LV. kapitola

    Čím se Lída dostávala blíže k lesu, tím více v ní sílilo přesvědčení, že by se měla raději vrátit zpátky do tábora. Potemnělé stromy nevěstily nic dobrého, nemluvě o tom, že měsíc, který jí zprvu aspoň trochu svítil na cestu, se jako naschvál zakrátko schoval mezi mraky a zanechal ji tak takřka tápající ve tmě.

Snažila se myslet na Thíriel, aby neztratila odvahu docela, ale jakmile vstoupila mezi první stromy a kousek před sebou spatřila ležet na zemi cosi, co nápadně připomínalo bezvládné tělo, už i to přestalo pomáhat. Kousla se do rtu, aby poplašeně nevyjekla, a popošla ještě pár kroků.

Když byla od té věci vzdálená už jen kousek, s částečnou úlevou rozpoznala, že se jedná pouze o nějaké zvíře. Ale takového vzrůstu, že to musel být přinejmenším medvěd nebo něco podobného. Tohle zjištění ji příliš neuklidnilo, protože hned začala dumat, co ho asi tak mohlo zabít. V lese přece nežije zase tolik tvorů, kteří by byli něčeho takového schopni, a nebo ano? Leda že by ho skolil některý z ellyn během hlídky. Ale proč? Kdyby na ně hodlal zaútočit, pak by to jistě slyšela, a Eldar nepatřili mezi ty, jež zabíjí bezdůvodně.

Naklonila se nad to zvíře, aby se pokusila zjistit, jak zemřelo, když ji náhle kdosi popadl zezadu za rameno a stáhnul zase zpět. Tentokrát už by zakřičela z plných plic, kdyby jí ta osoba ovšem pohotově nezakryla ústa.

„Dina!“ sykla varovně a jí nezbývalo nic jiného než uposlechnout, už jen kvůli tomu, že jí dýka prve leknutím vypadla z ruky. V duchu se za svou nešikovnost proklínala, nicméně to na její situaci vůbec nic nezměnilo.

„Kampak jste se to vydala, princezničko?“ zeptal se její útočník vzápětí a i když dosud nebyla schopná poznat ho podle hlasu, ta volba slov ho prozradila více než dostatečně.

„Rúmile!“ vydechla s ulehčením, když její potencionální ctitel usoudil, že by ji už mohl přestat dusit. Vzápětí se jí ale zmocnil vztek. „Snažíte se mě tu vyděsit k smrti nebo co?!“

„Pouze na Vás dohlížím. Neměla byste v noci do lesů sama choditi... není toho bezpečným...“ pokáral ji tónem, který obvykle používají masoví vrazi těsně předtím, než zaboří svou kudlu do břicha oběti.

„Jen jsem něco zaslechla...“ pronesla dívka na svou obhajobu a rychle se sehnula pro svou dýku, kdyby ji náhodou přece jen potřebovala.

„Pokud Vás čehos znepokojilo, pak jste hlídky upozorniti měla. Zahazováním zbraní ničeho nevyřešíte!“

„To jsem chtěla udělat, jenže jsem nikoho na hlídce neviděla!“ zaprotestovala dotčeně, když se k němu otočila čelem.

„Možná jste se pouze špatně dívala, princezničko. Oči lidí mnohdy mýliti se mohou...“ prohodil Rúmil posměšně zpod své kápě.

„Chcete mi říct, že zmizení Saerose si také jenom namlouvám?!“

„Zmizení...“ odfrkl si zástupce Finroda znechuceně. „Vy všeho dosti zveličujete. Saeros se pouze projíti šel... s Thíriel. Snad na ně nežárlíte?“

„To teda ne! Jenom jsem si o něho dělala starosti!“ odmítla okamžitě tohle absurdní nařčení.

Proč by na ně měla žárlit?! Jenom proto, že ona právě teď nikoho nemá? Že se žene do Imladris s bláhovou nadějí, že Glorfindel jako mávnutím kouzelného proutku dá zase všechno do pořádku? Vždyť až příliš dobře věděla, že se tak nestane. A že i kdyby se dali s Legolasem zase dohromady, už nikdy mu nebude důvěřovat tak jako předtím. Lehkost, s jakou ji zavrhl, jí to nedovolí.

„Starosti?“ opáčil Rúmil posměšně. „A pročpak? Vždyť s ním Thíriel jest, by jej v případě potřeby ochránila.“

„Jsem ráda, že jí tak důvěřujete! I když musím říct, že mě to docela překvapuje!“ pronesla Lída a s vděkem zaznamenala, že se měsíc opět zčásti vynořil zpoza mraků a matně osvětlil bezprostřední okolí.

