LVIII. kapitola

    První, co si Erestor uvědomil, zatímco se pozvolna probíral z reverie, byla dvojice silných paží, která ho majetnicky svírala, a pevné tělo za ním, ke kterému byl přitisknutý. Pevné a značně vzrušené mužské tělo, jak odhalil hned vzápětí, když se neúspěšně pokusil vymanit a nechtěně o tu jistou část zavadil svým pozadím.

Polekaně strnul v obavě, že svého společníka probudil, což bylo to poslední, po čem právě teď toužil. Zpropadeně! Jak se vůbec do téhle naprosto absurdní situace dostal? Ach ano... už si vzpomíná... ta jeho pošetilá hra na velitele... Finrod mu masíroval záda a pak... Co se přihodilo pak? Proč se u všech Valar nemůže vůbec na nic upamatovat?

Znepokojeně se zavrtěl. Tentokrát si dával dobrý pozor, aby se o Finroda opět neotřel, i když se mu to ne tak docela podařilo. Dalo by se říci, že nejen kapitánův meč budil svou impozantností respekt...

Ovšem ještě víc než skutečnost, že ležel v jedné posteli se svým přítelem, ho zarážely jeho pocity. Nebo spíše smršť pocitů... Protože i když v něm těsná blízkost jiného ellona vzbuzovala mírné obavy, nemohl ani popřít, že je nečekaně příjemné spočívat v kapitánově hřejivé náruči. Cítil se... bezpečně... jako kdyby konečně někam patřil... A když si ho vzápětí Finrod s tlumeným zamumláním přitáhnul těsněji k sobě, byl také nucen si přiznat, že způsob, jakým se jejich polonahá těla vzájemně dotýkají, ho nenechává tak docela chladným, jak by si býval přál.

Přesto byl odhodlaný nedat na sobě nic z toho znát a skončit tuhle nesmyslnou a zákonům se protivící avantýru hned v zárodku.

„Finrod, cuiva! Sii´ (Finrode, vzbuď se! Hned)!“ zvolal podrážděně, ale byl rozzloben především nedostatkem své sebekontroly než chováním svého přítele, jakkoli pohoršující podle něho bylo.

„Nan´ amin uuma kaima, korkoamin (Však já nespím, havrane můj),“ ujistil ho kapitán klidně a vtisknul mu horký polibek přímo za ucho. „Lle este quel (Odpočinul sis dobře)?“ otázal se ho starostlivě.

Jeho slova Erestora na okamžik zarazila. Nebo lépe řečeno to, co si díky nim uvědomil. Neboť se mu příliš často nepoštěstilo, aby ho během spánku nesužovaly žádné noční můry. Tuto noc ho však kupodivu nechaly zcela na pokoji.

„Uma (Ano),“ přisvědčil užasle a na okamžik docela zapomněl, že se chtěl Finrodovi původně vytrhnout. „Ar´ lle (A ty)?“ zeptal se vzápětí rozpačitě, protože nevěděl, co jiného říct.  Nestávalo se mu zrovna každý den, aby se probudil vedle někoho v posteli. Navíc ellona, jenž k němu bez jakéhokoli studu tisknul své ztvrdlé přirození, jako kdyby to byl rozpálený cejch, kterým si ho přál označkovat.

„Vithel (Taktéž),“ přisvědčil Finrod poněkud stručně, protože mu právě teď činilo nezvyklé potíže držet své ruce dál od toho svůdného těla, které pevně svíral ve svých pažích. Opakoval si, že musí postupovat pomalu, aby Erestora nepolekal, ale bylo to předsevzetí, jež nebylo právě snadné dodržet.

„Mani ume lle yela amin (Kterakpak jsi mne to nazval)?“ hlesl jeho přítel tiše, skoro až dotčeně a potvrdil tím jeho podezření, že se po tom včerejším příjemném večeru opět vrátil do té své neproniknutelné skořápky.

Proklatě! Copak si opravdu myslí, že by mu ublížil? A proč jen si nedával větší pozor a plácnul tu přezdívku, již mu ve svých představách dal, nahlas?!

