LIII. kapitola

    Bylo časně zrána a jako obvykle se všichni přítomní členové rodiny sešli v kuchyni u snídaně. Nechyběl tentokrát ani otec, což vzhledem k jeho vojenským povinnostem, které ho mnohdy odváděly na delší dobu z Lórienu, bylo pomalu zázrakem.

Však si Lothíriel povšimla, že si Naneth (matka) dala s přípravou jídla obzvláště záležet. Jejich vyšívaným ubrusem zakrytý stůl se téměř prohýbal pod tíhou všech těch pokrmů, které stačila navařit a napéct, nejspíš si předchozí noc ani nešla lehnout, jen aby stihla všechno do otcova příjezdu řádně připravit. Ovšem tomu se stejně nezavděčila.

„Toť plýtváním zbytečným jest, verne´ (choti)! Cožpak velitelem jsem, bychom si přepychu takovéhoto dovoliti mohli?!“ optal se ostře a Lothíriel měla co dělat, aby skryla svůj nazlobený výraz.

Už je to tu zase… Opět bude Adar už snad po tisící bědovat nad tou nespravedlností, jež na něm byla spáchána. Jistě, nebylo by vůbec špatné, kdyby ho opravdu povýšili na kapitána, ale dle jejího soudu si žili i takhle dost slušně.

„Amin hiraetha, verno´ (Odpusť mi, choti),“ hlesla Naneth zkroušeně a pokorně sklonila hlavu.

Lothíriel se její ponížené chování vůbec nezamlouvalo, ale z předchozí zkušenosti věděla, že není radno nějak zasahovat. Otcův políček za svou drzost si pamatovala až příliš dobře. Raději se zakousla do jedné z ovocných taštiček, aby odolala pokušení přece jen promluvit. Zapomněla však, jak dokáží být proradné. Tedy přinejmenším do chvíle, než druhým koncem vytekla část náplně a ukápla přímo na čistý slavnostní ubrus.

„Lothíriel!“ pronesl Adar nevlídně a ona strachem téměř ztuhla.

Pomalu vzhlédla od té barevné skvrny přímo do otcových chladných očí. „Já nechtěla jsem…“ špitla kajícně.

Naneth ihned vyskočila od stolu. „Toť přec ničeho není. Já vodou studenou toho vyčistím, jistě tam stopy nezůstane.“

Ale Adar ji pevně popadl za paži a přinutil ji opět usednout. „Nechť toho Lothíriel sama učiní, když práce cizí si neváží!“

Ta poznámka naplnila Lothíriel nevolí. Upustila pečivo zpátky na talíř a prudce vstala, div že židli nepřekotila. „Já že práce cizí si nevážím?! A cožpak Vy, Adar?! Naneth se tolik snažila, by ku spokojenosti Vaší všeho nachystala, a Vy ji jen vyplísníte!“

Netušila, kde se v ní vzala ta nezvyklá odvaha vzepřít se otci, ale věděla určitě, že ji zcela opustila v okamžiku, kdy se otec pomalu zvedl ze svého místa. Ruce měl opřené o hranu stolu a ona na ně s obavami hleděla. Byly to ruce válečníka, velké a silné, a ona dopředu trnula, jak moc bude jeho rána bolet tentokrát.

„Ada! Ada! Maa, amin naa ohtar ve´ lle (Tati! Tati! Pohleď, jsem bojovníkem jako ty)!“ ozval se znenadání tenký hlásek jejího mladšího bratra, který okamžitě upoutal pozornost všech.

Lothíriel téměř zamrazilo, když ho spatřila, jak stojí vedle komody, o kterou otec po příchodu opřel svůj meč, a s vypětím všech sil ho drží před sebou. Nejprve se jí zmocnila obava, aby se nezranil, ovšem vzápětí ji zachvátily mnohem méně ušlechtilé pocity.

