působilo spíše hrozivým dojmem. Jako kdyby se ty zčernalé pahýly snažily někoho varovat.

Jezdec, který se ale opovážil narušit ticho tam panující, ničeho z toho nedbal. Na jeho pohledné tváři se nemihnul ani náznak úzkosti, pokud něco, pak se zdálo, že ho ta podivně stísněná atmosféra přitahuje. Jeho stříbrnovlasá společnice ale podobné pocity rozhodně nesdílela. Ostražitě se rozhlížela kolem sebe, jako kdyby některý z těch plíživých stínů mohl být něčím víc, než se na první pohled jevilo.

„Jsi si jist, že bychom tu nocovati měli, Gildore?“ zeptala se šeptem a byla neskutečně ráda, že není úplně sama.

Na druhou stranu, kdyby nebylo jejího druha, pak by tam ani nikdy nezavítala. Měla sice většinou pro strach uděláno, ale příběhy, které se o tom místu povídaly, ji přesto znepokojovaly.

„Ovšem. V minulosti jsem zde mnohokráte nocoval, než jsem s lordem Elrondem do Amanu odplul,“ uklidňoval ji Gildor s náznakem úsměvu.

„Možná, však od dob těch se tu mnohého změnilo, nemyslíš?“ namítla Nimloth a ruku držela hodně blízko své dýky.

„Nepříliš. Vlastně vůbec. Všeho téměř stejným zůstalo jako oné noci, kdy to tu popelem lehlo. Jako by tu Sauron dosud naživu byl… Ani sníh se tu na zemi nedrží…“ prohodil Gildor téměř uchváceně a Nimloth si teprve v tu chvíli uvědomila, že je tomu opravdu tak.

Neležel tam žádný sníh, země byla černá, jako kdyby ji teprve před krátkou dobou sežehnul oheň, nerostly tam žádné rostliny či keře nebo stromy, ba dokonce ani jediné stéblo trávy se neodvážilo vystrčit svůj zelený prstík, aby rozbilo tu jednotvárnou temnou plochu. Možná proto působilo ono místo tak nepřirozeným dojmem. Pusté… tiché… prázdné… jako by tam sídlila samotná Smrt…

„Ty tedy víš, čeho se tu přihodilo?“ hlesla zdráhavě, jako kdyby se obávala, že její hlas probudí zlo, které tam dosud podle jejího názoru dřímalo, z dlouhého spánku.

„Ano,“ přisvědčil Gildor a nasměroval svého koně k troskám jednoho kdysi očividně rozlehlého domu.

Jeho obvodové zdi a podlaha prvního patra byly postavené z kamenů, a tak odolaly útokům plamenů i času, ačkoli ani déšť nedokázal omýt černé saze, které je pokrývaly. To mu ale zřejmě nevadilo, neboť bez váhání sesednul a vkročil otvorem, který dříve býval dveřmi, dovnitř. Temnota jakoby ho okamžitě pohltila.

Nimloth také sklouzla z Losarrnova hřbetu dolů, ale nedokázala se přimět Gildora následovat. Raději zůstala stát na místě a čekala, až se znovu objeví. Hlavou se jí přitom honily značně znepokojivé představy, připadalo jí, jako kdyby to místo bylo živé… dýchalo… a nenávidělo… V náhlém impulzu poklekla a přitiskla dlaň na dokonale suchou hlínu před sebou. A ihned polekaně ucukla, když zjistila, že je značně teplá. Žádný div, že na ní neulpěla ani jediná sněhová vločka!

Rychle se zvedla a úzkostlivě se přitiskla k Losarrnovi, jehož blízkost ji aspoň trochu uklidňovala. Hřebcovo poplašené frkání jí prozradilo, že její obavy plně sdílí a ani jemu se tam nijak zvlášť nelíbí.

„Gildore?“ zavolala tiše ale přesto naléhavě.

Až dosud jí bylo v lordově společnosti příjemně, během těch pár zastávek, které si dopřáli, mu svou přízeň dokonce projevila několika polibky a na jeho vyzvání mu začala tykat, ale ani kvůli němu nehodlala strávit noc v této pekelné díře!

Naštěstí se Gildor brzy vynořil z útrob domu.

