LVII. kapitola

    Thranduil cítil, jak se řítí kamsi do propasti.

Ze všech stran ho obklopovala tma, která hrozila, že ho pohltí dříve, než vůbec dopadne do kameny posetého proudu bouřlivého Anduinu. Byl už se svým údělem víceméně smířený, jenom se strachoval, jestli se aspoň Legolasovi podaří uniknout.

Naštěstí pro něho s ním však měl osud docela jiné plány, než aby skončil jako oběť Námovy zloby. Směrem dolů se stěny koryta řeky zužovaly, což odhalil poměrně bolestivým způsobem, když se silně udeřil do nohy o nějaký vystouplý kořen. Zareagoval pohotově a pevně ho sevřel levačkou, čímž aspoň na chvíli zastavil svůj bezpochyby smrtelný pád. Nebyl ovšem tak naivní, aby věřil, že ho ten výrůstek udrží příliš dlouho. Nohama tápal, aby získal ještě nějakou oporu a odlehčil tak tomu již dosti zkoušenému kusu dřeva, ale marně.

Bezmocně se houpal vzduchem a přemítal, kolik mu ještě zbývá času.

„Amin elea ho (Vidím ho)!“ zašeptala Nienna s úlevou, neboť i ji síla Námova útoku zaskočila.

Jak u Ilúvatara Manwë očekával, že proti němu bude bojovat?! Vládla ledu a sněhovým bouřím, avšak pochybovala, že by Thranduil ocenil, kdyby namísto do proudu vody dopadl na tvrdou zamrzlou hladinu.

Legolas už déle nečekal a pobídl Celebra směrem ke zbytkům mostu, které dosud trčely do prázdna. Tam seskočil a snažil se v hlubinách pod sebou rozpoznat cokoli, co by připomínalo jeho otce, avšak neúspěšně.

„Manke naa ro (Kdepak on jest)?!“ dotazoval se rozčíleně.

„Ty jej spatřiti nemůžeš... ni oči tvé tmou proniknouti nedovedou! Však neotálejme... my ho nahoru dostati musíme, než-li si ho Námo povšimne!“ popoháněla ho Nienna a co chvíli upírala na svého bratra pohled plný hněvu.

Ale tomu zřejmě toto malé vítězství stačilo, neboť se po chvilce kochání se tou zkázou, již způsobil, opět rozplynul.

„Ty luku svého si připrav!“ vyzvala Nienna prince a spěšně si shrnula kápi svého pláště z hlavy. V bledém svitu měsíce zazářily její vlasy, jako když znenadání vyšlehne plamen. Několik z nich vytrhla a během chvilky z nich měla spletené dlouhé ač nepříliš silné lano.

„Kterak jste...?“ vydechl princ užasle, ohromený tím, co udělala, i její nevídanou krásou.

„Já přec jednou z Valar jsem! A nyní šípu tvého! Rychle!“

Legolas už se raději na nic nevyptával a mlčky jí podal jeden šíp ze svého toulce. Krátce ho podržela v rukou a když mu ho vzápětí vrátila, byl celý stříbrný.

„Připevni provazu tohoto k němu a důvěry ve mě měj!“

I nyní bez řečí uposlechl. Nienna uchopila druhý konec lana a přivázala ho k nejbližšímu stromu.

„A nyní se trefiti musíš... Otec tvůj se již o mnoho déle neudrží... já cítím, kterak sil jeho ubývá... Ty pouze pokusu jediného máš.“

Ztěžka polknul. „Kterak se trefiti můžu, když jej nevidím?! Co když jeho zasáhnu?!“

„Ty obav do mysli své vkrádati se nechati nesmíš! Vždyť očí k tomuto nepotřebuješ. Věz, že srdce tvé šípu tvého povede. Pokud však otce svého skutečně miluješ.“

„A toho postačí?“ pochyboval princ, který se stále marně snažil v temnotě pod sebou cosi rozpoznat.

„Ovšemže. Tobě toho málo připadá? A přec na Ardě celé síly mocnější není...“ pronesla s přesvědčením a zalitovala, že jí tento cit není souzeno poznat. Tak ráda by věděla, jaké to je...

„Skutečně?“

„Ty snad tomu nevěříš? Zavři oči... a na něho mysli... Ty jistě toho dokážeš.“

Legolas krátce přikývl a následoval její pokyny. Pevně semknul víčka, aby mu mezi nimi neproniknul ani sebemenší pramínek světla, a zamířil.

