LVI. kapitola

    Stála na jednom z vrcholků Mlžných hor a s uspokojením sledovala, jak stříbrná kopyta Celebra tepají zem, jako kdyby je poháněl sám vítr. Nepotrvá dlouho a Legolas dostihne svého otce, přesně tak, jak to zamýšlela. Pousmála se. Samozřejmě, že se o to mohla postarat i sama, ale připadalo jí, že je načase, aby k sobě ti dva našli konečně cestu. A jaká lepší příležitost než tato? Navíc se jí zdálo jednodušší chránit tyhle dva ellyn, když budou pohromadě. Jeden totiž nemohl předvídat, kdy a jak se do toho rozhodne její drahý bratříček vmísit, a ona by pak jen velice nerada sdělovala Manwëmu, že jeho důvěru zklamala.

„Odkdypak jedna z Valier, lže, seler´amin?“ ozval se vedle ní zničehonic hlas Lóriena, ještě dříve, než ten se vůbec zhmotnil.

„Já zhola netuším, o čempak tu hovoříš, toror´,“ odmítla toto obvinění lehce, dokonce snad rozverně.

„Pak tys možná zpráv mylných obdržela, neb dívka ta rozhodně do Amanu odjeti nezamýšlí...“

„A pročpak se o tomto přede mnou nikdo nezmínil?“ předstírala Nienna naoko zděšení, ale nakonec se neubránila, aby se potutelně nepousmála. „Soudíš, že tohoto již zabere?“

„Mohlo by... Každopádně mu toho neuškodí. Však i kdyby se usmířili... záležitosti jedné tu jest, o níž jsi dosud zpravena nebyla, seler´...“ začal Lórien váhavě.

Nienna se na něho zadívala s novým zájmem. „Ano?“

„Ilúvatar Manwëmu dne dnešního vyjevil, že Legolas vyvoleným oním jest... A ty víš, čeho to znamená.“

Trochu se zachmuřila. „A tímto si zcela jist byl?“ otázala se skepticky.

„Ovšem! Ty bys snad o slovu jeho pochybovati chtěla?!“

„Nikolivěk,“ chlácholila ho ihned, protože se zdál být jejím dotazem vpravdě zhrožen. „Pouze mě sdělení tohoto překvapilo...“

„To nás všechny, seler´. Však pokud Ilúvatar o tomto přesvědčen jest, pak pro to jistě důvodů má.“

„Předpokládám, že důvodů těch se nám vyjeviti nenamáhal?“

„Zřejmě dostatek času pro to nebylo...“

„Kterak jinak!“

Oba Valar chvíli mlčky pozorovali dění pod sebou. Přední jezdec, jenž byl nucen prodírat se sněhovou bouří a jet proto krokem, měl už jen docela malý náskok před tím druhým.

„Intrikánko...“ prohodil Lórien a v jeho podání to vyznělo spíše jako pochvala.

„Od tebe toho vskutku sedí, Irmo... Pověz mi, kterak dlouho ještě elleth oné týrati hodláš? Já křiku jejího v noci opět zaslechla a nepřipadalo mi, že zoufalství její by se zmírňovalo. Ba přímo naopak!“

„Domníváš se snad, že mne toho těší? Však ty vědoma si jsi, čeho se přihodilo naposledy, když snů jejích jsem nehlídal... Dokud ona se s událostí tou nesmíří, já ničeho více učiniti nemohu. A možná trocha křiku lepší jest, než nechati ji, by zármutek ji pomalu zahubil...“

„My dopisů přec zaměniti mohli, kdybys takto zatvrzelým nebyl!“ připomněla mu Nienna.

„A k čemu by cos takého vedlo? Co kdyby se ona vzápětí rozhodla, za otcem svým do Amanu odplouti? Vždyť by jí setkání takové srdce zlomilo!“

„Srdce zlomená... duše ztýrané...“ zamumlala sklesle. „Věru osud těžký jim Ilúvatar připravuje. A my jim s ním pomáhati máme?“

„Buď potěšena, že Manwë tobě za úkol Legolase chrániti dal. Toho dokazuje, že tobě již pochybení tvé v Gondolinu docela prominul,“ snažil se ji Lórien aspoň trochu potěšit.

„Vskutku? On podal toho tak, že pouze díky mně v ohrožení jsou. Však já tobě za slova tvá laskavá přesto vděčna jsem.“

„Stále sis toho neodpustila?“ otázal se jí tiše.