Nemohla se dočkat, až otec zjistí, že Anarion porušil jeho přísný zákaz dotýkat se jeho zbraně, těšila se, že za to bude potrestán. Styděla se za to, ale nemohla si pomoct. Ne, že by svého bratra neměla ráda, jenom se jí nelíbilo, jak ho Adar neustále protežuje, zatímco ji takřka ignoruje. Někdy jí připadalo, že jako elleth je dobrá leda tak k tomu, aby pomáhala matce v domácnosti. Jenže ona takhle skončit nechtěla! Čím byla starší, tím více ji děsila představa, že se jednou provdá a dopadne úplně stejně jako Naneth. Akorát že ona v sobě neměla dostatek pokory a trpělivosti, aby si nechala podobné zacházení líbit. Kdepak!

Raději využívala každou volnou chvilku k tomu, aby se tajně v lese učila bojovat. Místo zbraně používala obyčejný klacek a snažila se při tom napodobovat pohyby, které se jí podařilo odpozorovat od vojáků na cvičišti. Samozřejmě, že u toho dělala spoustu chyb, neboť tu nebyl nikdo, kdo by se jí věnoval, nicméně měla aspoň dobrý pocit z toho, že jen tak nezahálí. Kdysi, když otec bral Anariona poprvé na louku, aby mu tam předvedl základní techniku s mečem, ho prosila, jestli by směla jít také s nimi. Jenže on se jí akorát vysmál a poslal ji zpět do domu za matkou. Tehdy pochopila, že se k ní nikdy nebude chovat stejně jako k Anarionovi, a v ten den se v jejím ještě dětském srdci rozhořel malý plamínek zášti.

Proto nyní s napětím sledovala otce, jak rychlými kroky míří k Anarionovi. Ovšem k jejímu zklamání mu pouze sebral meč z jeho drobných rukou a pak si ho vysadil na rameno tak prudkým pohybem, že její bratr nadšeně zavýskl.

„Ohtar ve´amin, lle quene, Anarion (Bojovníkem jako já pravíš, Anarione)?“ optal se ho s úsměvem a otcovská pýcha v jeho hlase přitom nešla přeslechnout.

Lothíriel pochopila, že jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, jejímu bratrovi i tento kousek projde zcela bez trestu. Byla si jistá, že kdyby něco podobného zkusila ona, pak by jí Adar nejspíš zpřelámal obě paže.

„Pak tedy ven pojďme, bys mi ukázal, jakých pokroků jsi mezitím učinil, belegohtar (bojovníku mocný)!“ pronesl otec a zamířil ke dveřím, aniž by se vůbec obtěžoval dojíst porci, kterou si prve nandal na talíř. „Beztak jsem pro tebe cosi přivezl…“

Lothíriel ztěžka polkla a raději sklonila hlavu, neboť cítila, jak ji proti její vůli štípou slzy v očích.

Jak je možné, že jí Adar ze svých výprav nikdy nic nedoveze? Naposledy věnoval Anarionovi krásné odrostlé hříbě a tehdy se již neudržela a s pláčem utekla z domu. Toulala se po lesích snad dvě hodiny, než se uklidnila natolik, aby se mohla vrátit. Otec naštěstí krátce předtím odešel sepsat hlášení, a tak byla aspoň dočasně ušetřena jeho nepříjemného kázání. Myslela si, že nyní už se dokáže ovládnout, jenže když spatřila Anariona, jak ve výběhu dovádí se svým koněm, zabolelo ji to nanovo. Naneth, která na něho venku dohlížela, ji konejšivě objala kolem ramen.

„Vždyť na koni stejně jezditi nedovedeš, tinuamin (dcero má),“ snažila se ji utěšit, ale její slova na ni měla přesně opačný účinek.

Jako kdyby Lothíriel potřebovala, aby jí tuhle skutečnost někdo připomínal! Jenže copak za to může? Adar bral Anariona před sebe na koně už od jeho útlého věku. A ji? Ona se k němu nesměla ani přiblížit!

„Nana, mankoi Ada uuma mela amin (Mami, pročpak mě táta nemá rád)?“ zeptala se zdrceně, zatímco sledovala bratra, jak se neobratně vyhoupnul na hřbet svého koně.

