Lord Elrond vyčkal, dokud Nimlothiny vzdalující se kroky zcela neutichly, než vyšel na chodbu a připojil se ke svému příteli.
„Tedy jsi názoru svého na něho přec jen změnil?“ vyzvídal s tázavě pozvednutým obočím.
Do onoho vyrušení se mu spíše zdálo, že Glorfindel co nevidět vyzve Gildora na souboj, a byl připraven v takovém případě okamžitě zasáhnout. Nepopíral, že jeho kapitán má své chyby, avšak kdo je dokonalý? Glorfindel by si měl konečně uvědomit, že jde především o to, aby Nimloth byla s dotyčným ellonem šťastná, ne o to, jak moc se zamlouvá jemu. Přesto se nemohl ubránit obdivu nad tím, jak Gildor zdárně vzdoruje oběma zlatovlasým ellyn, aniž by zatím utrpěl nějakou vážnější újmu. Zjevně i samotní Valar byli tomuto spojení nakloněni.
Glorfindel se po jeho dotazu lehce zamračil. „Ne zcela. Však uvědomil jsem si, že být na jeho místě, pak bych zřejmě podobně jednal. A Nimloth se zdá s ním spokojenou býti.“
„A o to nám přec po dobu celou šlo, či nikoliv?“ podotkl Elrond, kterému neušel podivný podtón, jímž byla jeho slova zabarvena.
„Ovšem.“
Glorfindel zamyšleně přešel k oknu a vyhlédl ven, skoro jako kdyby doufal, že ještě spatří Nimloth odjíždět. Ovšem výhled, jenž se mu naskytl, vedl do zahrad, a tak se mohl pouze potěšit pohledem na množství rozkvetlých keřů, které i přes to, že všude ležela tenká vrstva sněhu, dosud neshodily své pestrobarevné okvětní lístky. Zmrazená krása... napadlo ho a neodvratně si přitom vzpomněl na svůj nepříjemný zážitek z průsmyku.
„Ty obav míti nemusíš, meldir, on se o Nimloth jistě výtečně postará. Koneckonců ne nadarmo kapitánem vojsk mých jest...“ uklidňoval ho Elrond, který si jeho znepokojený výraz vyložil po svém.
„Toho bych mu radil!“ odsekl Glorfindel ostře.
Elrond podezíravě přimhouřil oči. „Já pouze doufám, že ty rozumu dosti máš, bys do vztahu jejich již více nezasahoval. Pokud však zamýšlíš se na panství Gildorovo nastěhovati, bys na manželství jejich osobně dohlédl, pak bych tebe od čehos takého ihned odraditi chtěl.“
„Toho nutným nebude, Elronde!“ zareagoval Glorfindel prudce, poněkud rozladěný tím, že ho jeho přítel podezírá z tak pošetilých úmyslů. „Já plánů zcela odlišných mám!“
„Vskutku? A hodláš mi jich předem vyjeviti, či snad tajnými jsou?“ prohodil Elrond, který se nezdál být ještě úplně přesvědčen.
Glorfindel pokrčil rameny. Neviděl jediný důvod, proč mu to neříct. „Já uvažoval jsem o tom, že bych se s Almiel znovu sblížil. Vždyť matkou syna mého jest a rodina by vždy pohromadě býti měla...“ pronesl zadumaně, neboť se dosud nedokázal rozhodnout, jestli je to opravdu to, co skutečně chce.
„S Almiel?“ Lord znepokojeně svraštil obočí.
Glorfindel přisvědčil. „Pověz mi, spatřil jsi ji někdy během pobytu svého tam?“
„Ano. Já několikráte ji i Aegnora střetnul. Však proč tážeš se mě nyní? Nikdy předtím tebe tohoto nezajímalo.“
„Neb já pocitu měl, že do životů jejich již dávno nepatřím. Však nyní… nyní bych toho rád změnil. Pověz mi ještě… vyprávěj přec, čeho o synu mém víš!“
Elrond se při vzpomínce na Aegnora neubránil pousmání, ačkoli ho Glorfindelovy plány nemálo znepokojovaly. „On již ellonem dospělým jest a jako zástupce kapitána mého druhého slouží. Zručnost jeho s mečem z něho bojovníka zdatného činí, ač okolnosti života našeho nynějšího mu zbránily v tom se dosud v boji vyznamenati. On již po čas nějaký ženat jest, chotí jeho se elleth jménem Mithrellas stala...“ Lord se odmlčel, aby nechtěně neprozradil víc, než zamýšlel. Jistě... byla tu spousta věcí, které by se měl Glorfindel dozvědět, ale připadalo mu, že bude vhodnější, když ho o nich zpraví někdo jiný.