„A kterak bych mohla? Však nejhorším na tom jest, že já skutku svého nelituji. Já... nejspíše bych toho znovu učinila, kdybych příležitosti jen měla. Jediné, čeho mě na tom mrzí, jest, že jsem jej zachrániti nedokázala...“

„Raději již mlč, seler´amin! Vždyť ni on by tebe za toto jistě nepochválil! O choť svou on zájmu přílišného nikdy neprojevoval, toho si oba dobře vědomi jsme, však že syn jeho jediný pouze kvůli tobě tehdy zahynul, toho by on tobě nikdy neprominul!“

„Mně na tomto však již nezáleží, Irmo, neb já mu zase prominouti nemíním, že Thranduila a Nimloth lží nesmyslnou rozeštval!“ prohlásila prudce, neboť ji tento Glorfindelův úskok dosud pobuřoval. „Cožpak on nevidí, že ti dva pro sebe stvořeni byli?!“

„On pouze o ni se strachuje... Vždyť ty též minulosti Thranduilovy znáš... tak kterak se tomu podivovati můžeš?“

„Já však též minulosti Gildorovy znám... A mně pranic nezamlouvá se!“ odsekla Nienna, kterou bratrova neochota nasměrovat někdy poněkud kroky jejich svěřenců dopalovala.

„Toť však volby Nimlothiny bylo. Nezapomínej, že pouze ona si cesty vybírá...“

Valië si útrpně povzdechla. „Myslíš, že oni by toliko bojovali a vzpírati osudu se pokoušeli, kdyby tušili, že ničeho v zásadě změniti nemohou? Že příběh jejich již Vairë dávno v tapisérie své vetkala?“

„Tak tomu přec není! Vždyť na cestě jejich životem se ještě lecčehos změniti může... I když pravdy máš, že málokdy to čehos významnějšího jest...“

„Někdy mne toho až děsí, toror´... Neb osud jejich jako kámen valící se z kopce prudkého jest... Ni my ho zastaviti nedokážeme...“

„Však dopadu jeho zmírniti můžeme. Tak truchliti tu přestaň a raděj na bratra našeho dohlédni, by pošetilosti nějaké neučinil. Manwëho by nejspíše nepotěšilo, kdybys vyvoleného jeho zemříti nechala,“ ukončil Vala pro jistotu jejich malou debatu.

„A čehožpak ty tak naléhavého na práci máš, že mi s úkolem tímto náročným nepomůžeš?“ vyzvídala Nienna a poočku přitom sledovala, jak ti dva jezdci pod nimi téměř zastavili své koně a nyní se o něčem dohadují.

Mohla by jim naslouchat, kdyby chtěla, ale neměla ve zvyku někoho špehovat, pokud to zrovna nebylo naprosto nezbytné. Stejně tak se jí protivilo, když se občas musela zjevit někomu, kdo nebyl jedním z Valar. Její plachost ji vedla k tomu, že nejčastěji jednala z povzdálí, aniž by si byli dotyční Eldar vůbec vědomi její nenápadné přítomnosti. V Legolasově případě však učinila výjimku, neboť již nemohla déle přihlížet, jak sebe i tu dívku nesmyslně trápí. Hlupák jeden!

Pouhá vzpomínka na něho dostala Niennu znovu do varu. Jak jen se mohl opovážit zachovat se k té lidské dívce tak hanebně?! Namísto toho, aby si užíval čas, jenž jim byl dán, raději se utápí v těch svých pochybnostech! Copak si neuvědomuje, že Lidiannina láska je dar? Že je to odpověď na všechny jeho prosby, které mlčky pronášel k moudrému Ithilu? Jen ať se nyní zase chvíli trápí on! Jen ať věří, že ho skutečně nadobro opustila! A kdyby nebrala ohledy na ni, neváhala by ho vytrestat ještě více!

„Ničeho,“ přiznal Lórien bez mučení a zatvářil se poněkud provinile. „Pouze jsem do Imladris zavítati chtěl, bych zjistil, kterak ti Eldar na oznámení Manwëho reagovali. Však pokud pomoci mé potřebuješ, pak zde zůstanu.“

Nienna s nádechem úsměvu pouze potřásla hlavou. „Tys nenapravitelným, Irmo! Běž tedy již! Však nezapomeň mne pak o všem zpraviti! Já hádám, že se tohoto Glorfindelovi ni v nejmenším zamlouvati nebude!“

„Nienno, Nienno... Zloba, zášť a pomstychtivost pocity nejsou, jež by Valu právě ctily!“ napomenul ji Lórien mírně, než vztáhnul obě ruce k noční obloze a hvězdy nad ním ho zalily oslnivým stříbrným světlem, ve kterém se pozvolna ztrácel.