„A pročpak?“ nahnul Rúmil tázavě hlavu na stranu a odhalil jí tak svou pevnou bradu a část jizvy v popelavé tváři. Výš ani dohlédnout netoužila. Raději zabořila pohled do země.

„Nepřipadáte mi jako někdo, kdo má ženy příliš v oblibě. Jako kdyby Vám některá dost ublížila...“ hádala a jen díky tomu, že se na Rúmila právě nedívala, jí uniklo, jak sebou lehce trhnul.

„Toť záležitostí Vaší není, princezničko! Vy raději byste se sama o sebe starati měla!“

„Jistě... Vy mě můžete kritizovat a soudit, jak chcete, ale já na něco takového právo nemám, co?!“ vyhrkla nazlobeně.

„Mohla byste se laskavě ztišiti? Ne všechny v táboře debata naše zajímá!“ zchladil ji okamžitě Rúmil a stáhnul si kápi trochu hlouběji do tváře.

„Já s Vámi ani debatovat nehodlám!“ smetla jeho námitku rázně, i když svůj projev přece jen o něco ztlumila. „Čím dřív se dostaneme do Imladris, tím líp pro nás oba!“

„S tím pouze souhlasiti mohu, princezničko. Ale povězte mi... čehož si od toho vlastně slibujete?“

Překřížila si paže na prsou v obranném gestu a vzpurně vystrčila bradičku. „To zase není Vaší záležitostí!“

„Kterak myslíte. Však rady jedné bych Vám přesto rád dal. Nesnažte se na Legolase přespříliš tlačiti. On času potřebuje, by si v hlavě všeho urovnal. Ač se toho neuvěřitelným zdáti může, on zkušenostmi s ellith a ženami vůbec právě neoplývá. Navíc Vy mu toho nezávislostí Vaší příliš neulehčujete…“

Lída si povšimla, že Rúmil hovoří o princi dosti familiérním způsobem, jenž se vůbec nehodil pro konverzaci o synovi jeho panovníka, ale pak usoudila, že mezi vojáky a bojovníky všeobecně zřejmě panuje přátelská uvolněná atmosféra, a nechala to být.

„Nezávislostí? To možná na začátku. Ale teď…“ znechuceně potřásla hlavou. „Možná už prostě nemá zájem.“

„Řekl Vám toho snad?“

„Tak nějak…“ zamumlala, protože nehodlala zrovna Rúmilovi opakovat, co jí Legolas vmetl do tváře. Mrtvá… mrtvá si připadá od té doby, co ji vypudil ze svého života.

„Tak nějak ničeho neznamená. On impulzivním vždy býval a toho se s yény přibývajícími nezměnilo,“ chlácholil ji Rúmil a ona mu to kupodivu i věřila. Což ji nemálo překvapilo. Kdyby se jí něco podobného snažil namluvit Erestor, pak by si o tom nepochybně myslela své.

„To ale není žádná omluva!“ sykla a krátce přitom zavzpomínala na všechno, co se mezi nimi za poslední dobu událo. Na jeho bezcitná slova... na to, jak ji ignoroval... jak ji uhodil…

„Já se ovšem chování jeho omlouvati nesnažím, princezničko!“ odbyl ji Rúmil úsečně. „A nyní se již do tábora navraťte a bloumati po lesích přestaňte!“

„A pokud ne?!“ pokoušela dívka své štěstí.

„Pak Vás tam doprovodím sám, však věřte mi, že příjemným Vám toho nebude!“ ujistil ji a ona nakonec s krátkým přikývnutím uposlechla.

Přesto jí však nepřestávalo vrtat hlavou, jak to velké zvíře zemřelo.

Když před sebou Thranduil zahlédl ve svitu měsíce lesknoucí se tok Anduinu, zmírnil svůj zběsilý trysk a nechal Morelena, aby sám vyhledal nejlepší místo pro jeho překročení.

Po té poslední neblahé zkušenosti v něm tato řeka budila jistý respekt a poslední, co nyní potřeboval, bylo opět se v ní téměř utopit. Měl silné pochybnosti, že by se tentokrát Glorfindel namáhal ho zachraňovat. Pokud by se mu vůbec podařilo se s ním v myšlenkách spojit.

Překvapovalo ho, jak daleko se již za těch pouhých pár hodin jízdy dostal, dodávalo mu to čerstvou naději, že se mu ještě podaří Nimloth v Imladris zastihnout a rozmluvit jí ten nesmyslný nápad s odjezdem. Netušil sice zatím vůbec, co by jí měl říct, ale to se rozhodl vyřešit až na místě.