„Čehožpak se přihodilo, Nimloth?“ zeptal se, jako kdyby ani nezaznamenal úzkost v jejím hlase a přešel ke svému koni, aby z něho sundal své věci.

Pospíšila si za ním a položila mu ruku na paži. „Počkej přec. Jistě tu skutečně nocovati nehodláš či ano?“

Otočil se k ní s nechápavým výrazem ve tváři. „Místa lepšího tu široko daleko nenajdeš. A já tebe ochráním, i kdyby se tu Sauron sám objeviti měl.“ Sebevědomě se pousmál. „Přec bys pověrám nevěřila, má krásná Nimloth?“

Natáhnul ruku a s naprostou samozřejmostí si omotal kolem prstů silný pramen jejích vlasů a přitáhnul si ji za něj blíž k sobě. Ne že by k tomu bylo zapotřebí nějaké hrubé síly, její povolnost podobné surovosti zcela zamezila.

„Ať již tobě Glorfindel čehokolvěk učinil, opakovati se toho nebude, rozumíš? Nyní se mnou jsi a já toho nepřipustím.“

Nimloth si říkala, že by proti jeho slovům měla protestovat, přece jen nebyla nějaká bezbranná květinka, ale pak to nechala být. Jednak Glorfindelovi se opravdu ubránit nedokázala a pak... bylo tak příjemné mít vedle sebe někoho, kdo se o ni v případě potřeby postará. Někoho jiného, než byl její bratr, aby byla přesnější. V náhlém popudu se vtiskla do jeho náruče a vychutnávala si hřejivý komfort, který jí jeho tělo ochotně nabízelo.

Gildor ji bez zaváhání přivinul k sobě a chvilku setrvali v těsném objetí, než se Nimloth vzpamatovala a vymanila se z jeho sevření.

„Dobrá, pokud tu nocovati chceš, nechť tedy po tvém jest. Avšak nemyslím si, že bych tu usnouti mohla. Místo toto mne obavami naplňuje…“

Gildor se na ni soucitně zadíval. „Ač úsudku tvého znevažovati nechci, lisse´amin (drahá má), přesto se domnívám, že obavy tvé důvodu zcela jiného mají. A nebo se mýlím, když hádám, že od události jisté ty zásadně se svíčkou zapálenou usínáš?“

Nimloth se nejprve nadechla, aby tohle obvinění rezolutně popřela, ale nakonec se přinutila do značně křečovitého pousmání. „Ty pravdy máš. Však kterak tohoto víš?“

„Kterak jsem již prve řekl, pouze hádám, Nimloth. Ty divila by ses, kolik toho z náznaků a gest vyčísti lze…“

„To abych v přítomnosti tvé opatrnou byla!“ prohodila s rozpačitým zasmáním.

„Toho zkusiti můžeš, však já nemyslím, že by tobě toho příliš pomohlo. Oči tvé toho až příliš vyzradí, ačkoli uznati musím, že občas se tobě i mne zmásti podaří. Ovšem málokdy na dlouho…“ sdělil jí Gildor a ona nevěděla, jak na tohle jeho samolibé prohlášení reagovat. Měla to brát jako varování? Nebo snad výhružku, aby se mu nepokoušela nikdy lhát? A nebo to byla pouze nevinná poznámka?

„Dnes v noci svíčky žádné potřebovati nebudeš, neb tu já budu, bych tebe před temnotou ochránil, rozumíš?“ oznámil jí vzápětí a jeho starostlivý tón okamžitě veškeré její pochybnosti rozptýlil.

Vlastně už ani netušila, jak ji takový nesmysl mohl napadnout. Vždyť Gildor od začátku nedělá nic jiného, než že se o ni stará, a to mu chce zazlívat? Copak už docela přišla o rozum? To už nedokáže vůbec nikomu důvěřovat? Ani těm, co to s ní myslí skutečně dobře? Tohle musí přestat, jinak je jejich svazek už předem odsouzen k záhubě. A skončí to hned teď!

„Ano,“ přisvědčila odhodlaně a s upřímným úsměvem vsunula svou drobnou ruku do Gildorovy dlaně.

Pevně ji sevřel a neochvějným krokem ji vedl do ruiny domu, kterou prve prozkoumával. Těsně před vchodem se ještě zastavil a než se tomu Nimloth mohla vůbec začít podivovat, popadl ji bez jakéhokoli varování do náruče.