Adar... hlesl v duchu, téměř jako nějakou modlitbu, než vypustil svůj šíp.

Nienna se spokojeně pousmála. Znovu si přehodila kapuci přes hlavu a v jemném zavíření sněhových vloček se rozplynula.

Lída zamračeně zírala směrem k lesu a dumala o Rúmilových slovech. Říci, že ji tento ellon značně mate, by bylo hrubé podhodnocení situace. A ty jeho postřehy o Legolasovi! Je možné, že jsou si ti dva blízcí? Vždyť o něm hovořil skoro jako o svém bratrovi!

Nespokojeně se zavrtěla, ale na druhý bok se raději nepřetočila. Nezdálo se jí moudré ležet zády k místu, kde možná řádí nějaká divá šelma. Jako kdyby si tím přímo říkala o to, aby se jí zakousla do krku! Díky tomu jí také neuniklo, že se do tábora někdy nad ránem navrátil Saeros s Thíriel.

Nemohla se nepousmát, když spatřila, jak se ta neohrožená bojovnice nechává naprosto povolně nést v jeho náruči. Vzápětí se jí ale zmocnila lítost, protože jí to neodvratně připomnělo, že ona už nemá nikoho, ke komu by se mohla takhle tisknout. Snažila se ten záchvat smutku okamžitě potlačit, jenže pohled na ty dva, jak se k sobě tulí na Thírielině dece, jí v tom zrovna moc nepomáhal.

Nakonec se raději se slzami na krajíčku vymotala ze svých přikrývek a zamířila spěšně k ohni, aby zkusila najít něco k pití a také se u něho trochu ohřála. Po pár krocích zalitovala, že si aspoň jednu deku nevzala, protože na ledový vichr, jenž foukal, byl i její kožešinou podšitý kabát krátký. Zpátky už se jí ale nechtělo, jen si zoufale třela ruce o sebe, neboť ani teplé rukavice ji nedokázaly zcela ochránit před mrazem, který během noci ještě zesílil.

„Pročpak nespíte, princezničko?“ přivítal ji lehce chraplavý hlas, sotva se přiblížila k ohni, a ona si v duchu povzdechla.

Poslední, po čem teď toužila, bylo další dohadování s Rúmilem. Měla hlad a žízeň, byla jí zima a vůbec se cítila pod psa, ale tenhle ellon, jenž tu seděl zahalený ve svém plášti a který vypadal, že ho zima kolem pranic netrápí, na to jen stěží bude brát nějaké ohledy.

„Jen jsem se chtěla trochu protáhnout,“ vymluvila se a ačkoli ji hřejivé plameny neuvěřitelně lákaly, radši se chystala s předstíraným nezájmem pouze projít kolem.

„Zakrátko se na koni protáhnete do sytosti,“ ubezpečil ji suše. „Přisedněte si přec, vypadáte, že se okamžikem každým v rampouch proměníte!“

„Že by to zrovna Vás tak mrzelo!“ ušklíbla se, ale jeho nabídka byla až příliš neodolatelná, takže se i přes jeho nevítanou společnost usadila poblíž něj. Rúmil na ni vrhnul letmý pohled, než vytáhnul z vaku se zásobami kovový hrnek a naplnil ho tekutinou, která se ohřívala nad ohněm v kotlíku. „Ovšem, že by mne toho mrzelo. Až se Vás zbaviti chtíti budu, pak toho osobně učiním!“ ujistil ji a pak jí podal hrnek, ze kterého se silně kouřilo.

„A to už je jako ono, jo?“ zadívala se Lída podezíravě na nabízený nápoj.  

Rúmil se tlumeně zasmál. Ta lidská dívka ho někdy dokázala skutečně pobavit!

„Nikolivěk. Toť pouze čaj jest. Zdálo se mi, že by Vám doušek čehos horkého vhod přijíti mohl.“

„Čaj?“ Lída se dychtivě zmocnila hrnku a opatrně usrkla. „Děkuju! Ani jsem nedoufala, že bych tu mohla nějaký dostat!“ Znovu se napila a všechno jí najednou připadalo o něco méně tragické než předtím. Přinejmenším ta zima byla nyní o dost snesitelnější.

„Nu, já s sebou vždy nějaký beru, tudíž se s Vámi klidně podělím.“

„Copak Vy neholdujete vínu jako ostatní?“ podivila se, protože se nesetkala příliš často s tím, že by Eldar popíjeli něco jiného.