Pokud se k ní ovšem dostane... Neboť jak se zdálo, tak se jeho hřebci do vody pranic nechtělo. Nerozhodně popocházel po břehu a občas znepokojeně zafrkal.

„Auta, Morelen (Běž, Morelene)!“ pobídl ho netrpělivě, nicméně docílil pouze toho, že po něm vraník vyčítavě loupnul okem a pak si to prostě namířil pryč od řeky!

Král tlumeně zaklel. Jeho prvním impulzem bylo přinutit Morelena vrátit se zpátky, ale pak si to rozmyslel. Pokud se mu tu něco nezamlouvalo, pak by byl pošetilý, kdyby jeho varování nedbal. Raději proto vyrazil na jih, kde doufal, že dosud nalezne starý dřevený most. Znamenalo to sice poměrně výraznou zajížďku, ale připadalo mu, že nemá v tomhle případě na výběr.

„Faarea (Dost)...“ hlesla Thíriel a s povděkem zaznamenala, že Saeros okamžitě ustal v jejím vyplácení a namísto toho ji zlehka objal.

Ona ale nebyla v tu chvíli ve stavu, aby podobné něžné zacházení ocenila. Jemně leč rozhodně se vymanila z jeho náruče a začala si upravovat uniformu. Ne, že by byla tak marnivá, jen potřebovala získat aspoň trochu času k tomu, aby se jakžtakž vzchopila.

Neodpustila by si, kdyby měl Saeros zahlédnout její slzy, už takhle si vyčítal své hrubé chování k ní. Mrzelo ji, že ho do toho celého zapletla, viděla, jak ho to ničí, uvědomovala si i jak to ničí ji, ale nic proti tomu udělat nemohla. A to bylo na tom všem to nejhorší. Bezmoc… Byla zvyklá postavit se nepříteli a bojovat, avšak jak měla bojovat proti něčemu, co nemohla v bdělém stavu spatřit? Jak měla bojovat proti těm přízrakům, které ji tak často sužovaly?

Zpočátku si myslela, že časem ty noční můry samy od sebe odezní a snažila se jim nevěnovat přílišnou pozornost. Budila se sice s křikem a tvářemi zmáčenými slzami, ale stále doufala, že jednou nalezne klid. Jenže ono se to nelepšilo. Omezila odpočinek na minimum a raději se nalévala silným vínem, aby zůstala vzhůru, avšak tělo se jí oklamat nepodařilo. Byla malátná a po pár týdnech jí beztak nezbývalo nic jiného, než se aspoň na krátkou dobu oddat reverie.

Mnohem horší než její únava byl však pocit viny, který se v ní neustále hromadil a s každou další vidinou ještě sílil. Některé dny byly natolik zlé, že ani nedokázala myslet na nic jiného. Amin ndengine toror´amin (Zabila jsem svého bratra)! Amin ndengine toror´amin! opakovala si bez přestání v duchu a zoufale si tiskla dlaně na uši, aby ten protivný hlásek umlčela. Pak se jí to jednoho večera téměř podařilo…

„My do tábora zpět zamířiti bychom měli, než-li nás kdos postrádati začne,“ oznámila Saerosovi odměřeně a aniž by počkala na jeho odpověď, vyrazila rovnou směrem k lesu.

On s tím ale nebyl srozuměn. „Počkej přec!“ popadl ji za paži a otočil čelem k sobě. „Thíriel...“

„Ano?!“ vyrazila ze sebe prudce a léčitel si v duchu povzdechl. Přesně takhle zareagovala pokaždé, když si s ní chtěl promluvit. „A načpak?!“

„Tohle přec nikam nevede, Thíriel. Ty víš, že tobě pomoci chci, však takto?!“ zaprotestoval chabě.

„A čehožpak jiného bys činiti chtěl, hm?!“ vyštěkla na něho nahněvaně, dosud značně otřesená prožitky ze svého snu. Zatím ale nepovažovala za nutné se mu vytrhnout a to mu dávalo aspoň malou naději.

„Možná, že kdyby ses vypovídati zkusila, pak by se tobě ulevilo...“ navrhnul nesměle.

„Vypovídati se?“ zopakovala pomaličku a on povzbudivě přikývl.