„Tak tomu není, tinuamin. Však chápati musíš, že syn jeho pro něho na místě prvním jest. On všeho, čeho zná, ho naučiti chce, by jednou, když Valar tomu nakloněni budou, se místo něho kapitánem státi mohl.“

„Já se však též učiti chci!“ namítla Lothíriel.

„Však učím tebe, čeho každá žena spořádaná by znáti měla, by choť její se za ni styděti nemusel.“

„Jistě... šíti... vařiti... vyšívati... o blaho muže se starati... Toho já činiti nechci!“ ohradila se Lothíriel natolik ostře, že upoutala bratrovu pozornost.

„Thíriel, Thíriel, en (pohleď)!“ zvolal Anarion rozjařeně a pobídl koně směrem k nim.

„Tira ten´ rashwe, utinuamin (Opatrným buď, synu můj)!“ strachovala se Naneth, když spatřila, jakou rychlostí se k nim blíží.

I Lothíriel se začala obávat, jestli Anarion stihne včas zastavit, než tvrdě narazí do dřevěného břevna ohrady. Naštěstí však na poslední chvíli strhnul koně stranou a ještě se pobaveně zasmál jejich zděšení.

„Ellith della ilyamenie (Ženy si neustále starostí činí)!“ poznamenal samolibě a Lothíriel v tu chvíli neuvěřitelně připomínal otce. Ani by se příliš nedivila, kdyby toto moudro pochytil od něho!

„Ar´ ellyn amada (A muži pošetilými jsou)!“ odsekla nazlobeně.

Anarion se na ni zašklebil. Zdálo se, že jeho jméno plně vystihuje jeho osobnost, neboť byl neustále usměvavý a dobře naladěný. Ani když na něho byla Lothíriel někdy zlá, nedokázal se na ni pro to zlobit dlouho a většinou to byl on, kdo udělal první krok ke smíru, ačkoli ten spor vůbec nezapříčinil.

„Nechceš se též svést, Thíriel?“ nabízel jí dobrosrdečně, ale matka ihned zakročila.

„Cožpak neslyšel jsi, čeho otec tobě říkal, Anarione?“ připomínala mu, ačkoli v jejím tónu byl patrný jemný nádech nesouhlasu.

Ani jí se nezamlouvalo, jak se její choť chová k jejich dceři, avšak nebyla v postavení, aby na tom mohla něco změnit. Lothíriel by byla jistě překvapená, kdyby věděla, jak zpočátku jejich manželství bojovala za to, aby ji bral jako něco víc než jen svou služebnou. Nicméně po pár lekcích, jež jí udělil, si další vzpoury rozmyslela. Na nějakou dobu zanechala všech stížností a protestů a dělala přesně to, co od ní její muž očekával. Ne, že by se tak lehce podvolila, ale potřebovala čas, aby si rozmyslela, co si počne. Řešení bylo nakonec vcelku prosté… útěk.

Během pár dní si připravila vše, co by se jí mohlo na cestě hodit. Musela být při tom opatrná, aby on nepojal sebemenší podezření, že jeho najednou tak poslušná ženuška cosi chystá. Jenže v předvečer onoho důležitého dne, kdy se měla konečně zbavit jeho dusivé nadvlády a začít nový život někde daleko od něj, zjistila strašlivou novinu. Čekala dítě…

Tenkrát se musela rozhodnout… A ona to také udělala. Zůstala, aby neohrozila ten křehký život, který v ní rostl, a nebyla to věru lehká volba. Když se jí pak narodila Lothíriel, bylo zřejmé, že svého chotě tím ani v nejmenším nepotěšila. On chtěl syna, a ačkoliv byla dosud zemdlená z namáhavého porodu, neváhal jí to pádnou rukou vysvětlit. Tehdy se znovu rozmýšlela, jestli by pro ně obě nebylo lepší hledat štěstí jinde. Ale to už nemohla brát v potaz pouze sebe, byla tu i její malá dcerka, tak drobná, tak zranitelná. Ona sama by se ještě jakžtakž protloukla. Ale s děckem? Usoudila, že bude rozumnější vyčkat, dokud nebude Lothíriel starší, než i s ní prchne. Jenže pak přišel Anarion…