„Z přemíry vína mne hlava bolí. Netvrdím, že si ho v míře rozumné někdy nedopřeji, však hrdla si jím prolévati mi moudrým nepřipadá,“ poučil ji a opět se začal přehrabovat v nějakých pytlích.

Souhlasně zamručela, ale jinak tohle prohlášení nijak nekomentovala. Jenom si v duchu říkala, že to bude zřejmě jediný elf široko daleko, na kterého má alkohol vůbec nějaký vliv. Kdyby tu všichni byli lidmi, tak by nepochybně byli neustále namol vzhledem k množství vína, které do sebe dokázali za den nalít. Na druhou stranu by na ně mohl být docela zábavný pohled.

Zatímco popíjela čaj a upřeně zírala do ohně, Rúmil mezitím vylovil bochník chleba a celou uzenou kýtu a z obojího ukrojil dostatečně silné plátky a na plechovém talíři je přisunul směrem k ní.

„Tady cos k jídlu máte,“ sdělil jí, aby upoutal její pozornost. „Snídaním v paláci se toho sice rovnati nemůže, však stačiti Vám toho prozatím musiti bude.“

Vděčně to přijala, i když jeho slova jí poněkud zkazila chuť k jídlu. Hlad ovšem zvítězil, a tak si položila talíř na klín a váhavě se pustila do kusu chleba.

„Proč jste tak odhodlaný vidět na mně jen to nejhorší?“ zeptala se mezi dvěma sousty, které bez zájmu přežvykovala. Ne ovšem proto, že by byla zvyklá na honosnější pokrmy, jak tu naznačoval Rúmil.

„Toho si vskutku myslíte, princezničko?“ zadíval se na ni, i když kápi měl tak hluboko staženou do tváře, že zahlédla pouze jeho bradu. Docela by ji zajímalo, jak je takhle zakuklený schopen vůbec něco vidět.

„Nesnažte se mi zase namluvit, že mám příliš bujnou fantazii!“ varovala ho předem.

„Tedy se domníváte, že Vás každý rád míti musí?“

„To ne, ale...“ Tlumeně procedila mezi zuby nadávku, kterou Rúmil rozhodně neslyšel poprvé v životě, i když z úst ženy ho poměrně překvapila. „Aspoň bych chtěla vědět důvod, proč mě tak nenávidíte! Už takhle je dost těžký tady žít, ale když se k Vám ostatní navíc chovají nepřátelsky a dávají Vám neustále najevo, že sem vůbec nepatříte, tak to není zrovna moc příjemný! Já jsem se o to neprosila tady být, to Legolas na tom trval! Bylo mu úplně ukradený, že mám svůj vlastní život a rodinu a práci a představy o svý budoucnosti! Zatáhne mě na místo, kde nikdo nezná kafe natož pak splachovací záchod, kde jsem nucená se koupat v kádi namísto velký pohodlný vany a kde musím nosit pořád jenom šaty! Každý se ke mně chová jako k nějakýmu idiotovi, jenom proto, že nehovořím vaším jazykem, neumím psát vašim písmem a neznám všechny ty vaše úžasný zvyky! Ale napadlo vás někdy, že kdybyste se vy ocitli v mým světě, že byste na tom byli podobně, ne-li hůř?! Protože tam se to od dob, kdy jste s lidma jednali naposled, podstatně změnilo!“

„O tom nepochybuji,“ pronesl Rúmil, který jí kupodivu pozorně naslouchal. „Jest toho však změny k lepšímu?“

Pokrčila rameny. „Byl to prostě můj svět, neřešila jsem, jestli je dobrý nebo ne, člověk si většinou nemá šanci vybírat, kde se narodí. A když nic jinýho neznáte, tak Vás to nijak zvlášť netrápí. Tady... to není úplně špatný... Je tu klid a nádherná příroda... Můžete se tu napít z potoka a nemusíte se bát, že se otrávíte... můžete se tu procházet a nepřejede Vás auto, ani vás nikdo neoloupí a nezastřelí... Ale něco tomu stejně chybí... nějaké vzrušení... život... nebezpečí... Je to spíš jako nějaká rezervace než skutečný svět.“

„Nu, já sice netuším, čeho rezervace a auto znamenají, však věřte mi, že vzrušení a nebezpečí jsme si tu užili dosti, když jsme proti Sauronovi válčili. Když konečně poražen byl a my domnívali se, že harmonie opět zavládne, pak neshody s lidmi započaly. Náhle jim území jejich nestačila a stále více chtěli… Muži, s nimiž prve jsme proti nepříteli společnému bojovali, náhle nepřáteli našimi se stali. Kdyby Valar tehdy nezasáhli, nejspíše bychom rasy jejich celé vyhladili. Povězte … poučili jste se již a dovedete nyní v míru pospolu žíti?“