„Ano.“

Na chvilku se mu zdálo, že o jeho nápadu skutečně uvažuje. Než se zamračila a podrážděně mlaskla. „Cožpak jsi již všeho neslyšel?! Čehož ještě více znáti chceš?!“ zaútočila na něho rozlíceně. „Mám tobě vyprávěti o tom, kterak se bratr můj díky nedbalosti mé utopil?! Či o tom, že nebýt kapitána Adrahila, tak by mě otec můj za to zabil?! Že ujal se mne a já jej přemluvila, by mne boji naučil?! A že to beztak pranic nepomohlo, neb po smrti jeho se otec můj kapitánem stal a z armády mne okamžitě vyhodil?!“

„Thíriel...“ hlesl Saeros a chtěl ji konejšivě pohladit po vlasech, ale ona se mu vyškubla.

„Nepochybně mne za zbabělce považuješ, že?! Za slabocha! Neb jsem se s tímhle vším dosud smířiti nedokázala! Však cožpak nevidíš, že se snažím?! Já vojákem se stala, bych otci vynahradila, že vinou mou o syna svého jediného přišel, však on se přesto ke mně znáti nechtěl a pouze za zlomyslnost ze strany mé toho považoval! Kterak tedy proti tomu bojovati mám?! Kterak, pověz mi!“ křičela na něho téměř nepříčetně a v jejích vášnivě pronášených slovech se odrážela veškerá její bolest a bezmoc.

„Třebas s tímto bojovati nemáš, Thíriel... Pouze se smířiti... Věcí takovýchto se stává...“ snažil se ji uklidnit, ale docílil tím přesně pravého opaku.

„Tak stává, pravíš?! A kolikpak sourozenců tys sám zavraždil?! Nu, pověz?! Tak kterakpak mi zde raditi můžeš, že se s tím prostě smířiti mám?!“

„Neb tohle život jest, Thíriel...“ sdělil jí Saeros tiše. „Domníváš se snad, že jako léčitel jsem též mnohokráte neselhal? My Valar nejsme, bychom nad životem a smrtí vládnouti mohli...“

„Možná, žes někdy selhal, však vinou tvou nikdo nezemřel, neb tys nikoho nezranil! To spíše já...“

Thíriel svěsila hlavu k zemi a Saeros se už ani nepokoušel se jí dotknout. Věděl, že by jeho útěchu nepřijala.

„Stále jsi odpovědi nedostala?“ otázal se tiše, neboť se mu kdysi svěřila, že vyslala do Amanu holubici se psaním, v němž svého otce žádala o odpuštění.

I on doufal, že smrt ho změnila a on nyní bude její prosbě přístupnější. Měl koneckonců dost času, aby se v Síních čekání zamyslel nad svým chováním, a nebylo vyloučeno, že někde na své cestě ke znovuzrození potkal Anariona, který ho též mohl obměkčit.

Saeros se kolikrát pokoušel vcítit do situace toho zatvrzelého ellona, ale ať se namáhal sebevíc, nedokázal pochopit, jak se k Thíriel mohl zachovat tak hanebně. Bylo už dosti smutné, že přišel o svého syna, ale zavrhnout kvůli tomu i svou dceru a utrápit žalem svou choť bylo přece naprosto zbytečné!

Thíriel k němu vzhlédla a on si povšimnul, že se jí lehce chvěje spodní ret. Rychle ho zachytila zuby, aby ho přiměla k poslušnosti.

„Dostala...“ přiznala téměř zahanbeně.

Překvapilo ho to. „Vskutku? A kdypak?“ zeptal se, přestože bylo zřejmé, že zpráva, kterou obdržela, nebyla dle jejího očekávání. Ale třeba to nebylo zas až tak zlé…

„Na tom přec nezáleží…“ snažila se ho odbýt.

„Mně ano.“

Odkašlala si. „Nu… zdá se, že na mne dosud rozezlen jest…“

„Čehožpak on tobě napsal?“ vyzvídal s trpělivostí, kterou by mu mohl závidět i sám Manwë.

Thíriel na něho vrhla letmý pohled, než se opět raději zahleděla jinam. Tentokrát na plynoucí vody Anduinu. Ve světle měsíce připomínaly tekuté stříbro, které si razí svou cestu krajinou… Tak nevinné a přitom majestátné… Jenže ona skrz tu faleš prohlédla… A pod ní nebylo nic než děsivá černá hlubina… a smrt…

Občas měla dojem, že se ten odporný vrah nespokojil pouze s jejím bratrem, ale že touží i po ní. Kdykoli totiž usnula v blízkosti nějakého toku či jezera, povětšinou ji probral až chlad, který způsobovala voda jemně omývající její tělo. Netušila, jestli se tam vrhá během svého snění sama a nebo ji tam vede nějaká vyšší moc, ale představa, že by se také utopila, jí naháněla hrůzu. Ne kvůli smrti samotné… nýbrž kvůli Anarionovi, který tam možná číhá někde na dně na vhodnou příležitost, aby se jí pomstil.