„Lekce této bys spíše Námovi uděliti měl!“ odvětila Nienna prudce, ale nebyla si jistá, jestli ji ještě slyšel, neboť zakrátko jí v tom hvězdném závoji zmizel docela.

Manwë střídavě hleděl na oba lordy a s poklidným výrazem očekával nevyhnutelné. Nepředpokládal, že by se Elrond nějak výrazně vzpouzel Ilúvatarově vůli, to spíše ten druhý ellon vyhlížel, že každým okamžikem vybuchne.

„Kterak tohoto možným jest?!“ vypravil ze sebe Glorfindel posléze, když si byl jistý, že dokáže své zklamání aspoň trochu skrýt. „Vždyť zdálo se, že já budu tím, kdo tam vyslán bude!“

Manwë na něho upřel své chladné, nesmlouvavé oči. „Ničeho takového nikdy řečeno nebylo, Glorfindele. Toho ses možná pouze ty v pýše své domýšlel. Ilúvatar však pravil zcela jasně a nad pochybnosti veškeré, že Legolas tím ellonem bude, jenž do světa Edain se vydá. A ač tobě se toho zamlouvati nemusí, přec na tom ničeho změniti nemůžeš.“

„Však proč právě Legolas?! Já neříkám, že on bojovníkem zkušeným není, však v porovnání se mnou se dosud mnohého co učiti má!“ nenechal se tak lehce usadit plavovlasý lord.

„A kterýchpak to zkušeností nyní na mysli máš, Glorfindele?“ otázal se Manwë a na okamžik se zadíval směrem k oknu, skrz které protahovala svůj stříbřitý prstík nějaká zářivá a náramně zvědavá hvězda. Alespoň tak se to muselo jevit přítomným Eldar, však on o tom věděl své a byl rozhodnut později Irma za jeho nevhodné chování pokárat.

„Nu... Třebas souboj můj s Balrogem... či Nazgúly... Cožpak skutků mých již zcela zapomenuto bylo?!“ pronesl Glorfindel s nádechem pohoršení.

Manwë se zamračil. „Skutků tvých věru zapomenuto nebylo, Glorfindele, lorde od Zlatého Květu, však skromnost tvá a pokora se kamsi vytratily! Hodláš se snad ve zpupnosti své na mně čehos domáhati?! Pokud Ilúvatar Legolase pro úkol tento vybral, pak v moudrosti své k tomu jistě důvodů měl! A ty bys rozhodnutí jeho zpochybňovati neměl!“

„Však Legolas nyní ve stavu není, by se poslání takovéhoto zhostiti mohl! Vždyť teprve nedávno se oženil a vy jej již tak vbrzku od choti jeho odděliti chcete?“ zkoušel to Glorfindel jinak, nicméně Vala před ním se podobnými řečmi ošálit nenechal.

„Pokud tobě toho dosud známo není, pak on chotě své opustil! Zřejmě nezamlouvalo se mu, čeho se o ní a otci svém dozvěděl! Však o tomto ty ničeho nevíš, že?!“ pronesl Manwë ostře, protože ani jeho Glorfindel svým podlým činem příliš nepotěšil.

„Toho on vskutku učinil?“ otázal se Elrond znepokojeně, zatímco jeho společník na toto oznámení nereagoval vůbec nijak. Radost z toho samozřejmě neměl, ale po pravdě řečeno s podobnou možností počítal, a proto tím nebyl nijak překvapen.

„Ano,“ přisvědčil Manwë. „Však nepříjemnost tato nyní posečkati musí, neb záležitostí naléhavějších nyní řešiti musíme. Elronde... já potřebuji, bys ty s Legolasem promluvil a cos možná nejlépe ho na cestu jeho nadcházející připravil... Přec jen krev Edain v žilách tvých koluje, tudíž tobě zvyků jejich cizích zcela není. A ty Glorfindele...“

Bývalý lord od Zlatého Květu se hrdě napřímil v očekávání nelehkých úkolů, kterými měl být podle svého soudu zahrnut, a Manwë se jen stěží ubránil pousmání, když vzápětí pokračoval.