„On tedy bojovníkem jest...“ opakoval Glorfindel s potěšeným úsměvem. „Já dočkati se nemohu, až jej konečně zpoznám... A též choti jeho. Pověz ještě... mají již oni potomků?“
Elrond se pousmál. „Copak? Ty plánuješ již, kterak synů jejich boji učiti budeš? Pak já tebe zklamati musím, neb oni dcery jediné mají.“
„Toho přec nevadí... Pohleď na Nimloth, kterak bojovnici schopnou jsem z ní vychoval...“ prohlásil hrdě.
„Ovšem... A díky výchově tvé téměř sama zůstala,“ ušklíbl se Elrond skepticky. „Na výcvik svůj zapomeň, neb nevěřím, že by tobě cos takého rodiče její povolili. Beztak žije v Amanu a tudíž důvodu není, proč by zbraní vládnouti uměti měla.“
„A my v Gondolinu žili a přesto jsme v bezpečí nebyli!“ odvětil Glorfindel nevlídně a svojí poznámkou Elronda nemálo překvapil, neboť to bylo snad poprvé, kdy ho slyšel mluvit o městu, ve kterém ve svém prvním životě pobýval.
„Jistě... Však Aman s Gondolinem srovnávati nemůžeš.“
„Možná, však v minulosti naučil jsem se, že zlo nikdy nespí... a též nikdy zcela poraženo není... Mnohdy toho ni netušíš a nachází se přímo vedle tebe...“
Elrond jen stěží ovládl zachvění. Glorfindelova lehce paranoidní slova zněla jako temná věštba, která visí nad hlavami jich všech.
„Nu... věcí takových bys říkati neměl. Už jen proto, že právě ty se nyní nacházíš přímo vedle mě...“ zažertoval, aby trochu odlehčil tísnivou atmosféru.
Glorfindel to však ignoroval. „Ty dobře vědom si jsi, že dokud kamenu vhodného nenalezneme, pak tu nikoho v bezpečí není... Jakmile Nimloth provdána bude, já bez meškání se sem navrátím a do světa Edain se vydám. Pokud podezření lorda Manwëho správným bylo a nerost podobný se tam vskutku nalézá, pak neustanu, dokud jej neobjevím a sem nepřinesu.“
Elrond přikývl. „Odhodlání tvé mne téměř klidem naplňuje. Však vyčkejme, dokud s lordem Manwëm opět nepromluvím. On před odjezdem mým sdělil mi, že znovu se mnou ještě o záležitosti této hovořiti bude, neb dle něho ne každý hoden jest, by se úkolu tohoto zhostil. Však já jist si jsem, že proti tobě ničeho namítati nebude, vždyť kdo jiný by vyvoleným tím býti měl, než-li ten, kdo Balroga porazil!“
Glorfindel odmítavě potřásl hlavou. „Dosti chvalozpěvů, Elronde. Vždyť boj ten jsem nepřežil, tudíž o úspěchu se tu příliš hovořiti nedá. Však věř mi, že já ochoten jsem, znovu života svého riskovati, bych země naše obě zachránil.“
„A já Valar prositi budu, by toho znovu zapotřebí nebylo...“ pronesl tiše Elrond. „Jenom o jedno bych tebe požádati chtěl... Až v říši Edain budeš, pokus se Elanor vyhledati. Přesvědči se prosím, že se jí dobře daří...“
Tmavovlasý lord trochu zahanbeně sklonil hlavu. Jak jen mohl svého bratra tak zklamat? Elanor se Elrosovi narodila dříve, než-li se ten rozhodl přijmout osud Edain, smrtelnost, a vybrala si tu druhou možnost. Z tohoto důvodu jí Elros před svou smrtí svěřil jemu, neboť chtěl, aby vyrůstala s ostatními svého druhu. Když se pak ve Třetím věku jeho milovaná Celebrían rozhodla odjet na Západ, poslal Elanor s ní, aby měl jistotu, že bude v bezpečí. A kdyby s Thranduilem nedomluvil ten pošetilý svazek mezi ní a Legolasem, pak si o ni nyní nemusel dělat takové starosti!