Dodnes nechápala, jak se to mohlo stát. Nebrala sice byliny, neboť ještě kojila, ale právě proto měla být před podobnou příhodou uchráněna. Dokonce i léčitel, jenž o ni během jejího těhotenství pečoval, tím byl zaskočen. Její manžel tehdy pronesl, že to dítě bylo počato z jejich nesmírné lásky. Jako kdyby ho ona vůbec kdy milovala. Jenže ve sňatcích, jako byl ten jejich, na citech nezáleželo, byl to pouze obchod. A ona se právem obávala, aby jednou Lothíriel neskončila jako ona. Uvězněná ve svazku s ellonem, ke kterému by cítila leda tak nenávist.

Dobře si povšimla, jak se na ni její dcera občas dívá. S lítostí… opovržením… To, že ji tak rychle odsoudila, ji moc bolelo. Vždyť své šance na lepší život pohřbila jen kvůli ní a Anarionovi. Aby je ochránila. A to se snaží dělat i nadále.

Někdy v noci, když už se všichni kromě ní toulají po Lórienově říši snů, ona je vzhůru a sní znovu o útěku… Představuje si, jak za sebou naposledy zavírá ty těžké vchodové dveře a nechává všechny ošklivé vzpomínky za nimi. Jenže by tam musela nechat i svoje děti a to by si raději vyrvala srdce z těla, než aby mu je nechala napospas. O Anariona se nebála, věděla, že tomu by on nikdy nezkřivil ani jediný jeho zlatý vlásek, byla to Lothíriel, o kterou měla takový strach. Děsilo ji pomyšlení, že po jejím odchodu by ji přinutil starat se o domácnost a jeho blaho místo ní. A něco takového jí nemohla udělat. Možná jednou, až se šťastně provdá, pak třeba přijde její chvíle. Ale do té doby…

V duchu si povzdechla. Kdysi byla plná života a nezkrotnosti, stejně jako její dcera, ale to už dávno nahradila lhostejnost a odevzdanost. Jen tak dokázala snášet soužití se svým tyranským chotěm a nepřijít o rozum. Jen tak dokázala strpět jeho mnohdy hrubé zacházení a nekřičet odporem. Jen tak se dokázala nepoddat svému soužení a neodebrat se do Síní čekání.

S lehkým úsměvem se zahleděla na své dvě děti. Je snad něco jiného, co by mohlo být více hodno její oběti?

„Nana?“ Anarion se na ni se svraštěným čelem zadíval. Bylo patrné, že je nespokojený. „Já vím, čeho Ada pravil. Však pokud mi koně tohoto vskutku věnoval, pak pouze já rozhoduji o tom, zda ho komus půjčím či nikoliv. A já ho Thíriel půjčiti chci!“ prohlásil s dětsky jednoduchou logikou.

Matka se na něho usmála, ale uvnitř ji svírala úzkost. Hřálo ji sice vědomí, že je její syn tak nesobecký, ale také si byla vědoma toho, že její choť si nepřeje, aby se Lothíriel zabývala čímkoli jiným než ženskými pracemi. Nemohla proto dopustit, aby tento zákaz porušili.

„Sestra tvá nyní beztak na cos takého nálady nemá, utinuamin. My obědu vařiti začíti musíme, by všeho do poledne nachystáno bylo,“ oznámila mu rázně a popadla přitom Lothíriel pevně za paži, aby ji ani nenapadlo něco jiného, než ji následovat do domu. Její dcera se kupodivu nevzpouzela, skoro jako kdyby pochopila, že je jakýkoli odpor marný. Ještě než vstoupily dovnitř, zaslechly Anarionův hlas.