„Dovol mi tebe přes práh přenésti, bych si toho na panství své nacvičil…“ pravil a představa toho, jak si ji podobným způsobem ponese do své ložnice, zbarvila Nimlothiny líce do okouzlujícího narůžovělého odstínu.

„Ničeho jiného už si procvičovati nepotřebuješ?“ otázala se, když ji uvnitř opatrně postavil na nohy. Ale ani tehdy ho raději nepouštěla z těsného sevření svých paží, jako kdyby se obávala, že by se jí jinak okamžitě ztratil v té dusivé tmě, která je obklopovala.

„Možná…“ prohodil Gildor zamyšleně a o chviličku později ucítila Nimloth na svých rtech letmý dotyk těch jeho.

Povolně je rozevřela v němém pozvání, ale on ho kupodivu nepřijal. Namísto toho ji láskyplně pohladil po vlasech.

„Však až jindy. Nyní ty sobě před cestou další raděj odpočiň, zdá se, že to již dávno jest, kdys naposledy do říše Lórienovy zavítala…“ řekl a jemně leč rozhodně sundal její ruce ze svého krku. „Já za okamžik krátký navrátím se. Pouze pro přikrývky a jídlo dojdu a o koně se postarám.“

„Já s tebou půjdu. Alespoň toho ve dvou rychleji zvládneme,“ nabídla se Nimloth ihned, především proto, aby tam nemusela zůstat docela sama.

Kousek od sebe zaslechla Gildorův nespokojený hlas. „Kterak myslíš. Však jednou se strachu svému přec jen postaviti musiti budeš, neb mne všude provázeti nemůžeš.“

„Já si toho vědoma jsem,“ povzdechla si poněkud zahanbeně. „A slibuji, že tak co nejdříve učiním.“

„Co nejdříve nyní jest, Nimloth,“ připomněl jí Gildor nesmlouvavě. „Čehožpak se toliko obáváš? Tma přec živou není, nemůže tobě ublížiti.“

„Mám strach, že… mne docela pohltí…“ vypravila ze sebe s obtížemi, neboť jí nebylo vůbec příjemné o tom hovořit. Ale připadalo jí, že mu nějaké vysvětlení dluží. „Obávám se, že již nikdy více světla nespatřím… ztratím se v ní a již nenaleznu cesty ven…“

„Ty strachu ze smrti máš, Nimloth,“ zkrátil její zpověď Gildor. „Ale smrtí cesta tvá přec nekončí. Smrt pouze dveřmi k  životu dalšímu jest… Cožpak toho tobě Glorfindel nevysvětlil?“

„On o tomto nerad mluví… A nikdo jiný se zkušeností podobnou v Edheldoru není…“ zamumlala neochotně.

„Já na temnotu odlišně nahlížím. Ona spojencem mým jest. Tolikráte plášť její mě skryl, když jsem se v ohrožení života nacházel. A pod ochranou její jsem úkolů svých lépe plniti mohl. Jsme přáteli… ona a já… A já nedopustím, by ona tobě ublížila.“

Nimloth fascinovaně naslouchala a nemohla se ubránit pousmání. „Ještě okamžik a já nejspíše žárliti začnu…“ pronesla ve snaze trochu odlehčit situaci.

K její úlevě se Gildor tlumeně zasmál a bez dalších námitek ji vedl zase ven. Kráčel zcela sebejistě, jako kdyby se i v té tmě dokázal naprosto přesně orientovat, bez jediného zaváhání či klopýtnutí. Možná, že mu temnota opravdu byla nakloněná.

Jakmile se mohla Nimloth opět nadechnout čerstvého vzduchu, cítila se hned o mnoho lépe. I když se jí zdálo, jako kdyby se tu kolem stále ještě vznášel štiplavý kouř ze spáleného dřeva. A nebo to byl jen výplod její představivosti? Aniž by vlastně toužila znát odpověď, zamířila spěšně k Losarrnovi, který její návrat uvítal jemným žďuchnutím. Konejšivě ho poplácala a pospíšila si, aby z něho bez dalšího meškání sundala veškerý náklad a vytřela ho do sucha slámou, kterou s sebou vezl Gildor ve vaku právě pro tento účel a více než ochotně se o ni podělil.