Glorfindel se na něho s chápavým výrazem zadíval. „Toho zajisté učiním, Elronde. Tak trochu jsem se obával, že požádáš mne, bych ji zpátky přivedl...“
„Pouze pokud by si toho ona sama přála,“ zdůraznil Elrond, který si nemohl nevzpomenout na Nimloth a na to, jak tvrdě se k ní Glorfindel zachoval. Detaily samozřejmě neznal, ale několik ellith sloužících v Imladris mu sdělilo dost na to, aby si dokázal udělat aspoň hrubou představu. A ta se mu vůbec nezamlouvala.
Vlastně toto Glorfindelovo chování bylo jedním z důvodů, proč se do celé té záležitosti vůbec vměšoval. Doufal, že sňatkem s Gildorem se Nimloth konečně dostane z bratrovy nezdravé společnosti a stane se tak dřív, než ten provede něco zcela nenapravitelného.
Nimloth kráčela ke stájím a čím více se vzdalovala od paláce, tím se cítila volněji. A bezpečněji.
Nedokázala ani vyjádřit, jak se jí ulevilo, že tu nebude muset zůstat přes noc. A to jen díky Gildorovi. Tolik už mu toho dluží... Připadalo jí, že se vždy objeví v ten pravý okamžik, aby ji mohl zachránit. I teď... Stál na domluveném místě s oběma jejich koni připravenými na cestu a jakmile ji spatřil, potěšeně se usmál.
„Jsem rád, že se Vám bratra Vašeho přec jen přemluviti podařilo, arwenamin,“ poznamenal ne bez nádechu samolibosti.
Ona mu to ale nezazlívala. Když zvládl přesvědčit Glorfindela, aby ji s ním nechal jet, pak měl na něco takového rozhodně právo.
„Odpusťte, že jsem o Vás kdy pochybovala, lorde Gildore,“ prohodila laškovným tónem a bez jediné námitky ho nechala, aby ji vysadil na hřbet jejího koně.
Ne, že by to nezvládla sama, ale pomalu si začínala uvědomovat, že je celkem příjemné, když o ni takto pečuje. A navíc jí to poskytlo záminku k tomu, aby si mohla vychutnat jeho dotyk, aniž by tím porušila etiketu.
„Pro tentokráte na to zapomeňme, lady Nimloth,“ přijal Gildor její omluvu s vážnou tváří. „Však příště nedůvěry Vaší již tolerovati nebudu,“ dodal téměř výhružně.
Nimloth se na něho na okamžik překvapeně zahleděla, ale když na ni vzápětí šibalsky mrknul, její náhlé obavy se v mžiku rozplynuly.
„Já vynasnažím se, bych chyby této již v budoucnu neopakovala, heruamin,“ sdělila mu a pak se zkoumavě rozhlédla kolem. „Však pověz mi... Kdepak družiny naší jest?“
Gildor se vyhoupl na svého oře a pak se na ni zadíval. „Tys přespříliš dlouho meškala a já je proto raději napřed poslal, by tu jen tak neotáleli. Však já nepochybuji o tom, že když sobě pospíšíme, pak je vbrzku doženeme. Pokud jest to vskutku toho, čeho si přeješ...“
Nimloth opětovala jeho pohled a bezděčně zčervenala. „Já myslím, že Losarrna můj již cesty dlouhé za sebou má, než abych ho nyní příliš hnala. Však jistě se nám poštěstí k večeru táboru jejich nalézti.“
„Na to bych příliš nespoléhal, Nimloth má drahá, neb oni příkazů mají bez zastávek delších do přístavů jeti.“
„Pak zřejmě způsobu není, kterak bychom je dříve než-li v přístavech zastihnouti mohli...“ konstatovala Nimloth a pocítila přitom podivné rozechvění.
„Též se toho obávám, arwenamin,“ přikývl spokojeně Gildor, než oba pobídli své koně a vyjeli z bran Imladris.
Thranduil zastavil svého černého hřebce a ladně sklouznul na zem. Na jeho pohybech už nebylo vůbec patrné, že před krátkou dobou utrpěl vážná zranění, a on děkoval Valar za to, že se tak rychle zotavil a mohl se tudíž vypravit za Nimloth.
Původně zamýšlel, že počká, dokud se Finrod s Legolasem nenavrátí do paláce, neboť chtěl mít jistotu, že je jeho syn v pořádku, jenže když se ti dva stále neobjevovali, ztratil už kolem poledne trpělivost a vyrazil na cestu.