„Korkoamin,“ přiznal lehce provinile, protože zatím neměl vůbec žádno právo si ho takto přivlastnit. Bylo to pouze jeho vroucí přání. Přání, které ovšem nikdy nemusí být vyplněno.

„Mankoi (Proč)?“

Kapitán si dal tentokrát s odpovědí načas. Tušil totiž, že by špatně zvolenými slovy mohl všechno nenávratně zmařit. Jenže jak se má soustředit na rozumné důvody, kterými by Erestora přesvědčil, když je celý omámený z té jeho úchvatné vůně? Nenápadně si přičichnul k jeho vlasům a okamžitě ucítil bouřlivou odezvu ve svých slabinách. Odezvu, která samozřejmě nemohla Erestorovi uniknout.

„Mankoi?“ otázal se o něco důrazněji než prve a trochu se v rámci možností daných Finrodovým objetím odtáhnul.

Rozhodně by nebylo dobré, kdyby Finrod odhalil, že ani u něho se to neminulo účinkem. Valar… kdy naposledy vlastně uspokojil své potřeby? Jistě je to už nějaký čas… Na to, kdy naposledy ulehl na lože jinak než sám, už se ani nedokázal upamatovat. Proč jen na tohle nepomyslel dřív, než sem Finroda pozval? Proč se o to nepostaral? Pak by si aspoň nepřipadal takhle… potupený…

„Neb mi jej připomínáš, meldir,“ promluvil konečně kapitán. „Moudrostí svou a vzezřením hrdým svým. A též tím, kterak neustále o nezávislost svou bojuješ. Však cožpak pochopiti nedokážeš, že já tebe o ni připraviti nehodlám?“

„Ty bys přirovnání podobných používati neměl, Finrode, neb jako hlupák naprostý zníš!“ pronesl Erestor pohrdavě v odpověď.

Jeho strohost byla však pouze předstíraná a měla jeho společníka co nejrychleji vypudit z jeho postele i života. Dříve, než snad začne jeho sladkým slovům věřit. Než začne opět doufat...

„Možná tomu tak jest, Erestore, však za to já se nehanbím,“ prohlásil k jeho smůle Finrod nesmlouvavě. „A já odejíti odmítám, dokud ty mi odpovědi své nedáš. Tys mne večera včerejšího sem pozval a oba dva si vědomi jsme, kteréhos účelu toho mělo. Tak proč se hned zrána ke mně hůře než k cizinci správáš? Čehožpak jsem tobě provedl?“

„Tys již dostal, čeho jsi chtěl, tak proč mi již klidu nedopřeješ, Finrode?! Já nemám, čeho více bych tobě řekl!“ vyhrkl rádce ublíženě. Pravda, nepamatoval si sice, že by se spolu v noci milovali, ale proč by si ho jinak jeho přítel k sobě tak důvěrně tisknul? Tak nestoudně? Tak... neuvěřitelně neodolatelně?

„Erestore, zpomal přec!“ domlouval mu kapitán. „Dosud se zhola ničeho nestalo. A pokud zájmu nemáš, pak ni nestane. Není to pouze tělo tvé, po čem toužím. Já s tebou býti chci, pročpak toho tak těžkým pochopiti jest?“

„Neb ty vojákem jsi!“ vyplivnul to Erestor téměř jako urážku.

„Dobrá,“ přisvědčil Finrod a on už se domníval, že se po tomto zvedne a konečně opustí jeho komnaty. Jenže to ho podcenil. „Pokud toto jako překážky jediné se tobě jeví, pak hned po návratu krále já funkce své složím. Možná místa v knihovně bys mi nalézti mohl... já abecedy dosud znám...“

„Zanech nejapných žertů svých!“ okřikl ho Erestor značně pohoršený takovýmto vpravdě bláznivým návrhem. „Oba dva víme, že čehos takého bys ty nikdy neučinil!“

„Já toho učiním, pokud toho vskutku požaduješ. Já kapitánem již dosti dlouho byl a dobu tu celou jsem převážně osamocen strávil. Nyní bych však toho konečně změniti chtěl... ať jako kapitán či jako písař prostý.“

„Písař?“ odfrkl si Erestor nedůvěřivě. „Rukopis tvůj značně odstrašující jest!“

„O to přec nejde, korkoamin...“ troufnul si Finrod opět použít to mazlivé přízvisko. „Tys dosud nevyjevil mi, zda bys mne vskutku chtěl,“ upozornil ho a napjatě čekal, co mu jeho přítel odpoví.