„Amin valina amin naa ellon! Ellith uuma sinta alasse´ (Já šťasten jsem, že ellonem jsem! Ellith zábavy neznají)!“

Přesně tato slova se Lothíriel vybavila, když se dívala, jak Adar nese Anariona ven, aby mu předal svůj nový dárek. Raději je ani nenásledovala, nechtěla vědět, co dostane tentokrát, už takhle ji to dost mrzelo.

„Ellith uuma sinta alasse´...“ povzdechla si trpce, ale natolik tiše, aby ji otec nezaslechl.

Matka, která prve vyskočila, aby svému synovi sebrala tu hrozivě ostrou zbraň, ji konejšivě pohladila po vlasech.

„Uuma quena sina, tinuamin (Tohoto neříkej, dcero má). Jednou se vdáš a pak se toho třebas změní...“ uklidňovala ji, ale sama tomu příliš nevěřila. Ellyn - a válečníci především - byli skoro všichni stejní.

„Já se však nikdy nevdám, Naneth! Nikdy!“ vykřikla vášnivě a to už otcovu pozornost upoutalo.

Otočil se, jeho chladné oči se do ní nepříjemně zabodávaly. „Mani ume lle quena (Čehožpak jsi to říkala)?!“ otázal se přísně.

Hrdě pozvedla hlavu, i když v ní byla docela malá dušička. „Že se vdáti nehodlám, Adar!“ zopakovala to umíněně, její tón však byl o poznání mírnější.

„Na tobě však nebude, bys o čems takém rozhodovala!“

Zamrazilo ji. Bylo jí nad vší pochybnosti jasné, jakého chotě pro ni otec vybere, až nadejde čas. Někoho podobného jako byl on sám. Vojáka… Hrubiána… Tato dvě označení už odmala spojovala, aniž by vlastně pořádně věděla proč.

Zaťala zuby, ale neodvážila se znovu protestovat. Otec si ale dobře povšimnul jejího vzpurného výrazu.

„Copak? Princezně naší toho po chuti není?! Pak by sis raději kvapem myšlence té přivyknouti měla! Neb ellon žádný na rozmary tvé zvědav nebude!“

„A já zas na ellona žádného zvědava nejsem!“ odsekla Lothíriel dříve, než si to stihla rozmyslet. Ve chvíli, kdy k ní otec ráznými kroky zamířil, by svoje slova vzala nejraději hned zpět. Jenže na to už bylo příliš pozdě.

„Ada? Iire amin caeluva onalle (Tati? Kdy daru tvého dostanu)?“ ozval se Anarion a netrpělivě se zavrtěl v otcově sevření.

Ten se na něho zadíval a tvář se mu okamžitě rozjasnila potěšeným úsměvem. „Lle naa ascarer, ohtaramin (Tys netrpělivým, bojovníku můj). Toho zamlouvá se mi, neb toho o ctižádosti tvé svědčí,“ pronesl a aniž by znovu pohlédl na Lothíriel, procedil odměřeně: „S tebou si toho vyřídím, jakmile se od velitele navrátím!“

Nato bez dalšího zdržování opustil kuchyň a obě ženy si viditelně oddechly.

„Proč jej neustále popouzeti musíš, tinuamin?“ vyčetla jí Naneth lehce. „Však víš, že toho moudrým není.“

Lothíriel se pomalu zvedla ze svého místa. „Neb já čehos více než-li toho, čeho on pro mne připraveno má, chci! Já cos dokázati toužím, ne jen s jehlou či vařečkou se oháněti!“

„Však ni život válečníka lehkým není, Lothíriel. A obzvláště ne, pokud se cestou tou elleth vydá. Zanech snění svého bláhového. Vždyť i u krbu domácího ty štěstí nalézti můžeš.“

Lothíriel zkřivila rty v posměšném ušklíbnutí. „Skutečně, Naneth? A tys ho tu již nalezla?!“

Matka nejprve zvažovala, jestli jí nemá uštědřit pohlavek za její drzost, ale pak si to rozmyslela. Přes fyzické tresty tu byl přece její muž, ona nechtěla být tou, která ubližuje svým dětem.