Jakmile sesednul, popošel Morelen okamžitě k malému potůčku, na který náhodou narazili, a dychtivě začal pít. Ani král se dlouho nezdržoval a poklekl vedle něho, aby uhasil svou žízeň. Jeli bez přestávky už několik hodin, a tak mu pár doušků lahodné chladné vody přišlo opravdu vhod.
Dlouho se tam však nezdržovali, neboť nebylo času nazbyt, a tak jen o chvilku později se král znovu vyhoupl na Morelena a pokračoval směrem k Imladris.
Když Finrod ten den již podruhé vstoupil po krátkém leč opět marném zaklepání do Erestorovy pracovny, byl již umytý a oděný do jednoduchého oblečení. Ještě vlhké vlasy měl ledabyle stažené do uzlu a košile se mu na několika místech neodbytně lepila k tělu, neboť tak pospíchal, aby byl co nejdříve zase s Erestorem, že se osušil jen velice letmo. Tak nějak doufal, že se ve svém příteli a jeho úmyslech nezmýlil, a tudíž že v tom promočeném šatu nebude muset setrvat příliš dlouho.
Rychlý pohled po místnosti mu prozradil, že je zcela prázdná, a tak srdnatě přešel ke dveřím do Erestorovy ložnice. Důrazně zabušil, aby se ujistil, že tentokrát ho jeho přítel nepřeslechne, a pak napjatě čekal na odpověď.
„Tula e‘ (Vstupte)!“ ozvalo se vzápětí stroze zevnitř a on otevřel dveře, aby uposlechl.
Jen co však spatřil výjev před sebou, zůstal stát na prahu jako zkamenělý. Možná i dýchat v ten okamžik docela zapomněl.
Celá komnata byla zalitá měkkým světlem svíček, kterých tu bylo snad na dva tucty, a které všemu dodávaly hřejivý zlatavý nádech. Obzvláště Erestorovým obnaženým zádům… Neboť králův rádce ležel na posteli na břiše, oblečen pouze do lehkých spodků a částečně zakrytý závojem svých havraních vlasů.
Jako očarovaný popošel Finrod blíž a jen s obtížemi dokázal polknout, když se Erestor přetočil na bok a zabodl do něho dvojici šedých šípů svých nevyzpytatelných očí.
„Cožpak dveří zavírati neumíš, vojáku?!“ pronesl přísně a zlehka se zamračil.
„Odpusťte, pane, hned toho napravím,“ zareagoval Finrod pokorně a znovu se vrátil ke dveřím, aby tak učinil.
„Jestlipak víš, proč dnes večer rozmrzelým jsem?!“ otázal se Erestor dál a Finrod znovu popošel až k němu a bezostyšně hltal jeho bledé dokonalé tělo, které spočívalo v tmavých saténových poduškách.
„Ne, pane.“
„Neb jsem hlášení tvých po odpoledne celé čísti musel! Cožpak stručněji událostí těch vylíčiti nedokážeš?! Koneckonců ty vojákem jsi, nikoliv kronikářem!“
„Odpusťte, pane, já pouze chtěl, by hlášení má situací těch co nejlépe vystihovala,“ bránil se kapitán naoko.
V duchu však musel obdivovat Erestorovu představivost. Tušil, že jeho přítel touto zatím nevinnou hrou zakrývá svou nejistotu a zároveň se vmanévroval do pozice, ze které bude mít nad tím vším aspoň nějakou kontrolu. A on nebyl z těch, kteří by mu něco takového ochotně nedopřáli.
„Až si cos zajímavého přečísti chtíti budu, pak autorů lepších znám než-li tebe! Pro příště já stručnosti a věcnosti vyžaduji!“ smetl s výsměchem jeho omluvu Erestor.
„Ano, pane... Já slibuji, že příště rovnou k věci půjdu...“ odvětil Finrod mnohoznačně.
„Výborně. Však tak lehce z toho dnes nevyvázneš, neb z hrbení nad listinami tvými mne záda bolí!“
„Pak dovolte mi, pane, bych toho napravil.“
„A čehožpak navrhuješ, vojáku?“
Oh, Valar... Finrod by si dovedl představit hned několik věcí, které by mu ochotně navrhnul, ale věděl, že se musí aspoň zpočátku krotit, aby svého nezkušeného přítele nevyplašil. Ačkoli jeho vystupování působilo dost sebevědomě, dokázal z drobných náznaků vyčíst, že ve skutečnosti je celý napjatý a rozhodně ne způsobem, jakým by si to přál. On ale věděl, jak to změnit...