„Thíriel?“ Přes její počáteční odpor sevřel její ruku ve své a ona se tomu po chvilce přestala bránit.

„Napsal, že dcery nemá a ať již ho více neobtěžuji…“ vypravila ze sebe zdráhavě a zavzpomínala přitom, kolik úsilí ji tehdy stálo, aby se s tím aspoň trochu vyrovnala.

„Toho mi líto jest, vskutku…“ zašeptal Saeros a ze všech sil se snažil nedat na sobě znát nenávist, která se ho nanovo zmocnila. Ačkoli se za to hanbil, připadalo mu jen spravedlivé, že Thírielin otec krátce po svém jmenování kapitánem padl v boji. Jenže ani tohle její trápení nemohlo zmírnit.

„Já toho vím,“ vydechla a z náhlého zoufalého popudu se k němu přitiskla. „Pomiluj mne…“ zaprosila a on její žádosti ochotně vyhověl.

Stála na břehu moře, dostatečně daleko, aby vlnky náhodou nepohladily její bosé nohy a zadumaně hleděla do dáli.

V myšlenkách byla u těch, kteří jí za tu dobu, co sledovala jejich osudy, tolik přirostli k srdci. O to víc ji trápilo, že není v jejích silách jim nějak pomoci. Mohla pouze přihlížet, jak se blíží nevyhnutelné. Jak je možné, že ani se všemi svými schopnostmi neumí přinejmenším některým z nich zajistit štěstí? Ulehčit jejich nadcházející trápení?

Když se kdysi dávno rozhodla, že už má dost naříkání a úpění duší v Síních čekání a že se bude raději pro změnu věnovat živým, zdálo se jí nejprve, že s nimi má její práce aspoň nějaký smysl. Ale jen do chvíle, než se ohlédla zpátky. Protože co zatím dokázala? Zhola nic… Ať se snaží sebevíc, vše pokračuje beztak tak, jak to bylo předpovězeno… Tak, jak je to vyobrazeno ve hvězdách.

Nešťastně si povzdechla a další slzy jí skanuly po tváři. Objala se pažemi a ještě více sklonila hlavu, jako kdyby ji její starosti až přespříliš tížily.

A takto ji tam nalezl Manwë. Soucitně si prohlížel její zahalenou štíhlou postavu, než přistoupil blíž a tiše ji oslovil.

„Aaye, Nienna (Pozdravena buď, Nienno). Já nerad tebe v rozjímání tvém ruším, však záležitosti neodkladné mne k tobě přivedlo.“

Otočila se k němu a upřela na něho své stříbrně se lesknoucí oči.

„Bratr můj si opět na konání mé u tebe stěžoval, ó Manwë?“ otázala se tiše.

„Nikoliv, Nienno. Tentokráte se rozhodl tebe za skutek tvůj sám ztrestati. A kvůli tomu jsem tebe vyhledal.“

„Snad sis o mě starostí nečinil?“ podivila se. „Pověz mi, Manwë… Proč vůbec do života Eldar zasahovati, když beztak ničeho změniti nemůžeme?“ pronesla s melancholií, která jí byla častým společníkem. „Toliko jsem si přála, by Thranduil včas do Imladris dorazil… však Nimloth mezitím odtamtud s Gildorem odjela… Legolase jsem se pokoušela s Lidiannou smířiti, však ni tam jsem neuspěla… Konání mé veškeré zcela zbytečné bylo!“

„Ty jim ve vůli svobodné zbraňovati nesmíš, Nienno, to přec víš. Však během cesty jejich jim nápomocna býti můžeš. Toť ostatně posláním naším zde jest, ač Námo mnohdy poněkud odlišně o tomto smýšlí. A jak se zdá, pak si právě usmyslil, že s pomocí Ulmovou Thranduila do Síní svých přivede. Toho státi se nesmí, rozumíš? Ty jej za cenu jakoukoli ochrániti musíš!“ sdělil jí Manwë důrazně a tvářil se přitom značně znepokojeně.

„Pokud o život Thranduilův se strachuješ, proč za mnou přišel jsi, namísto bys s Námou a Ulmem promluvil? A odkdy tebe ellon tento vůbec zajímá?“ nemohla se nepodivovat.