„Ovšem, Lothíriel,“ snažila se ji přesvědčit. „Já přec vás dva mám a chotě, jenž se o nás všechny stará. Čehož více bych si přáti mohla?“

Dívka jenom potřásla hlavou, zcela zjevně nepřesvědčená. „Když toho pravíš, Naneth. Mohu nyní do lesa na procházku se vypraviti? Já tobě borůvek nasbírám,“ nabídla se ochotně. Až příliš ochotně.

„Dnes ne, děvče,“ odbyla ji matka. Tušila, že Lothíriel nechodí do lesa na procházky ani na sběr hub či různých plodů, a obvykle jí dopřávala volnost, jenže po tom všem, co se během snídaně událo, nechtěla více pokoušet manželovu trpělivost. „Já pro vajíčka čerstvá zajíti musím, a proto potřebuji, bys na Anariona do návratu mého dohlédla.“

Lothíriel se nevraživě zamračila. „A to jej mám pozorovati, kterak se na koni svém po ohradě prohání? Nemyslíš si, že již dosti starým jest, by se o sebe sám postaral?!“

„Již dosti tohoto, Lothíriel! A učiň, kterak jsem řekla!“ nasadila matka přísnější tón. „Já nechápu, proč zlobu svou si na bratru svém vylíváš! Vždyť on tebe nejednou před výpraskem uchránil!“ Založila si ruce v bok a nesmlouvavě si svou dceru přeměřovala. Připadalo jí, že je povahou víc po svém otci než Anarion. A nedokázala si představit, že by to v budoucnu mohlo přinést něco dobrého.

„Nu ovšem!“ popustila Lothíriel opět uzdu svému temperamentu. „Na něho se Adar nikdy nezlobí! Netrpělivý, ha! Kdybych já se ho na totéž otázala, pak jistě sdělil by mi, že zvědavou býti nemám! Avšak toho nehrozí, neb on mi stejně nikdy ničehos nevěnuje! A kdybych meče jeho uchopila, pak se raději domýšleti nechci, kterak by se mnou naložil! Však já se nevzdám, Naneth, a uvidíš, že dne jednoho já zbraně vlastní míti budu! A též s ní bojovati schopna budu!“

„Dne takého se já dožíti nechci, tinuamin!“ zchladila ji matka bez váhání. „Dosti na tom, že se o Anariona strachovati budu, ještě ty mi starostí přidělávej! Však uvidíš, že z tohoto brzy vyrosteš! A než naděješ se, provdanou budeš a děti tvé tebe natolik zaměstnají, že ty nesmyslů podobných navždy z hlavy pustíš!“

„Provdanou?! Na to bych nespoléhala, Naneth! Já raděj domov opustím, než bych jakéhosi vojáka hrubiánského za chotě přijala!“ křikla na ni Lothíriel pobouřeně. Nelíbilo se jí, jak matka zlehčuje její plány. Však ona se jednou stane bojovnicí a pak ukáže otci, že i na ni může být hrdý! Možná, že když se bude hodně snažit, tak bude dokonce lepší než Anarion! Jenom potřebuje více času na trénink....

„A koho by sis tedy představovala, tinuamin?“ zeptala se jí matka, zatímco si vyndala proutěný košík a měkce ho vystlala čistým plátnem. „Kdo tebe a dětí tvých lépe ochrání než-li voják?“

Lothíriel hrdě pohodila hlavou. „Já na pomoc cizí spoléhati nehodlám! A pokud dětí jednou míti budu, pak jich i sebe já sama ochrániti schopna budu!“

„Pyšná jsou slova tvá, tinu!“ pokárala ji Naneth. „Raději hleď, by tebe Adar takto hovořiti neslyšel! On pro bláznění tvé by věru pramálo pochopení měl!“

„Toho mi říkati nemusíš, toho jsem si již sama povšimnouti stačila!“ odmítla její péči Lothíriel a vyprovodila ji ke dveřím.

„Já vbrzku se navrátím,“ uklidňovala ji matka, ale ona jen lhostejně pokrčila rameny. Bylo jí to vcelku jedno, když stejně nesměla do lesa.