„Dovolte mi, bych Vám záda namasíroval, pane,“ nabídl se a očima již téměř hnětl jeho svaly.
„Dobrá, zkus to tedy, olej najdeš ve skříňce vedle postele!“ povolil Erestor značně skepticky. „I když hrubé ruce tvé vojáka stav můj nejspíše pouze zhorší!“
Finrod se sehnul nejen proto, aby našel požadovanou lahvičku, ale také proto, aby skryl úsměv, jenž se mu neodbytně dral na rty. Aniž by požádal o svolení, sevřel volnou rukou košili na svých zádech a obratně si ji přetáhl přes hlavu a pak lhostejně odhodil na zem. Erestor nejprve vypadal, že ho za to opominutí ostře pokárá, ale když se před jeho zraky objevil kapitánův vypracovaný hrudník, zmohl se nakonec jen na to, že si téměř lačně olízl rty. Trochu znejistěl, když si vzápětí stáhnul i vysoké boty, neboť se obával, aby je nenásledoval také poslední kousek jeho ošacení, ale Finrod nic takového prozatím neměl v úmyslu. Pohodlně se uvelebil na široké posteli hned vedle něho a opatrně odzátkoval flakónek. Okamžitě ho zalila omamná vůně pomerančů a skořice a on ji dychtivě nasál.
„Ty rozhodně vkus vybraný máš...“ pronesl, zatímco si nalil přiměřené množství oleje do dlaní a trochu je promnul, aby ho zahřál.
„Já ano, však ten tvůj za nic nestojí...“ poznamenal rádce a vzápětí slastně vzdychnul, když Finrodovy zručné ruce začaly masírovat jeho zatuhlé svaly.
„Pročpak si toho myslíš?“ otázal se kapitán, aniž by ustal ve své činnosti, a se zadostiučiněním naslouchal spokojeným zvukům, které Erestor vydával.
„Neb sis mne vybral...“ podařilo se mu ze sebe vysoukat a jeho hlas zněl přitom lehce zemdleně.
Finroda to nepřekvapilo, neboť si už prve v pracovně stihl povšimnout, že má jeho přítel pod očima tmavé kruhy, které naznačovaly, že poslední dobou se dosti přepínal. Rozhodl se proto nechat diskuzi na podobné téma na jindy a raději dál laskal jeho záda, dokud mu Erestorovo pravidelné oddychování neprozradilo, že upadl do reverie.
Pousmál se. Vůbec nebyl zklamaný z toho, jak tento večer skončil. Skutečnost, že Erestor usnul, zatímco se ho dotýkal, svědčila o tom, že k němu chová silnou důvěru. A to mu prozatím stačilo.
Spokojeně se natáhl na záda a přivinul toho tvrdohlavého ellona k sobě. Doufal, že časem najde způsob, jak ho přesvědčit, že je pro něj zcela rovnocenným partnerem a že je s ním proto, že to tak chce, a ne ze soucitu nebo jiného podobně nesmyslného důvodu.
„Quel esta, korkoamin (Odpočívej dobře, havrane můj)...“ zašeptal a vtiskl mu polibek do jeho tmavých vlasů.
Legolas pobídl Celebra do trysku a v duchu se proklínal za to, že se za Lidiannou nevypravil hned v noci, když zaslechl její tiché volání.
Kdyby si nepočínal jako nerozhodný hlupák, nemusel nyní riskovat, že schvátí koně a navíc stejně nedorazí do Imladris včas, aby tam Lidiannu ještě zastihl. Jistě, pokud odjede do Amanu, tak ji tam samozřejmě může následovat, jenže nejdříve by musel vyčkat, dokud se někdo nenavrátí zpět do Edheldoru.
Jakkoli se to zdálo nesmyslné, Valar trvali na tom, že smí být postavena pouze jediná loď, jež bude brázdit vody mezi jejich dvěma zeměmi. Zřejmě chtěli zamezit tomu, aby se Eldar neustále přesouvali sem a tam, ačkoli tato jejich obava byla značně lichá, neboť ten, kdo jednou odplul do Amanu a spatřil její krásy, jen málokdy zatoužil vrátit se zpět.