„Ty tváříš se, jako kdyby volby této pouze na mně bylo! Pozapomněl jsi snad mezitím, že vztah takovýto by zcela proti zákonu byl?!“ namítl Erestor a znovu se pokusil vytrhnout.

„Ohledně toho starostí si nečiň, neb o to postaráno bude,“ zamumlal kapitán a nemilosrdně si ho přitáhnul zase blíž. Ledva se jejich těla dotkla, nemohl se Erestor ubránit slastnému povzdechu. Jenže příliš dlouho si ten kontakt nevychutnával, neboť mu s menším zpožděním došel plný význam Finrodových slov.

„Vskutku?! A kýmpak?!“ vyhrkl poplašeně a dopředu trnul, jakou nebetyčnou hloupost to jeho přítel opět vyvedl.

„Neznepokojuj se přec, Erestore,“ snažil se ho Finrod okamžitě upokojit. „Legolas přislíbil, že se za nás u otce svého přimluví.“

„Tys jemu všeho vyzradil?! Kterak jen jsi mohl?! Cožpak tušení nemáš, jakého trestu nás očekává?!“ vybuchl Erestor a už se viděl, jak hnije kdesi v podzemních kobkách paláce.

„Já Legolasovi zcela důvěřuji. A zhola ničeho jsem mu nevyzradil, on toho sám poznal.“

„Kterak by jen mohl?! Tys mu jistě čehos naznačiti musel...!“ nenechal se Erestor ukonejšit.

„Možná postačilo mu čehos on dole ve sklepích svědkem byl. Vždyť jsme se tam téměř jako milenci rozhádaní dohadovali,“ připomněl mu Finrod a nečekaně něžně ho pohladil po lehce rozcuchaných vlasech. „Korkoamin...“

„Finrode... proč toho tak nelehkým činiti musíš?!“ obořil se na něho Erestor vyčítavě a svými dlouhými prsty váhavě přejel po předloktí paže, která ho pevně objímala.

„Neb se tebe bez boje vzdáti nechci,“ prohlásil Finrod odhodlaně a přetočil toho tvrdohlavého rádce na záda, jen aby se nad ním o zlomek sekundy později sklonil a pátravě se mu zadíval do tváře.

Erestor raději uhnul pohledem, protože ho to nemálo přivádělo do rozpaků. „Já však hoden nejsem, bys o mne bojoval!“ zaprotestoval ne bez lítosti.

„Toho již na mne ponechej, ano?“ požádal ho Finrod s chápavým pousmáním a pak beze spěchu přitiskl své rty na jeho.

Nimloth vytřeštila oči a zároveň se nanovo rozkřičela hrůzou.

„Upokoj se přec, již tobě ničeho nehrozí...“ ozval se hned vedle ní Gildorův chlácholivý hlas a ona se na něj ustrašeně zadívala.

„Čehožpak se přihodilo?“ dožadovala se chraplavě odpovědi a jen s přemáháním strpěla, aby jí mokrým kusem látky otřel starostlivě obličej.

„Ničeho, pouze snů zlých tě sužovalo,“ oznámil jí a v majetnickém gestu zabořil prsty do jejích vlasů a sklonil se, aby ji políbil.

Rázně ho odstrčila. „My jsme tu nikdy nocovati neměli! Místo toto proklaté jest!“ vyhrkla téměř jako smyslů zbavená a v duchu si znovu vybavila děsivé události z předešlé noci.