„Nyní času není, bych tobě všeho vyjevil, Nienno, neb s poselstvím od Ilúvatara za Elrondem pospíšiti si musím,“ odbyl ji Manwë nezvykle rázně. „Věz jen, že Thranduil ni Legolas do vod Anduinu noci této vstoupiti nesmí. Jeden ze služebníků Ulmových mi prozradil, že pán jeho nad tokem tímto zaříkadla jakéhosi pronesl. Naneštěstí Ulmo se sem včas nedostane, by kouzla onoho odvolal, a bratr tvůj zase nikde k nalezení není. Proto životy ellyn těchto dvou prozatím v rukou tvých spočívají. Ostatně… aniž bych tebe obviňovati chtěl, pouze zásluhou tvou vůbec v ohrožení jsou…“

Trochu trpce se pousmála. „A já bych tebe opět ráda upamatovala na to, že já to nebyla, kdo Legolase téměř v aréně zabil. Za toto bratr můj pouze s pokáráním od tebe vyvázl a nyní když situace opakuje se, já za něho viny snad nésti mám? Však budiž… Já o ně se postarám. Nikoliv však kvůli žádosti tvé nýbrž pro ně samé!“

Manwë nechal její malý výbuch bez odezvy. Byl už dávno zvyklý na to, že její nálada bývá většinou šedivá a pochmurná jako její plášť, zato její povaha je občas stejně ohnivá jako její vlasy.

„Ty důvěry mé plné máš, Nienno. Však obezřetnou buď, neb nevíme, čeho všeho Námo schopen jest…“ dodal ještě a jemně se přitom probíral svým stříbrným plnovousem, tak netypickým pro jednoho z Valar.

Záviselo ovšem pouze na nich samotných, jakou na sebe vezmou podobu, i když většinou mívali jednu ustálenou tělesnou formu, v níž se zjevovali ostatním. A Manwë, který trávil spoustu času ve společnosti Istari, čarodějů vyznačujících se povětšinou velice okázalou ozdobou brady, se od nich nechtěl příliš odlišovat. Navíc mu tento neobvyklý porost dodával na vážnosti. Ne tedy, že by to dle Niennina soudu ještě potřeboval. Už takhle působil neustále zasmušile a ustaraně, jako kdyby snad na jeho ramenou spočíval osud celé Ardy i se všemi tvory, kteří ji obývají. Včetně ostatních Valar…

„A on zase netuší, čeho já jsem schopna …“ zamumlala tiše, nicméně hrozba v jejích slovech byla i tak patrná.

Lehce mávla rukou a vločky spočívající kolem ní na zemi se poslušně zvedly a obklopily ji sněhovým vírem, který ji docela zakryl. Když se po chvilce opět snesly pozvolna zpátky, ona tam již nestála.

Legolas zastavil u malého potůčku a nechal Celebra, aby se napil a aspoň trochu si odpočinul. Měl kvůli němu výčitky svědomí, vždyť ho hnal už od paláce nejvyšší rychlostí, jakou byl jeho hřebec v tomhle nerovném terénu schopen, a během té doby mu dopřál všeho všudy pár minut oddechu. Sice se na něm únava zatím nijak zvlášť neprojevovala, ovšem to poslední, co by chtěl, bylo schvátit kvůli své hlouposti tohle ušlechtilé zvíře.

Jenže nechtěl ani propást Lidiannu… Už několikrát se během cesty chystal, že se s ní v myšlenkách spojí, řekne jí, aby neodjížděla, jenže pokaždé to předem zbaběle vzdal. Neboť ho stále nenapadala vhodná slova.

Má ji prostě požádat, aby se vrátila? A nebo jí to snad z titulu jejího chotě nařídit? A nebo ji raději poprosit za odpuštění, že se choval jako smyslů zbavený? Pokusit se jí vysvětlit, jak krutě ho její domnělá zrada ranila? Mělo by tohle vůbec smysl? Vždyť by jí tím akorát ukázal, že je slabý a sžíraný pochybnostmi o sobě samém… A s někým takovým ona jistě být nechce… Ženy přece mají rády rozhodné sebejisté muže… Takové, kteří se o ně dokáží za všech okolností postarat… kteří nikdy neváhají a nedávají najevo své obavy… a své pocity. A nebo to tak není?

Frustrovaně zaklel. Netušil, že to bude až natolik obtížné. Domníval se, že ten největší krok už udělal, když si přiznal, že se zachoval poněkud nepřiměřeně a že Lidianně ukřivdil. Když si uvědomil, že ji nechce ztratit. Ale jak ji teď přesvědčit, aby zůstala? Kdyby tu byl aspoň někdo, s kým by si o tom mohl nejprve promluvit, aby opět neprovedl nějakou hloupost! Jenže Erestor s Finrodem mají očividně své vlastní potíže a Glorfindel… kde tomu je konec!