Jediný, kdo častěji cestoval po moři, byl Elrond, jenž očividně nedokázal najít svůj klid ani v té zaslíbené zemi. Navíc se strachoval o osud zbytku Eldar, kteří dosud zarputile odmítali byť jen vystrčit své špičaté uši z míst, která po tolik yénů nazývali svým domovy. Každý pro to měl nějaký určitý důvod a Elrondovi nečinilo potíže uhádnout ten Thranduilův. Král Eryn Lasgalen raději oželel Valar požehnanou půdu Amanu, než aby riskoval střetnutí se svým mrtvým otcem. Elrond by mu mohl říct, že Oropher dosud dlí v Síních čekání, neboť ho nelákalo začít nový život, ovšem proč by mu to měl ulehčovat? Každý musí jednou za čas čelit svým démonům a pokud k tomu Thranduil zatím nenašel odvahu, pak je to jen jeho chyba.
Legolase sice nic podobného netrápilo, ale z předchozí zkušenosti věděl, že ani v Amanu nenalezne to, po čem tak dlouho pátral. To našel až s Lidiannou...
Jenomže pak všechno pokazil, když nedokázal zavčas spolknout svou pýchu a odpustit jí, ačkoli k tomu měl tolik příležitostí. Pořád si myslel, že má dost času na to, aby dal všechno zase do pořádku. Až poté, co mu Erestor pověděl o jejím nenadálém odjezdu, ho náhle sevřela strašlivá úzkost. Začal se obávat, že i když se mu podaří ji zastihnout dříve, než odpluje, stejně bude příliš pozdě. Vždyť zmizela z Eryn Lasgalen bez jediného slova... bylo zřejmé, že už považuje jejich vztah za skončený.
A ať si lámal hlavu sebevíc, nenapadal ho ani jediný způsob, jak ji přesvědčit, aby mu dala ještě šanci.
Thíriel zasunula své dýky zpět do pouzder a povzbudivě se usmála na dívku sedící na zemi.
„Tanya nae quel (Toť dobrým bylo),“ pochválila ji a natáhla k ní ruku, aby jí pomohla na nohy.
Lída ji bez váhání přijala. „Lle lakwenien (Žertuješ)?“ opáčila nedůvěřivě a letmo si oprášila sníh z oblečení. „Připadá mi, že je to snad ještě horší, než když jsem začínala!“ povzdechla si zdrceně.
„Ty pouze více cvičiti musíš. Myslíš si snad, že já zprvu některak jinak končívala?“ dodávala jí Thíriel optimismu. „Nesmíš přec všeho hned vzdáti.“
Dívka zachytila jemnou výtku v jejích slovech a zahanbeně sklonila hlavu. „Máš pravdu…“ hlesla tiše. Ani si nedokázala vybavit, kdy se pokoušela něco změnit, kdy se naposledy snažila prosadit svou. Zvykla si na to, že tu každý rozhoduje za ni, a ona jim tu vládu nad sebou a svým životem bez většího odporu přenechala. Ale s tím je konec!
Zaťala pěsti a pevně se zadívala na elleth naproti sobě. „Nevzdám se!“ pronesla odhodlaně.
Thíriel souhlasně přikývla. „Výborně, však hleď, by toho pouze u slov neskončilo. Neb tak se boje nenaučíš.“
„To já přece vím. Jenže princ neměl poslední dobou čas, aby mě učil…“ přiznala Lída s rozpaky. A to se raději nezmínila o tom, že ten už si na ni čas nevyšetří zřejmě nikdy.
„A ty mu toho snad zazlíváš? Titul jeho mu nejen věcí příjemných, však především povinností ukládá. Kdybys chotí jeho nebyla, pak bys též nějakých přiděleno měla. Či snad mezi Edain toho jinako chodí?“ zareagovala na její povzdech Thíriel rázně.
„Ne, nechodí!“ připustila Lída a neubránila se přitom lehce vzpurnému tónu. „Ale já se ho také o žádná taková privilegia neprosila! Zkoušela jsem se lorda Erestora zeptat, jestli pro mě nemá nějakou práci, a on mne odmítl! Tak co mám teda dělat?!“
„Nevzdávat se! Toť celé! Kolikráte ses ho na to otázala? Jednou, předpokládám. Dost na to, by pochopil, kterak vážně nabídku svou míníš, že? A tázala ses též kohos jiného? Či jsi po odmítnutí prvním hned odhodlání svého pozbyla?“
Thírielin hlas zněl ostře. Nebyla ten typ, co poslouchá něčí nářky, byla zvyklá své problémy okamžitě řešit, ne nad nimi vzlykat. Kdyby ano, pak by nikdy nedosáhla toho, po čem tolik toužila. Cena, již za to musela zaplatit, byla vysoká, ale ona při své cestě za svým snem nelitovala žádné oběti.