Teď však již bylo ráno a slunce, ačkoli se tohoto místa paprsky nedotklo, přinejmenším zahnalo temnotu, která zde panovala, a propůjčilo tak troskám města téměř nevinný vzhled. Ale ji už to obelhat nemohlo. Ona o tomto místě věděla své...

Spěšně se vyškrábala na nohy a opřela se o kamenné koryto, vedle kterého se předtím probrala. Ruce se jí dosud slabě chvěly a oči neustále těkaly po okolí, snad jako kdyby očekávaly příchod zástupu obyvatel, kteří se budou chtít pomstít za svou násilnou smrt.

„Oni města tohoto nevypálili, oni ne!“ zamumlala a Gildor se na ni překvapeně zadíval.

„A kdo tedy?“

Vrhla na něho rychlý pohled, než se opět odvrátila. „Kampak v noci ses vytratil?“ zeptala se tiše.

„Já k ránu koní zkontrolovati šel, zatímco jsi pokojně spala. Když navrátil jsem se, tys sebou házela a ze spánku křičela. Já raději ven jsem tebe vynesl a probudil. Toť vše,“ povyprávěl jí Gildor stručně a znovu se k ní natáhl, aby ji vzal do náruče.

Ale Nimloth uskočila z jeho dosahu, skoro jako kdyby byl jedovatým hadem. „Ty tvrdíš, že to, čeho zažila jsem, pouze snu bylo?!“ křikla na něho popuzeně.

„Já nevím, čeho jsi zažila, však věř mi, že já zde ničeho mimořádného nezpozoroval. Ovšem připouštím nyní, že chybou bylo se zde utábořiti. Já však tušiti nemohl, že ty sklonu k hysterii míváš.“

„Já přec...“ začala Nimloth proti tomu neomalenému nařčení bouřlivě protestovat, ale Gildorův skeptický výraz ji brzy zklidnil. „Toť snu nebylo! Já noci oné, kdy město toto vyhořelo, znovu prožívala!“ snažila se ho přesto přesvědčit.

„A vidina takováto tobě snem nepřipadá?“

Léčitelka zaťala ruce v pěst a zprudka oddechovala. To přece nemohl být jen nějaký sen, vždyť to bylo vše tak živé... tak skutečné! Jako kdyby tu tenkrát opravdu byla!

„Nimloth, drahá... Strach tvůj ze tmy zřejmě více alarmující, než-li prve jsem se domníval, jest. Však já věřím, že toho společně překonati můžeme,“ konejšil ji Gildor a v němém pozvání k ní natáhl ruku.

Zaváhala. Ať to byly vzpomínky tohoto místa a nebo pouhé sny, nemohla se zbavit dojmu, že to mělo být varování. A nebo ne? Nerozhodně se zadívala do pohledné tváře svého budoucího chotě a v jeho bouřkově šedých očích pátrala po čemkoli, co by ji nad vší pochybnosti přesvědčilo, že ty strašlivé představy byly pouze výplodem její přebujelé fantazie.

Gildor nechal po chvilce sklouznout svou paži podél těla a lítostivě se na Nimloth pousmál. „Možná již rozumím tomu, proč tys snu takovéhoto měla...“ nadhodil posmutněle.

„A pročpak?“ zeptala se a napětím skoro ani nedýchala.

„Neb ty stále jista si nejsi, zda-li se mnou vskutku odjeti si přeješ. Možná jistý plavovlasý král se tobě hlouběji pod kůži dostal, než-li by sis ochotna přiznati byla...“

„Ty domníváš se, že jsem si všeho vymyslela, bych tobě slova vrátiti mohla?!“ opáčila ohromeně.

„Toho netvrdím. Však říká se, že i snů si sami podvědomě vybíráme...“

„Myslíš snad, že bych sobě dobrovolně snu vybrala, v němž jsem zaživa uhořela?!“

„Nimloth... já nerad tobě toho říkám, však zde již ničeho není, čeho by hořeti mohlo. Navíc povšimnul bych si, kdyby se tu kdes oheň vznítil,“ upozornil ji Gildor jemně a sám k ní přistoupil, aby ji mohl zlehka uchopit za ruku.