„Je zřejmé, že s tímto již zkušeností jistých máš,“ poznamenal od svého koně a se zájmem pozoroval počínání své nastávající.

„Tys tím pohoršen?“ otázala se Nimloth, zatímco přehazovala Losarrnovi přes hřbet deku.

„Vůbec ne. Kdo se o koně postarati nedokáže, ten by na něm jezditi neměl. A lhostejno mi přitom jest, zda se o ellona či elleth jedná.“

„Těší mne, že na tomto se shodneme,“ oddechla si Nimloth. „Ty tušení nemáš, kolikrát jsem si za toto od bratra svého výtek vysloužila. Však pověz mi… Čehožpak jsi vůbec činil, než-li ses kapitánem lorda Elronda stal? Komu jsi sloužil? Kdepak jsi žil?“ pokoušela se zjistit něco víc o ellonovi, kterého si měla zanedlouho brát.

Namísto odpovědi vzal Gildor oba jejich kožené měchy na vodu a mlčky přešel ke kamennému korytu, jež stálo opodál a do kterého se zachycovala dešťová voda. Z větší části bylo zakryté těžko deskou, aby se dovnitř dostalo co nejméně nečistot, ale její odsunutí nečinilo urostlému kapitánovi žádné větší potíže. Teprve když naplnil měchy a Nimloth k němu na jeho pokyn přivedla koně, aby také uhasili svou žízeň, se k její otázce vrátil.

„Já se v osadě malé narodil a tam jsem také vyrůstal. Jména jejího by tobě jistě ničeho neřeklo, neb takových tehdy na desítky bylo. Jednoho dne vesnicí naší lord Elrond s družinou svou projížděl a já se tehdy osmělil a jej se dotázal, zda by mne do služeb svých nepřijal. A on souhlasil. Od doby té jsem rozkazů jeho plnil a když se on do Amanu odjeti rozhodl, následoval jsem ho. Za věrnost mou mi tam pak titulu kapitána svého udělil. Toť vše,“ dokončil své stručné vyprávění.

„Tedy jsi v Imladris žil…“ konstatovala Nimloth překvapeně.

„Tak jest.“

„Zvláštní,“ zamračila se lehce. „Já i bratr můj jsme tam též po yény dlouhé žili a přec jsem si jista, že jsem tebe nikdy předtím nestřetla. Ni Glorfindel se nezmiňoval, že by tebe odtamtud znal...“

Gildor se jejímu podivu pouze pousmál. „V tom záhady není. Já vojákem tehdy nebyl, bych bratra tvého osobně střetnul, i když jsem ho samozřejmě několikráte zahlédl a o činech jeho se tehdy ostatně neslyšeti nedalo. A tebe… jsem pouze z povzdálí obdivoval… Krásu tvou… a ušlechtilost…“

„Nyní však žertuješ!“ obvinila ho Nimloth popuzeně, neboť si myslela, že si ji akorát dobírá.

„Nikolivěk,“ ubezpečil ji Gildor a zálibně přejel po její tváři. „Já povětšinou na cestách byl, však když jsem se do Imladris navracel, vždy doufal jsem, že tebe opět zřím.“

„Proč o tomto jsi mi nikdy předtím neřekl? A proč jsi tenkrát…“ Nimloth se stydlivě odmlčela.

„Proč jsem se o tebe tehdy neucházel?“ odtušil její otázku Gildor. „Neb naivním natolik jsem nebyl, bych doufal, že by nabídky mé lord Glorfindel s nadšením přijal. On nápadníků urozenějších a v boji zkušenějších odmítl a kdo jsem byl já, bych mezi nimi obstál? A ničeho jsem tobě neřekl, neb pravděpodobným nebylo, že sis mne tenkráte vůbec povšimla.“

„V tom pravdy máš… Však mrzí mne toho…“

„Mě nikoliv. Neb víra v to, že jednou konečně mou se staneš, mne neustále kupředu hnala. A za to, čím dnes jsem, tedy částečně i tobě vděčím.“

Nimloth užasle potřásla hlavou. Stále jí to připadalo natolik neuvěřitelné, že napůl očekávala, že se Gildor začne zničehonic smát a konečně přizná, že si tohle všechno vymyslel. Ale on zůstával naprosto vážným.