Lída si dopřála vydatný doušek čaje, než ze sebe neochotně vysoukala odpověď. „Spíš ne… Neustále se někde válčí… za víru… za spravedlnost… pro peníze a moc… Jenom jsme se v tom dost zdokonalili… Nepoužíváme už meče a luky… ale něco mnohem horšího…“

„A toho Vám snad chybí?“ otázal se Rúmil skoro nevěřícně.

„Nežila jsem někde, kde by se přímo bojovalo. Proto jsem si ty konflikty v jiných zemích nikdy moc nepřipouštěla. Navíc… zdokonalili jsme se ve více věcech než jen v boji! Umíme léčit choroby, na který se dřív umíralo! Nahradit poškozené orgány! Používáme spoustu přístrojů, které nám usnadňují život! Létáme do vesmíru! Víte… tam nahoru… mezi hvězdy…“ pokusila se mu to vysvětlit, ale on jen odmítavě mávnul rukou.

„Zachráníte snad více životů, než-li jich v boji kvůli nenasytnosti své obětujete?! Nač přístrojů máte, jež život ulehčiti vám mohou, když života samotného si nevážíte?! Nač ke hvězdám létáte, když ni na zemi se shodnouti nedovedete?! A tohoto všeho Vy životem skutečným nazýváte? Do tohoto byste se navrátiti chtěla?“

„Všechno tam nebylo jenom špatný,“ zamumlala dívka na obranu, ale rychle jí docházely argumenty.

„Ovšem. Z vyprávění Vašeho toho naprosto patrným jest,“ poznamenal Rúmil sarkasticky a dolil jim oběma čaj.

„Vy si taky myslíte, že je můj přítel ještě tady? Že odsud neodešel, jak měl v plánu?“ otázala se spontánně na věc, která jí vrtala hlavou. A také ve snaze změnit téma.

„Proč se mě na toto ptáte?“ Jeho tón byl spíše překvapený než podezíravý.

„Protože si někteří myslí, že to byl on, kdo zabil stráže u průchodu do našeho světa. Že to on sem schválně pustil ty Gobliny!“

 „Proč by toho činil? Již takhle mu Valar přáli, že prchnouti se mu vůbec zdařilo!“ odmítl rázně to nařčení.

„To ano. Ale kdo to teda má na svědomí?“

Rúmil si dal s odpovědí načas. „Já obávám se, že toho se vbrzku dozvíme...“ předvídal zlověstně, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Jako kdyby tu byl nějaký temný stín, který se plíží kolem nich a jen čeká na příležitost, aby jim co nejvíce uškodil. Ale kdo? A za jakým účelem? To jim zatím zůstávalo skryto.

„Pokud plánů svých jste nezměnila, pak bychom se opět na cestu vydati měli,“ sdělil jí Rúmil znenadání a přerušil tak její neveselé úvahy.

Představa, jak se další den natřásá v sedle Elros, ji sice zrovna dvakrát nelákala, nebylo však zbytí. Povolně přisvědčila a pospíšila si, aby byla co nejdříve připravená k odjezdu. Většina vojáků už byla ostatně na nohou, a tak zanedlouho byl jejich malý tábor zrušen a oni na hřbetech koní pokračovali dál směrem k Imladris.

Thranduil s lehkými obtížemi sešel k Anduinu a dopřál si několik doušků z jeho ledového toku. Nebylo to sice příliš moudré vzhledem k nebezpečí, které tam dosud mohlo číhat, ale jemu to v tu chvíli bylo celkem jedno. Případnou smrt by bral jako milosrdné vysvobození.

Vzápětí se za to rouhání pokáral. Vždyť jen díky svému synovi byl dosud naživu! Nějakým způsobem se mu podařilo vklínit svůj šíp do skály poblíž něho a on se tak mohl po provazu, který byl k němu připevněn, vyšplhat nahoru. Nebylo to úplně snadné, protože kromě pár šrámů, které během svého pádu utržil, si také při tom nečekaném nárazu natrhnul šlachu, ale nakonec to zvládl.