„Já bych nyní rád zvěděl, zda se mnou dále do přístavů pojedeš či zda tebe zpět do Imladris doprovoditi mám,“ sdělil jí poklidným tónem. „A tentokráte si toho dobře rozmysli, neb pokud slova svého mi opět dáš, já už ho nikdy tobě zpátky nenavrátím. Ty mou budeš... v dobrém... i zlém...“

Jakmile se přiblížili k Imladris, pobídla Lída svého koně a i proti její vůli se jí srdce rozbušilo jako splašené. Konečně byli na místě…

Hlavou jí vířily tisíce otázek a obav, ale zatím se jich snažila nedbat. Proč nyní myslet na to, co bude, pokud se jí Glorfindela nepodaří přesvědčit. Proč se trápit tím, kam se poděje, jestli její malý a dosti naivní plán ztroskotá. Teď měla jediný cíl a tím bylo promluvit si s Glorfindelem. Ostatní bude řešit později...

„Raději zpomalte, princezničko,“ napomenul ji Rúmil, který ji bez nejmenších potíží dohonil a teď cválal hned vedle ní. „Ničemu nepomůžete, pokud si vaz zlomíte či koně svého zmrzačíte!“

Zamračila se, ale uposlechla. Beztak byly brány Imladris již na dohled a kdyby odtamtud někdo odjížděl, nemohli by si ho nepovšimnout.

„Já stále dojmu mám, že Vy s ellonem nesprávným rozprávěti se chystáte,“ prohodil Rúmil jakoby mimochodem. „Nemyslíte si, že by princ potěšen býti nemusel, že s kýmsi záležitosti vaší soukromé probíráte?“

„A to mi říkáte teď?!“ vyjekla dívka nepřívětivě. „Navíc on mi ani žádnou jinou možnost nedal! Možná, že by stačilo počkat pár století, než se sám uklidní a zase se mnou začne mluvit, ale obávám se, že já tolik času ani trpělivosti nemám!“

„Pouze varovati jsem Vás chtěl, že ač třebas u lorda Glorfindela uspějete, stejně toho neznamená, že prince obměkčíte.“

„Možná máte pravdu! Ale pořád je to lepší, než někde pasivně čekat v koutě!“ smetla jeho námitku rázně a nasměrovala Elros přes kamenný most přetínající jednu z dvou řek, které svým tokem chránily někdejší Elrondovo panství. Rúmil ji následoval. 

„Toho bych neřekl. Vy byste škody ještě větší způsobiti mohla.“

„Rúmile... on se mnou vůbec nemluví a chová se ke mně, jako kdybych neexistovala! Co ještě horšího by se mohlo stát?!“ křikla na něho skoro výsměšně.

„Toť pouze dokazuje, že on o Vás dosud stojí. Až tomu tak nebude, on se takto namáhati přestane. A znovu s Vámi hovořiti bude... ovšem jako s někým docela cizím,“ pronesl Rúmil natolik zahořklým tónem, že ji to přimělo, aby na něho překvapeně pohlédla.

On si jí však již více nevšímal. Zručně zastavil svého Anorona na nádvoří a aniž by se obtěžoval vůbec sesednout, gestem k sobě přivolal jednoho ze strážných.

„Nachází se lord Glorfindel dosud zde?“ otázal se, když k němu ten ellon přispěchal.

„Nikolivěk, pane. On již do přístavů se vydal.“

Sotva tu zprávu Lída zaslechla, se zdrceným povzdechem sklonila hlavu. Tohle byla možnost, které se obávala nejvíc. Že přijedou pozdě. Že celá ta její pouť bude docela zbytečná.

Ale Rúmil nebyl z těch, co se tak snadno vzdávají. „Kterak dlouho tomu již jest?“ vyptával se dál.

„Hodiny necelé, pane,“ přišla okamžitá odpověď.