Pomalu vyšly ven na dvorek. Otec tam právě Anarionovi předváděl nějaký výpad s mečem a při tom pohledu Lothíriel zabolelo u srdce. Jak ráda by se ona učila, jenom kdyby se jí někdo věnoval!

Sotva ji bratr spatřil, rozradostněně se na ni usmál. „En, Thíriel! Amin caela megil (Podívej, Thíriel! Já meče mám)!“ zvolal a zamával svou zbraní nad hlavou, aby jí ji předvedl.

Bylo zřejmé, že matka z jeho nové hračky příliš nadšená není, ale jako většinou, když byl přítomen její choť, mlčela a raději si pospíšila, aby byla co nejdříve z dohledu, než se jí začne vyptávat, kam to vlastně jde. Elleth, ke které se vypravila, žila necelou hodinku chůze od jejich domu a jako většina lórienských Eldar obývala talan umístěný v rozlehlé koruně mohutného mallornu.

Lothíriel jí toto obydlí nemálo záviděla. Ne snad, že by jí připadalo tak vzrušující spát vysoko nad zemí, spíš to pramenilo z její silné touhy zapadnout mezi ostatní. Jednou, když byly s matkou samy, se jí zeptala, proč oni mají jen obyčejný dům, téměř jako nějací Edain, což byl posměšek, který si několikrát vyslechla od svých vrstevníků. Matka jí tehdy vysvětlila, že otec si nepřál bydlet na stromě, neboť na něco takového není zvyklý. Prý je původem z království Eryn Galen, které se, jak si Lothíriel později zjistila, rozkládalo kdesi severně od jejich říše. Tohle sice leccos vysvětlovalo, ovšem na druhou stranu jí to také dokazovalo, že jsou elfští vojáci po celé Ardě stejní. Pokud se někdy vůbec provdá, pak to jistě nebude za jednoho z nich!

„Lothíriel!“ houkl na ni otec skoro zlostně. „Pročpak otálíš tu? Cožpak ničeho lepšího na práci nemáš?!“

Trhla sebou a jen s obtížemi se ovládla, aby mu nesdělila něco zcela nevhodného. „Nana si přála bych na Anariona za nepřítomnosti její pozor dala,“ oznámila mu pečlivě voleným tónem.

„Pozor?“ Otec se pobaveně zasmál. „Co nevidět on na tebe pozor dávati bude, že, chlapče?“

„Ovšem, Ada!“ odvětil její bratr hrdě a Lothíriel s hořkostí sledovala, jak ho za to otec pochvalně pohladil po vlasech.

„Nyní tu procvičuj, čeho jsem tobě ukázal, a až s hlášením hotov budu, pak si pokrok tvůj prověřím!“

„Rozkaz, pane!“ pronesl Anarion po vojensku a dokonce se postavil do pozoru, čímž si vysloužil další pochvalu.

Když se s ním otec krátce nato stručně rozloučil a zanechal obě své děti o samotě, zavládlo mezi nimi na chvíli napjaté ticho. Lothíriel si svého bratra skoro nenávistně přeměřovala a ten na ni na oplátku zmateně hleděl, protože nechápal, čím svou starší sestru rozzlobil tentokrát.

„Nechceš si meče mého prohlédnouti?“ zeptal se jí nesměle a ona se na něho zamračila ještě víc.

„Pokud mi známo jest, pak bys cvičiti měl nikoliv otáleti! Přece bys otce našeho zklamati nechtěl!“ zareagovala prudce. Její oči však hladově hltaly krátký meč, který Anarion třímal v ruce. Co by dala za to, kdyby takový dostala ona!

„Čehožpak se tobě přihodilo, Thíriel? Pročpak zlobíš se na mne?“ nechápal její odměřené chování bratr.

„Ničeho se nepřihodilo!“ odbyla ho příkře, protože nevěděla, co mu na tohle říct. Vždyť neudělal nic špatného. Nemohl přece za to, že ho má Adar raději než ji.