Legolas ho ošetřil, jak nejlépe to dovedl, nepřestával však naléhat, aby se vrátili zpátky do paláce, kde by se o něho mohli postarat léčitelé. Nakonec mu to úspěšně rozmluvil argumentem, že v Imladris se přece nachází lord Elrond a kdo má větší zkušenosti než-li on. Jeho syn rezignoval a dokonce se nechal přemluvit k tomu, že se ještě v noci vypravili podél řeky a hledali místo, kde by se dala přebrodit. Tam se poté utábořili, aby vyčkali rána.

Zřejmě to byla chyba, pomyslel si Thranduil, protože během odpočinku mu jeho bolavé svaly ještě více ztuhly a každý pohyb byl pro něho nyní hotovým utrpením. Byl ovšem odhodlán nedat na sobě nic znát, jelikož si byl vědom toho, že ho Legolas nespouští z očí. Měl pocit, že pokud nabude dojmu, že je to s ním skutečně vážné, nebude váhat svázat ho tím zvláštním lanem, které si po jeho záchraně přibalil ke svým věcem, a odvézt ho do Eryn Lasgalen. Nu, zazlívat by mu to nemohl, protože by na jeho místě nejspíš udělal totéž.

Znovu se napil a ledabyle si opláchnul obličej. Bylo zřejmé, že pokud na této řece spočívalo nějaké prokletí, které je mělo zahubit, bylo už naštěstí pryč. Nic jim tedy nebránilo ji překročit. Rychle se vrátil zpátky do jejich provizorního tábora, přičemž se snažil své kulhání co nejvíc potlačit. Ale podle toho, jak Legolas podezíravě přimhouřil oči, pak tak docela neuspěl.

„Jestli mne vskutku doprovoditi chceš, pak bys sobě pospíšiti měl, neb právě vyrážím!“ oznámil mu přesto sebevědomě a spěšně si začal balit věci.

„Kterak si přejete, Adar,“ přikývnul princ a následoval jeho příkladu.

Otcův zarputilý výraz totiž dával tušit, že rozmlouvat mu to by bylo beztak zbytečné. Nenechal si ovšem zbránit v tom, aby mu nepomohl na hřbet Morelena. Přitom ho napadlo, že ta jeho zranění, jakkoli nepříjemná, možná nejsou zas až tak na škodu. Pokud ho totiž v tomhle stavu spatří lady Nimloth, její čest léčitelky jí nedovolí ho odmítnout.

Nimloth však měla v tu dobu docela jiné starosti než králův zdravotní stav. Právě se probrala z reverie, do které přes všechny své obavy upadla, a ke svému úleku zjistila, že se Gildor mezitím kamsi vytratil. A ona v té temnotě zůstala docela sama...

Nejdřív kolem sebe s narůstající panikou šmátrala v naději, že se pouze odkulil stranou, ale čím dál tím víc si uvědomovala, že je skutečně pryč. Poněkud rozechvěle se zvedla a s rukama nataženýma před sebou pomalu postupovala směrem, kde tušila východ. Párkrát zakopla o něco, co se povalovalo na zemi, a ona se pokaždé sehnula, aby zjistila, jestli to náhodou není Gildorovo bezvládné tělo. Jistě, i jí samotné se toto počínání zdálo přinejmenším dosti podivínské, ale na druhou stranu na tomhle místě, kde podle všeho dosud bloudili duchové někdejších obyvatel, se přece mohlo přihodit cokoli!

Když se po chvíli, která se jí ovšem jevila jako celá věčnost, její prsty konečně dotkly nějaké pevné stěny, trochu se jí ulevilo. Hádala, že je to obvodová zeď domu a spěšně pokračovala podél ní s přesvědčením, že co nevidět musí narazit na otvor, kterým sem dovnitř vlezli. Překonala celkem čtyři rohy, ale na žádnou díru během svého tápání nenarazila. Vzala to kolem dokola ještě dvakrát, výsledek byl ovšem vždy tentýž.

Ztěžka polkla. Tohle přece není možné! Vždyť tady musí být nějaký východ! Jak by se sem jinak dostali? Ale kde jenom je?!

Znovu prozkoumala všechny čtyři zdi, jak jen toho byla v té tmě schopná, ale masa chladného kamenu ji odmítala pustit ze svého zajetí. Ze zoufalství do ní začala bušit pěstmi.

„Gildore! Gildore!“ volala, seč jí hlasivky dovolovaly, ale najednou ztichla, jako když utne. Do nosu ji totiž udeřil značně znepokojivý zápach. Jako kdyby tu něco hořelo...