„Dobrá, toho ještě stihnouti můžeme!“ prohlásil a popohnal Anorona směrem k Lidianně. „Slyšela jste toho, arwenamin?“

„Odpusťte, pane, že tak smělý jsem a nadějí Vašich Vám mařím, však nemyslím si, že by toho možno bylo. Lord Glorfindel pouze se skupinou malou vyrazil a říci musím, že velice naspěch měli,“ vmísil se do hovoru onen strážný.

„Pak my též velice naspěch míti budeme!“ odvětil Rúmil a znovu se zadíval na Lidiannu. „Či snad toho zkusiti nechcete?“

„Samozřejmě, že ano!“ přisvědčila bez zaváhání, přestože ji podobné dostihy nijak zvlášť nelákaly. „Ale nejsem si jistá, jestli to zvládne Elros,“ strachovala se a láskyplně pohladila svou kobylku po zpoceném krku.

„Kůň Váš zde zůstane, stejně jako většina družiny naší,“ rozhodl Rúmil a hned jmenoval několik vojáků, kteří je měli doprovázet.

Jedním z těch vybraných byl i Saeros, kdežto Thíriel bylo určeno setrvat v Imladris. Přijala to rozhodnutí bez jakéhokoli protestu, ačkoli bylo z jejího výrazu zřejmé, že jí to příliš po chuti není. Mrštně sklouzla z koně a přistoupila k Lidianně.

„Já o ni se postarám, pokud dovolíte, tarien,“ nabídla se a její uctivý tón ostře kontrastoval s tím, jak s tou dívkou hovořila jindy, když byly zrovna o samotě.

„Diola lle, Thíriel,“ ocenila Lída její pomoc. „Ale to mám jít pěšky nebo jak?“ vrhla Rúmilovým směrem znepokojený pohled. Protože by ji ani v nejmenším nepřekvapilo, kdyby ji ten sadista nechal opravdu běžet vedle svého koně.

„Nikolivěk, se mnou!“ dostalo se jí okamžité odpovědi a než se vůbec mohla nadechnout, aby se proti tomu šílenému nápadu ostře ohradila, popadl ji Rúmil za kabát a posadil na koně před sebe. Thíriel se sama pro sebe potutelně pousmála a s oběma jejich koňmi se vydala ke stájím.

Lída na tom však vůbec nic zábavného neshledala. „Tenhle Váš zvyk už mě začíná fakt štvát!“ vyjekla dotčeně, zatímco se snažila na hřbetě Anorona najít nějaké místo, co možná nejdál od toho nesnesitelného ellona.

„Pak si zvykejte, princezničko,“ syknul jí Rúmil přímo do ucha. Levou paží jí objal kolem pasu a s lehkostí, jež ji dopalovala, si ji přitáhnul blíž k sobě.

„Vás tohleto baví, že jo?!“ obvinila ho.

„Ovšem! Čehožpak lepším býti může, než koně v počasí tomto nevlídném div neschvátiti, a navíc nadávek od princezny, kvůli níž toho činíte, poslouchati musiti!“ odvětil chladně a pobídl koně do cvalu. „Raději mlčte, sic dole opět skončíte a věřte mi, že tentokráte toho daleko méně příjemným bude!“

Dívka naštvaně semkla rty, odhodlaná po zbytek této podle ní marné honičky už ani neceknout, jenže dlouho jí to předsevzetí nevydrželo. Akorát do okamžiku, kdy přejeli přes most a Rúmil téměř vzápětí opustil širokou vyšlapanou cestu a nasměroval Anorona kamsi na zasněžené pláně, jejichž nerovný povrch zapříčinil, že byla dokonce vděčná za to, že ji pevně drží, protože jinak by se nepochybně poroučela co nevidět k zemi.

„To mi děláte naschvál!“ vypravila ze sebe přerývaně.