Anarion se rozhodl dál nevyptávat a znovu začal zkoušet pohyby, které mu otec prve předvedl. Lothíriel přitom zcela ignoroval.

Chvilku ho pozorovala a na krátký okamžik dokonce zvažovala, že by ho požádala, jestli by se k němu mohla připojit. Ale vzápětí ten pošetilý nápad zavrhla. Nepotřebovala, aby se jí i on vysmál a pak na ni třeba ještě žaloval otci. Jenže jen tu stát a nečinně se na něho dívat se jí také nezamlouvalo. Toužila chopit se své dřevěné náhražky meče a sama rozhýbat svaly v souboji s imaginárním protivníkem. Jenže matka na ni spoléhala a to vědomí ji drželo na místě lépe než masivní okovy.

„Ty tu se mnou setrvávati nemusíš, pokud nechceš!“ ozval se Anarion a Lothíriel si teprve nyní uvědomila, že přerušil svůj výcvik a dívá se upřeně na ni.

„Naneth mi toho nakázala!“ odsekla a nenamáhala se potlačit svůj hněv nad tou nespravedlností.

„Když do příchodu jejího navrátiti se stihneš, pak ničeho nepozná...“ poznamenal Anarion věcně.

Ta myšlenka jí trochu zvedla náladu. „Však co když se něčeho přihodí...?“ nadhodila znepokojeně, ale jenom proto, aby ji Anarion mohl přesvědčit, že všechno bude v pořádku. A ten ji nezklamal.

„A čehožpak by se přihoditi mělo, Thíriel? Vždyť se odsud ni na krok nehnu, toho tobě klidně přislíbím. A běž již, sic si samoty své příliš neužiješ.“

Lothíriel se na něho vděčně pousmála. „Toť meč vskutku krásný jest, toror´amin,“ složila mu pochvalu, než se jako o závod rozběhla k lesu.

Když po nějaké době zamířila chvatnou chůzí zpátky k domovu, byla už víceméně smířená se svým údělem a tělo ji příjemně bolelo ze vší té fyzické aktivity, kterou ho potrápila. Jakmile se však vynořila mezi stromy a zahlédla shluk Eldar před jejich domem, její klid vzal poněkud za své.

Ačkoli její svaly řvaly neodbytně na protest, vyrazila co nejrychleji k tomu shromáždění a zoufale se přitom snažila ubránit zlé předtuše, která hrozila, že se jí co nevidět zmocní. Očima propátrávala nejbližší okolí v naději, že někde objeví drobnou postavu Anariona. Thíriel, Thíriel, en (Thíriel, pohleď)! zavolá na ni, obličej rozzářený tím svým obrovským nevinným úsměvem.

Nechápala, jak se na něho mohla vůbec kdy zlobit. A v tu chvíli si umínila, že už se něco podobného nebude nikdy opakovat. Vždyť je to její bratr a i když ještě není dospělý, již tolikrát ji zachránil před ošklivým výpraskem. A ona mu za to ani jednou nepoděkovala.

Kdy mu vlastně naposledy řekla, že ho má ráda? Řekla mu to vůbec někdy? Ať se namáhala sebevíc, nedokázala se rozpomenout. Nevadí, však ona mu to nyní vynahradí, jen co ho najde.

Doběhla k domu a několik Eldar se k ní okamžitě otočilo. Cosi si šeptali.

„Mani marte (Čehožpak se přihodilo)?“ otázala se udýchaně, aniž by se zdržovala nějakými zdvořilostmi.

Nyní k ní i další z přítomných zalétli pohledem a v jejich tvářích rozpoznala smutek a soucit.

„Mani marte, nyara amin (Čehožpak se přihodilo, povězte)!“ naléhala a tehdy se Eldar, jež stáli přímo před ní, rozestoupili a odhalili tak to, co až dosud před jejími zraky skrývali.

Lothíriel si přitiskla dlaně na ústa, ale přesto nemohla zcela utlumit ten strašlivý výkřik, který se jí z nich vydral.