Lídě chvilku trvalo, než vstřebala ten nečekaný útok, ale pak se kupodivu pousmála. Lítostivě… nevesele. „Bylo to, jak povídáš. Jenže nebylo to proto, že bych ztratila odhodlání... jenom mi došlo, že tu nemám být jak užitečná.“
Thíriel se na ni téměř opovržlivě zadívala. „Toť pouze výmluvy jest! Já například vím, že Saerosovi by se pomoci hodilo. Obzvláště nyní, když lady Nimloth odjela. Ona vždy o bylinky pečovala a na sběr a sušení jejich dohlížela. Též lektvarů a mastí připravovala. Já jista si jsem, že toho bys časem i ty zvládla.“
Dívka zamyšleně přimhouřila oči. „O něčem podobném hovořil i lord Erestor, a proto jsem se chystala Saerose zeptat, jestli by mě nepřijal. Jenže pak se všechno tak rychle semlelo, že jsem na to úplně zapomněla...“
„Ovšem...“ Thírieliny pochybnosti byly téměř hmatatelné. „Kterak výhodné pro tebe.“
Lída sebou trhla, jako kdyby dostala pohlavek. „Co proti mně máš?“ zeptala se dotčeně.
„Ničeho, pouze řečí takovýchto v oblibě nechovám! Pokud s životem svým nespokojena jsi, pak jej změň! Pokud však příliš pohodlnou jsi, než bys toho učinila, pak mlč a spokoj se s tím, čeho se ti dostane!“
Thíriel věděla, že hovoří značně troufale, a že by si tím mohla velice snadno vysloužit přísný trest, ale nemohla si pomoct. Nechápala, proč se ta dívka tolik trápí a přesto odmítá se přinejmenším pokusit svou současnou situaci nějak změnit. To prostě nedávalo smysl!
A nutno říci, že byla také poněkud zklamaná. Když zaslechla, že si princ Legolas přivedl ze světa Edain svou novou nevěstu, přirozeně byla žensky zvědavá, čím ho ta dívka zaujala natolik, že jí dal přednost před lady Elanor. Ovšem čím lépe ji poznávala, tím více se tomu podivovala. Byla tak odevzdaná… tak usoužená… Teď už jenom čekala, kdy se ta malá princeznička hořce rozpláče a poběží si stěžovat na její hrubé chování. Ale v tomhle se tedy pořádně spletla.
„To jsem dělala až dosud a už toho mám tak akorát dost!“ pronesla Lidianna k jejímu překvapení naprosto klidně. „Teď nadešel čas na změny…“
Sledoval, jak kopyta toho hřebce neúnavně tepají zasněženou zem, daleko rychleji než by to dokázal ten nejlepší z Mearas, a podezíravě se zamračil. Jeho bystrému zraku neuniklo, že se stříbrně lesknou, a rozhodně za to nemohlo jen slunce, které sem tam protáhlo své nesmělé paprsky mezi šedými mraky.
Chvíli se zdráhal tomu uvěřit, avšak nebylo pochyb. Jeho sestřička se zase jednou pletla do věcí, do kterých jí vůbec nic nebylo! Ta potvora jedna všetečná! Ale tentokrát už jí to nedaruje!
Ve tváři se mu na okamžik objevil tak vzteklý výraz, že velký hnědý medvěd, který se právě vybatolil z blízkého lesíku, jenom poplašeně zabručel a pelášil zase zpátky, jak nejsvižněji jen mohl. Ale Námo ho ani nevzal na vědomí, natolik byl zabrán do svých plánů na pomstu.
Toho ještě litovati bude! zuřil v duchu. Však on jí udělí lekci o tom, že když se plete do života Eldar, tak jim může více uškoditi než pomoci! A to, že při tom bude trpět právě tento zlatovlasý ellon, ho naplňovalo mimořádnou radostí. Však už bylo také načase, aby s ním vyrovnal svůj starý dluh!
Zlověstně se zasmál a rozplynul se v drobném obláčku kouře.