„Nepopírám, že mne uznání Vašeho těší, však zklamati Vás musím, že nikolivěk. Toto pouze zkratky jest a očekávati proto nemůžete, že pohodlnou též bude,“ odbyl ji Rúmil posměšně a doufal, že se její Výsost přestane neustále tak vrtět. I když ona tomu zajisté věřila, přece jen nebyl úplně z kamene, zato si až příliš dobře uvědomoval, že jedna část jeho těla by té tvrdosti mohla brzy dosáhnout.

„A Vy si opravdu myslíte, že je ještě můžeme dostihnout?“ dotazovala se Lída okamžitě, naprosto si nevědoma toho, jaké nepohodlí svému společníkovi působí.

„Toho se uvidí!“ odsekl tónem, kterým jí dal jasně najevo, že už má toho jejího vyptávání akorát tak dost. Naštěstí to pochopila a konečně zmlkla.

Kupodivu namísto toho, aby ho to potěšilo, zvedla se v něm vlna výčitek. Vždyť neměl právo být na ni takhle hrubý, neudělala nic, čím by si jeho nepříjemné chování zasloužila. Což byl ostatně také důvod, proč se ráno odpovědi na její otázku raději vyhnul.

Neboť její jediné provinění spočívalo v tom, že ho tak silně přitahovala.

Elrond vyšel na nádvoří právě včas, aby ještě spatřil několik jezdců, jež ve spěchu přelétli most a pak se mu ztratili z dohledu kdesi na zasněžených pláních. Událo se to příliš rychle, než aby dokázal rozpoznat, o koho se jedná, ovšem podle uniforem hrstky vojáků, kteří kousek od něho sesedali z koní, bylo patrné, že je to návštěva z Eryn Lasgalen. Zbývalo jen zjistit, kdo přesně sem zavítal a za jakým účelem.

Bez dlouhého otálení zamířil k nejbližšímu z vojáků a otázal se ho, kdo je jejich velitelem. Odpověď, které se mu promptně dostalo, ho však nemálo zaskočila.

„Rúmil, pravíš?“ zopakoval zamyšleně, protože ačkoli mu onen ellon samozřejmě nebyl docela neznámý, rozhodně ani nepatřil mezi ty, jejichž přítomnost v tuto chvíli očekával, a on se nemohl nepodivovat, co ho sem právě dnes přivedlo.

Je možné, že se konečně rozhodl ho vyhledat kvůli svým ošklivým zraněním, která s ním Saeros v minulosti tolikrát konzultoval? Nebylo to samozřejmě vyloučené, nicméně ani příliš pravděpodobné vzhledem k tomu, že Rúmil veškerá jeho osobní pozvání dosud velice důrazně odmítal. Zdálo se, že je se svým stavem smířen a že si na rozdíl od Saerose nedělá ze svých strašlivých jizev těžkou hlavu. I když zřejmě tomu tak docela nebylo, jinak by necítil potřebu se stále skrývat pod tou svou kápí. 

„Kdepak on nyní jest?“ vyzvídal a zároveň se kolem sebe pátravě rozhlížel.

„On s lady Lidiannou a pár dalšími ihned na cestu se opět vydali, pane,“ vysvětlil mu ten voják, ale víc mu k tomu nedovedl říct.

„Však čehožpak je k tomu vedlo?“ zvolal už poněkud podrážděně, protože ho iritovala skutečnost, že tenhle voják zhola nic neví.

„Toho vskutku netuším, pane. My sem vysláni byli, bychom vojáky, již to tu střeží, vystřídali. Však o ničem více jsem zpraven nebyl,“ omlouval se ten ellon, kterému pod Elrondovým přísným pohledem nebylo příliš dobře.

„Kterak vyrozuměla jsem, pane, lady Lidianna ještě čehosi s lordem Glorfindelem prohovořiti chtěla,“ ozvala se Thíriel, která se k nim pohotově přitočila a vysvobodila tak svého druha z nepříliš záviděníhodné pozice, neboť Elrond nebyl daleko od toho, aby si na něm zcela nespravedlivě vybil svou frustraci z Glorfindelova nemožného chování.