Stejně by ho zajímalo, jestli si kapitán vzal jeho radu k srdci. Měl by, už jen kvůli svému vlastnímu bezpečí. Protože jestli bude Erestora při každém setkání i nadále zcela nepokrytě hltat pohledem, jako to dělal ve sklepě, tak to s ním nemůže dobře skončit. Nemluvě o tom, jak zasněně se tváří pokaždé, když padne rádcovo jméno. Ne, tohle se jistě nemůže udržet v tajnosti příliš dlouho. Musí se neprodleně zasadit o to, aby byl ten nesmyslný zákon o vztahu Eldar stejného pohlaví zrušen. Sice to nebude právě jednoduché, když s otcem nyní prohodí sotva pár slov, ale nějak to jít musí. Vždyť by nebylo spravedlivé, aby ti dva museli své city tajit. Tedy za předpokladu, že králův rádce ke kapitánovi vůbec nějaké chová. Někdy mu připadalo, že něčeho takového není ani schopen.

S novým odhodláním zamířil ke Celebrovi, který kousek od něho okusoval nízký keřík, avšak dříve, než se k němu vůbec mohl dostat, zastoupil mu někdo cestu.

„Arwenamin,“ sklonil hlavu v uctivém pozdravení, ovšem nedalo se říct, že by byl nějak zvlášť potěšen z jejího nenadálého příchodu.

Kdykoli měl poslední dobou jednání s někým z Valar, vždy to skončilo pohromou. Jedinou útěchou mu bylo to, že se tu zatím neobjevil samotný Námo. Ačkoli i to se samozřejmě mohlo každým okamžikem změnit. Proto raději zůstával ve střehu.

„Legolasi…“ pousmála se na něho mírně, přesto její tvář zůstávala i nadále posmutnělou. „Já vím, kampak namířeno máš a též proč, však věz, že úkolu naléhavějšího před tebou nyní leží. Otec tvůj v nebezpečenství se nalézá a pouze ty jej zachrániti můžeš. Ty však otáleti nesmíš, neb jemu času již příliš nezbývá…“

„O čempak to hovoříte, arwenamin?“ zamračil se princ znepokojeně. „A kdepak otec můj jest?“

„On do Imladris se vydal. Však pokud se Anduin překročiti pokusí, zemře! A ty rovněž, pokud téhož učiníš!“

„Čehožpak tímto míníte? Kdož nám uškoditi chce?“

„Námo…“ přiznala Nienna, neboť neviděla jinou možnost. „On vody Anduinu s pomocí Ulmovou očaroval. Však zatímco tu hovoříme, otec tvůj k mostu prastarému, jenž přes něj vede, míří. Já bouře sněhové kolem něj rozpoutala, bych kroků jeho zpomalila, však zcela odraditi jej se mi nezdařilo. Ty za ním pospíšiti musíš, sic příliš pozdě bude!“

„Pokud on přes most pojede, pak se mu ničeho nestane, či se snad mýlím?“ ubezpečoval se Legolas, který se při zaslechnutí Námova jména zachmuřil ještě víc.

„Já na toto spoléhati se však nemohu,“ potřásla Nienna nesouhlasně hlavou, až jí zpod kapuce vyklouznul rudý pramínek vlasů. „Vždyť ty sám nejlépe víš, kterak záludným Námo býti dovede. A moc má proti té jeho zde ničeho nezmůže. Věř mi… pokud Thranduila kdos zachrániti může, pak to tebe jest.“

„Pokud otec můj již k mostu zamířil, pak jej nikdy dohoniti nemohu,“ odvětil Legolas po krátkém přemítání. „Navíc… třebas toto pouze lstí Námovou jest… Způsobem, kterak nás pozdržeti! Pokud Vy důvodu cesty mé znáte, pak nepochybně též vědoma si jste, že otáleti si dovoliti nemohu!“

„Ty obviňuješ mne, že Námovi v tomto snad nápomocna jsem?!“ pronesla Nienna nahněvaně, neboť se jí dotklo, jak o ní smýšlí. „Tys do očí smrti hleděl a přec jsi ničeho nepochopil?!“