Nejprve se uklidňovala tím, že se jí to určitě jenom zdá, vždyť už venku cítila něco podobného. Jenže když se zeď, ke které stále tiskla své ruce, protože se zdráhala vzdát toho jediného pevného bodu v té strašlivě temnotě, začala neuvěřitelně rychle zahřívat, vyděšeně od ní uskočila.

„Gildore!“ zakřičela znovu a hlas se jí v hrůze zlomil, neboť její citlivý sluch znenadání zachytil zvuk praskajícího ohně. A vzápětí něco, co připomínalo dupot kopyt mnoha koní a rozjařený hlahol mužů.

Raději ustoupila ještě hlouběji do místnosti, ale docela té hrůze uniknout nemohla. Byla v pasti. Vzduch uvnitř ztěžknul, pomalu se stával nedýchatelným, teplota povážlivě stoupala. Nimloth cítila, jak jí po kůži stékají krůpěje potu, začínala se jí motat hlava. Padla na kolena a v duchu vyslala tichou modlitbu k Valar, aby ji ochránili.

Pak naštěstí ztratila vědomí.

Elrond si tu noc nešel vůbec lehnout.

Když ho Manwë po dlouhé rozmluvě opustil, strávil zbylé hodiny do svítání přemítáním, co všechno by měl Legolasovi vlastně sdělit. Nakonec dospěl k závěru, že bude opravdu nejlepší tohle všechno nechat na Lidianně. Pokud tedy bude ochotná spolupracovat, což vůbec nebylo jisté.

Povzdechl si. Byl rád, že jejich plán ohledně Nimloth vyšel dle předpokladů, ale pranic se mu nezamlouvalo, že jejich menšími intrikami utrpěl i Legolas. To se nemělo nikdy stát! Doufal, že není příliš pozdě na to, aby se ti dva dali ještě dohromady, rozhodně nechtěl, aby jeho nevlastní syn zůstal úplně sám. Nejlepší by bylo, kdyby s ním promluvil Glorfindel a pokusil se mu vysvětlit, že pro blaho své sestry jednoduše některé události poněkud zveličil. Jenže ani u něho nebyl tak docela přesvědčený o tom, že se uvolí mu vyhovět. Vždyť neprojevil ani kapku lítosti nad tím, že to především kvůli němu se Lidianna s Legolasem sobě tak odcizili! A ani na něm nebyla patrná žádná známka překvapení, což ho na tom celém znepokojovalo nejvíc. Jako kdyby s něčím podobným počítal…

Ne, takhle on to tedy rozhodně nenechá!

Jeho róba za ním krátce zavlála, jak rázně vyrazil z knihovny, kam se den předtím uchýlil, aby měl na své rozjímání klid. Jako první zašel do pokojů, které jeho přítel obvykle obýval, a pak ještě do několika dalších místností, kde by se mohl s největší pravděpodobností vyskytovat. Ale bez úspěchu. Už se začínal obávat, jestli Glorfindel neopustil Imladris dříve, než měl původně v plánu, když mu jedna ze služebných ochotně sdělila, že ho před krátkou chvílí zahlédla v zahradách. Její rozněžnělý pohled a zrůžovělá líčka prozrazovaly, že se nejednalo o pouhou náhodu, a když se jí na to přeptal, rozpačitě mu přiznala, že se nemýlí.

Lord jenom potřásl hlavou a nechal tu elleth jít. Chvatně odcupitala pryč, jako kdyby měla za patami celou smečku vrrků, a on se nemohl nepodivit, jako ostatně už po tolikáté, co na tom plavovlasém válečníkovi ty ellith vlastně vidí.

Jistě... díky tomu, že v Gondolinu přišel o rodinu a svůj život, jim připadal jako někdo, kdo potřebuje útěchu a milující náruč... a proto, že mu Valar za jeho činy darovali nový život, ho měly za hrdinu, jehož i samotní bohové uznávají, a to z něho činilo téměř jednoho z nich, ale stejně mu ten zájem přišel dosti přehnaný. Neboť ty ellith milovaly pouze ideu, kterou si o něm vytvořily, svůj sen a ne jeho skutečného, čehož si byl Glorfindel plně vědom. I když ani toto mu nebránilo, aby se občas diskrétně s některými z nich nepotěšil. Jakýkoli dlouhodobý vztah však striktně odmítal, jako kdyby mu stačil ten formální svazek, který kdysi v Gondolinu uzavřel. A nejsměšnější na tom bylo, že ty poblouzněné ellith tohle chápaly! Domnívaly se, že Glorfindel svou choť miluje natolik, že na ni ani po tolika yénech nedokáže zapomenout, a ještě více ho pro to obdivovaly!