„Tak?“ obrátil nyní lord svůj zkoumavý zrak na ni a voják, jehož předtím tak zuřivě probodával, se s ulehčením vytratil. „Však cožpak řečeno jim nebylo, že Glorfindel již náskoku značného má?“

„Toť bylo, pane, však Rúmil se tím přesto odraditi nenechal. On odhodlán byl stůj co stůj lady Lidiannu k němu dopraviti.“

Elrond se znovu zadíval směrem, kterým se ta skupinka rozjela, a přes tvář mu přeběhl jakýsi stín. „Takhle ji však dříve k lordu Námovi dopraví! Cesta, kterou zvolili si, sic kratší jest, však též nebezpečí smrtelných pro ty, již neznají ji vpravdě důvěrně, skýtá!“

„Kterýchto, pane?“ hlesla Thíriel ustaraně. Vedly ji k tomu narůstající obavy o Saerose, který ačkoli se na koni udržel o dost lépe než-li mnozí jiní ellyn nesloužící v armádě, přece jen byl sebejistější s bylinkami než čelící nástrahám přírody.

Její zájem Elronda překvapil. „Toliko se o život velitele svého obáváš, děvče?“

„O jeho nikoliv, pane, ten se o sebe postarati dokáže,“ potřásla Thíriel hlavou, ale další vysvětlení se jí poskytnout nechtělo. Lord Elrond ovšem nevypadal, že by se nechal podobným způsobem odbýt, a tak se po krátkém uvážení rozhodla uchýlit k drobné lži. „Lady Lidianna však značně zemdleně vyhlížela. Zřejmě cestování podobnému příliš přivyklou není a původ její jí toho též právě neulehčuje.“

„Edain natolik křehcí, kterak domníváš se, nejsou!“ prohlásil Elrond odměřeně, protože se mu okamžitě vybavily ty Thranduilovy uštěpačné poznámky. A bylo nanejvýš zřejmé, že se ten nadutec svými názory na lidskou rasu netají ani před svým lidem. To ho nahněvalo.

„Já jich přec nesoudím, pane. Pouze o lady Lidianně hovořila jsem a ona vskutku vyhlížela, že odpočinku by jí zapotřebí bylo,“ odvětila Thíriel zcela klidně.

„Nu, dobrá!“ přešel to nakonec Elrond bez dalšího komentáře, neboť se nezdálo, že by tato elleth jeho nevoli vůbec zaznamenala. „A nikoho jiného v oddíle vašem nebylo?!“ vyzvídal netrpělivě.

„Vy kohos konkrétního na mysli máte, pane?“ otázala se nevinně, přestože bylo zcela zjevné, že by se lord neptal na nějakého řadového vojáka. Jí se ale nezamlouvalo, s jakou přezíravostí to pronesl, tak proč by mu měla ochotně pomáhat?

Její předstíraná naivita však bylo více, než-li dokázal Elrond v onu chvíli snést. „Cožpak Thranduil vojáků nekompetentních pouze má, již ni otázky jednoduché zodpověděti nedokáží?!“ obořil se na ni zlostně.

„Nikolivěk, pane, však pokud otázky nepřesně formulováno bylo, pak diviti se nemůžete, že zmatena jsem,“ řekla Thíriel a podařilo se jí přitom znít docela ukřivděně.

Elronda to nicméně nepřesvědčilo. „Však on zmatek tebe zcela přejde, až po návratu Rúmilově jej o chování tvém pobuřujícím zpravím! A věř mi, že na potrestání tvém neprodleném trvati budu!“

Na Thíriel neudělala tato pohrůžka pražádný dojem. Už jen z toho důvodu, že svého velitele dobře znala. „Na toto Vy samozřejmě práva máte, pane,“ přikývla bez odporu. „Pokud tedy záležitostí dalších přímo s ním probírati si přejete, já Vás již přítomností svou déle obtěžovati nebudu. S Vaším dovolením, pane…“ rozloučila se bez dlouhých cavyků a s drobnou úklonou hlavy tam zanechala dočista zkoprnělého Elronda stát samotného.