„Já dotknouti se Vás v úmyslu jsem neměl, arwenamin,“ snažil se ji uklidnit princ. Ne, že by mu tak záleželo na jejích citech, ale stačilo mu, že si proti sobě již znepřátelil Náma, více Valar by čelil opravdu jen velice nerad. „Však v době této poněkud obtížnějším jest rozpoznati, komu věřiti se dá a komu nikolivěk…“

„Pokud já tobě sdělím, že Astalder darem mým byl, změní toho pohledu tvého na mne a přesvědčí to tebe, bys za Thranduilem se rozjel? Dosud jeho dostihnouti můžeš… za pomoci mé.“

„Možná…“ odvětil Legolas neurčitě. Jeho váhání ale tentokrát nezpůsobila jeho nedůvěra vůči před ním stojící božskou bytostí, ale neochota zradit takto Lidiannu. Musí se k ní přece dostat stůj co stůj!

„Ty na ni myslíš, že ano, Legolasi?“ promluvila Nienna po chvilce ticha. „Tolikrát jsi jí ublížil a přec ji nyní zpět chceš? Kterak takto sobeckým býti můžeš? Chováním svým jsi ji bezdůvodně trestal a nyní hodláš kvůli pýše své dokonce život otce svého obětovati? A toto láskou v mysli své nazýváš?!“

„Vy jste do myšlenek mých nahlédla?!“ obořil se na ni princ nedůtklivě. Něco takového se mu krajně nezamlouvalo!

„Ano… Neb se jednání tvého pochopiti snažím… Avšak marně.“ Nienna na něho upřela své stříbřité oči ne nepodobné hvězdám a on měl pocit, že se mu dívá až někam do duše. „Pokud ty ji skutečně miluješ, nemyslíš si, že by bez tebe šťastnější byla? Kolik toho již s tebou zakusila! Tolik odmítání a chladu! Trestáš ji snad za to, že jí na tobě záleží? Že tebe jako matka tvá neopustila?!“

„Že neopustila?!“ zvolal Legolas dotčeně. „Vždyť do Amanu odjeti zamýšlí!“

„Nejspíše proto, žes jí příliš na výběr nedal. A pokud tobě na ní skutečně záleží, pak ji odjeti necháš, Legolasi. Neb s tebou nikdy šťastnou býti nemůže. Ne, dokud si neuvědomíš, čeho vlastně chceš. Tys ji netrestal za pochybení její domnělé… tys ji neodmítal proto, že by čin její tebe natolik rozezlil… Tys ji odehnal proto, že se citů, jež ona v tobě vzbuzuje, obáváš. Tys zavrhnul ji, neb zbabělcem jsi!“ dokončila Nienna svůj procítěný proslov a Legolas se zmohl akorát na to, že zahanbeně sklonil hlavu.

Její hlas byl ještě horší než hlas jeho svědomí, palčivý a neúprosný… A on si přál, aby konečně zmlkla a nechala ho na pokoji, aby mu neříkala, že má Lidiannu nechat jít… Protože on si už nedovedl představit život bez ní… Ta pravda byla tak jednoduchá a on ji měl celou tu dobu přímo před očima, proč jen byl natolik slepý, že ji neviděl? A nebo byl jen tak zatvrzelý, že ji vidět nechtěl?

Jenže naneštěstí pro něho s ním Nienna dosud neskončila. „Pokud ty v sobě alespoň zrníčka cti a hrdosti máš, pak konečně litovati se přestaneš a též na jiné mysliti zkusíš! A otec tvůj by jako první na řadě býti měl! Či snad opět pouze přihlížeti hodláš, kterak před očima tvýma umírá, aniž bys pro něho byť jen prstem hnul?! Takto se mu odvděčiti chceš za to, že Námovi se kvůli tobě postavil? Ty jej přec miluješ, tak kterak tu takto otáleti můžeš?“

„Miluji? Možná… sám si tím někdy jist nejsem… Vždyť Lidianně ublížil!“ vypravil ze sebe Legolas váhavě.

„A tys jí snad neublížil?!“ opáčila Nienna, podrážděná jeho chabými výmluvami. „Kterak se chování tvého od toho jeho liší?! Skutečnost ta, že chotěm Lidianniným jsi, tobě přec práva žádného oproti němu nedává! Navíc… on pod vlivem démonů svých tehdy byl… a kohos jiného namísto ní v představě své viděl. Nebýt toho, zhola ničeho by se nepřihodilo, neb on večera onoho pouze oddanosti její tobě prověřoval. A zajímá tebe též proč, Legolasi?! Neb tebe od zklamání uchrániti chtěl! A nyní mi pověz… Jest toto provinění, jež v očích tvých smrti zasluhuje?!“