Elrond však nejlépe věděl, že to nebylo manželství z lásky, a že takový cit se tam ani nikdy během jejich soužití nevloudil. Věděl to, protože mu to Almiel sama řekla. A jemu bylo upřímně líto, že nebude u toho, až se ti dva opět setkají. Měl totiž dojem, že by jeho podporu mohla potřebovat. Jenže tu byl také Legolas, který se měl zhostit nelehkého úkolu, a on odmítal ho v tom nechat samotného. Už jednou ho zklamal, když byl nucen se ho vzdát v Thranduilův prospěch, a nehodlal takovou zradu spáchat podruhé. A přesvědčit Glorfindela, aby napravil škodu, kterou mezi ním a Lidiannou napáchal, považoval téměř za svou otcovskou povinnost.

Rozhodným krokem zamířil do zahrad, aby svého přítele našel, a čím déle po něm pátral, tím popuzenějším se stával. Když ho nakonec zahlédl stát poblíž jednoho z mnoha vodopádů, které toto místo rámovaly, jak zamyšleně zírá dolů, byl už tak nahněvaný, že by ho nejraději shodil přímo do proudu. Naštěstí se za ty věky, co byl imladriským lordem, naučil značnému sebeovládání, a tak, když k němu přistoupil, byl dokonce schopen vykouzlit na svých rtech i náznak přátelského úsměvu.

„Quel amrun, meldir (Dobrého rána, příteli),“ pozdravil ho, aniž by na sobě dal znát něco ze svých emocí.

Glorfindel pouze mlčky přikývnul, ale ani se neobtěžoval k němu obrátit hlavu. Takový detail ovšem v žádném případě nemohl Elronda odradit.

„Stále tebe zlobí, že Legolas do světa druhého jíti má?“ vyzvídal pečlivě neutrálním tónem. Na zlobu bylo přece vždy času dost.

„Spíše tím udiven jsem. Já schopností jeho znevažovati nechci, však přec zajímalo by mne, pročpak zrovna jej si Valar zvolili.“

„Toho netuším, však pokud uspěje, pak na tom přec nezáleží. Vždyť cíle všichni téhož máme... světa našeho uchrániti. A já jist si jsem, že on se úkolu onoho se ctí zhostí,“ ubezpečil ho Elrond a raději si nechal pro sebe domněnku, ke které dospěl během rozhovoru s Manwëm. A tou bylo, že v této výpravě nejde čistě jen o nalezení nového krystalu, ale ještě o něco docela jiného. Možná, že lidé mají potíže, které nejsou schopni vyřešit sami, a potřebují proto jejich pomoc...

„Přišel jsi, bys sdělil mi, že Legolas předpokladů uspěti větších než-li já má?! Já vědom si jsem, že za syna svého jej takřka považuješ, však ni proto chvalozpěvů těchto poslouchati nehodlám!“ zvolal Glorfindel podrážděně, ale Elrondovi připadalo, že tohle není hlavní příčinou jeho hněvu.

„Možná posečkati o něco s odjezdem bys měl, bys úspěchu jemu popřál... A omluvy své mu dal...“ navrhnul klidně, aniž by byť jen mrknutím oka zareagoval na jeho předchozí výbuch.

„Omluvy? A zač?“ pronesl Glorfindel s jistou dávkou arogance.

„Cožpak toho nevíš?!“ ztrácel s ním Elrond pomalu ale jistě trpělivost a jeho hlas nabýval na ostrosti. „Ty odpovědnosti za rozchod Legolasův s Lidiannou snad odmítáš?!“

„Tímto si Legolas sám pouze vinen jest! Kdyby důvěry skutečné k ní choval, pak by řečem zlým nikdy uvěřiti nemohl! Možná dokonce jemu pomohl jsem, neb uvědomil si, že ona tou pravou pro něho není!“ odsekl zlatovlasý lord na svou obranu. Zvláštní... když to vyslovil nahlas, znělo to vcelku logicky! Možná natolik, že by tomu dokonce i on mohl začít věřit...