„Kterak sis však jist býti mohl, že se mezitím neprovdám?“ vrtalo jí hlavou, neboť nechápala, jak mohl Gildor tak klidně odplout s Elrondem, když měl o ni zájem.

„Já jist si nebyl, však starostlivost bratra tvého leccos napovídala…“

„Však pročpak vyslovil ses až nyní? Vždyť jsi toho již dříve učiniti mohl!“ podivovala se dál.

„Věcí některých uspěchati nelze, Nimloth,“ vysvětloval jí se shovívavostí někoho o dost staršího. „Vždyť pokud se nemýlím, tak až donedávna ses svazku jakémukoli zarputile bránila.“

„A tohle od bratra mého máš či od lorda Elronda?“ vyprskla dotčeně, protože se jí nezamlouvalo, že někdo probírá její soukromí jí za zády.

„Toho jsem ze slov tvých odtušil, Nimloth. Avšak přiznati se tobě musím, že jsem lorda Elronda v záležitosti této o radu požádal. Koneckonců se mu ruku lady Celebrían získati podařilo, což jistě též úkol nemalý byl.“

„Zdá se, že Valar vskutku kroků tvých vedli,“ pronesla Nimloth, dosud lehce otřesená tím novým poznáním.

„Valar?“ opáčil Gildor téměř posměšně. „Nu, i tak by se toho říci dalo…“

Lída se s trhnutím probrala a zmateně zamžourala do téměř neproniknutelné tmy, která ji obklopovala. Ve slabém světle skomírajícího ohně však nebylo možné nic rozpoznat. Nejprve si ani nebyla jistá, co ji vlastně probudilo, dokud se ten kradmý zvuk neozval znovu. Něčí kroky! Čím déle však naslouchala, tím méně věřila tomu, že patří někomu ze zde přítomných Eldar. Spíš si velice živě představovala čtveřici měkkých tlap nějaké velké šelmy...

„Saerosi?“ hlesla a obrátila se k mladému léčiteli, aby se ujistila, že to zaznamenal taky. Jenže on tam nebyl! Pouze zmuchlaná deka dokazovala, že vedle ní kdysi ležel.

Znepokojeně se rozhlédla kolem. Kde jen může vězet?! A kde je voják, který měl strážit jejich spánek?! Připadalo jí, že se ty kroky ještě přiblížily a ona raději zatajila dech, aby na sebe neupozornila. Ale stejně jí připadalo, že se tlukot jejího srdce rozléhá až příliš hlasitě po okolí.

„Saerosi?“ zkusila to ještě jednou, tentokrát o poznání tišeji, nicméně ani nyní se jí nedostalo žádné odpovědi.

A pak náhle zachytila nějaký pohyb na okraji lesa.

Ztěžka polkla. Tohle se jí vůbec nezamlouvalo. Saeros pro ně vybral takové místo, aby jí dopřál aspoň trochu soukromí, za což ho nyní v duchu proklínala. To tu rovnou mohla být docela sama! Samozřejmě, že kdyby začala hlasitě křičet, pak by k ní někdo nepochybně přispěchal, ale ona se zdráhala něco takového udělat. Co kdyby mezi těmi stromy vůbec nic nebylo? Nehodlala snášet posměch za to, že se bojí obyčejných stínů!

Navíc… copak je už natolik nesamostatná, že potřebuje někoho dalšího, aby se podíval pod její postel, jestli tam náhodou nečíhá bubák? Tohle přece zvládne i sama, ne? Thíriel by to jistě zvládla… I když Thíriel by v prvé řadě ani neviděla důvod proč se plašit.

Aniž by si to plně uvědomovala, tato elleth se pro ni za ten krátký čas, co ji znala, stala jakýmsi vzorem. Pravda, obdivovala také Nimloth, ale ta měla život díky svému bratrovi přece jen o poznání jednodušší, tedy přinejmenším dle jejího soudu.

A pak… jaká lepší příležitost než tato, aby sama sobě dokázala, že se z ní za tu dobu, kterou zde strávila, opravdu nestala rozmazlená princeznička? Nerozmýšlela se dlouho, snad proto, že se obávala, aby ten smělý nápad ještě nezavrhla. Prostě jen popadla svou dýku, kterou si prozřetelně nechala nadosah, a vyrazila opatrně k lesu.