„Zanech výmluv planých těchto, Glorfindele!“ osopil se na něho Elrond, na kterého podobná logika očividně nezabírala. „Já domníval se, že tobě na štěstí Legolasově též záleží! Že na něho téměř jako na bratra mladšího pohlížíš!“

„V tom nemýlíš se!“ přisvědčil jeho přítel bez vytáček. „Však pokud jsi již pozapomenouti ráčil, pak též sestry mladší mám, na jejímž štěstí mi ještě více záleží! A na rozdíl od Legolase ona nikoho jiného než-li mne nemá! Cožpak ty bys spíše Arwen než některého ze synů svých nechránil?!“

Elrond sice v duchu připustil, že v tomhle se Glorfindel nemýlí, ale nahlas to odmítl uznat. Navíc Nimloth se o sebe dokázala postarat mnohem lépe než jeho malá Arwen!

„Ni láska tvá k sestře lží neomlouvá, meldir. Když s Legolasem osobně hovořiti si nepřeješ, pak mu alespoň listu napiš, kde činu svého mu zdůvodníš,“ naléhal ve víře, že se mu přece jen podaří svého přítele přemluvit. „Vždyť pokud se dozví, že pomluva tato od tebe vzešla, nikdy tobě toho již odpustiti nemusí! Ty bys snad všeho, čeho spolu jste kdy sdíleli, všanc dáti ochoten byl?!“

„Věcí podobných já listu zásadně nesvěřuji, Elronde! Až příliš snadno by slov mých zneužito býti mohlo... či chybně vyloženo... Však uklidniti tebe mohu, že s Legolasem promluvím... až Nimloth za Gildora provdána bude! Neb já svazku jejich ohroziti odmítám!“ sdělil mu nesmlouvavě a podle jeho tónu bylo zřejmé, že tím považuje celou záležitost za uzavřenou.

„Však než ty navrátíš se, Legolas již ve světě druhém nacházeti se bude! Neb Manwë pravil, že on déle než po týdny dva s odchodem otáleti nesmí!“ vysvětloval mu Elrond znepokojeně.

„Nu... pak mu toho vyjevím, až se s krystalem úspěšně navrátí!“ odvětil na to Glorfindel prudce. „Pokud již ničeho dalšího se mnou probírati nemíníš, pak bych se s tebou rád rozloučil! Neb jak Manwë pravil, já nerad bych svatby Nimlothiny propásl!“

Zdálo se, že někdejší gondolinský kapitán je opravdu rozhodnutý odjet, aniž by se byť jen pokusil podniknout nějaké kroky k napravení toho, co spáchal. Ale s tím nebyl Elrond srozuměn a rukou, která kdysi byla zvyklá třímat těžký meč a dosud mnoho ze své síly neztratila, pevně sevřel jeho paži.

„Cožpak neuvědomuješ si, kterak Lidianna pro úspěch výpravy této důležitou jest?!“ zvolal pobouřeně, neboť nechápal, proč je jeho přítel tak zatvrzelý.

Glorfindel se zastavil a vrhnul na něho naprosto chladný pohled. „A čehožpak se mnou tohoto do činění má?!“

„Ty domníváš se snad, že ona mu nápomocnou bude, když on ji tak hrubě zavrhnul?!“

Zlatovlasý lord se trochu ironicky pousmál. „Pak by se jí možná Legolas omluviti měl! Však toho on sám učiniti musiti bude, já ho přitom za ruku držeti nebudu! Já připraven jsem následků činů svých nésti, však může on téhož říci?! On Lidianně ukřivdil a my oba víme, pročpak se toho stalo! A já v tom až natolik na vině nebyl! Či snad předstírati hodláš, že ničeho o nedůvěře jeho k ženám nevíš?!“

„Pravda že vím, však tys nyní k tomu příliš nepřispěl, by on jinako uvažovati začal!“ připomněl mu Elrond zlostně, neboť stále věřil, že kdyby Legolas vyrůstal s ním, nic z toho by ho netrápilo.

„Já že k tomuto přispěl?!“ opáčil Glorfindel téměř s pohrdáním. „Ty značně mi lichotíš, však zcela přitom zapomínáš, že na situaci této i Lidianna sama vinna jest. Kdyby Legolase již v minulosti nezradila, pak by o ní jistě pochybností nenabyl!“

S tímhle se vytrhl z přítelova sevření a vydal se do stájí, kam už den předtím odnesl sbalený vak s pár svými věcmi, které si chtěl vzít s sebou. Po pár krocích se přece jen ještě zastavil a otočil se k Elrondovi s naprosto nečitelným výrazem ve tváři. 

„Ostatně kterak pravil jsem již prve... možná jsem jej před lecčíms horším uchránil!“ prohodil samolibě a pak odkráčel s hlavou hrdě vztyčenou.