„... se přidrž plánů svých původních a do Amanu se směle vydej! Vždyť jsi toho toliko obětoval, bys sestry své s Gildorem dohromady dal, tak přec na svatbě jejich chyběti nesmíš! A když již tam budeš, Ectheliona vyhledej, toho, jenž Gothmoga samotného skolil. Naslouchej mu... a uč se, kterak lepším býti!“

Když tohle Glorfindel vyslechl, neubránil se lehkému trhnutí, neboť Valova slova byla jako pádný úder kolenem do břicha. Přerývaně se nadechl, aby na to nějak odpověděl, ale pak pouze pevně semknul rty a raději mlčel.

Ani Elrond proti tomu nic nenamítal. Naopak využil nastalého ticha k tomu, aby se na Manwëho obrátil se svou připomínkou.

„Já s Legolasem samozřejmě rád pohovořím, však názoru toho jsem, že rozmluva s Lidiannou by pro něho daleko přínosnější byla. Koneckonců to již mnoho yénů jest, kdy jsme naposledy s lidmi čehos do činění měli...“

„Ano... v tomto nepochybně pravdy máš, meldir,“ přisvědčil Manwë, kterého překvapilo, že ho něco natolik zřejmého také nenapadlo. Možná to bylo tím, že osudy Edain ho nikdy moc nezajímaly, vždyť byly tak nicotné a pomíjivé... „Uvidíme, zda v ohledu tomto ještě čehos učiniti můžeme... Já však obávám se, že lži, jež zlovolně rozšířeny byly, již přespříliš škody mezitím napáchati stačily.“

Glorfindel se zachmuřil. „Pokud mne tu již zapotřebí není, pak bych se s dovolením vaším vzdálil!“ pronesl odměřeně a jelikož proti tomu nikdo nic nenamítal, přesně to také učinil.

Po krátkém uvážení se odebral do rozlehlých zahrad, které ho vždy naplňovaly jakýmsi vzácným klidem, avšak tentokrát ani jejich kouzlo nedokázalo zahnat jeho pochmurnou náladu. Jejich krása byla proti samotě, jež se ho každým okamžikem zmocňovala víc a víc, zcela bezmocná.

Nimloth ležela schoulená v Gildorově náruči a znepokojeně zírala kamsi do tmy.

Když se společně postarali o koně a něco pojedli, přichystali si v troskách onoho rozlehlého domu místečko pro přenocování. A ačkoli se Gildor opravdu překonal, aby jejich provizorní lože bylo co možná nejpohodlnější, beztak se jí stále nedařilo upadnout do reverie.

Nevěděla, jestli za to může to opuštěné město a nebo její společník, který jí před spaním vyprávěl velice živě o tom, co se tu tenkrát přihodilo, ale přísahala by, že se nocí nesou jakési tiché ovšem značně naléhavé hlasy. Zoufalý šepot… tlumená volání o pomoc… křik o to děsivější, že byl jen jakousi ozvěnou možná z doby, kdy toto město dosud stálo…

Z oné noci, kdy bylo napadeno smečkou vlkodlaků… hrůzostrašných tvorů, které ve své zvrácenosti stvořil Sauron… zčásti Eldar, zčásti vlci… živící se krví a masem svých obětí… Ve snaze zahnat tyto stvůry se obyvatelům nechtěně podařilo vypálit to tu až do základů. Mnoho z nich bylo tehdy uvězněno v hořících domech bez jakékoli naděje na únik. Neboť z jedné strany na ně útočily vše pohlcující plameny a z té druhé ostré tesáky krvežíznivých bestií. Nikdo to tu prý nepřežil...

Když se sem skupina vojáků, v níž se nacházel i Gildor, konečně dostala, mohli už jen pobít pár zbývajících vlkodlaků, kteří se na ulicích dychtivě krmili čerstvým masem, a pak všechna těla naházet na hromadu a spálit.

Nimloth mrazilo při pomyšlení, že země, po které tu chodí, na které leží, je pokrytá popelem z těl těch nešťastníků. Připadalo jí to jako znesvěcení… jako projev pohrdání vůči těm, kteří tu kdysi žili… A nemohla si pomoct, aby se neobávala, že budou za tuto svou troufalost nějakým způsobem potrestáni.

Gildora však zřejmě podobné představy netrápily, neboť přinejmenším podle jeho klidného oddychování usoudila, že už dávno sní. Pouze ona tu místo odpočinku naslouchá něčemu, co by klidně mohla být pouze meluzína! Jenže tomuhle vysvětlení prostě nevěřila. Protože když se do těch zvuků zaposlouchala, dokázala rozpoznat několik různých mužských i ženských hlasů, dokonce jí připadalo, že zachytila i některá slova… A ta slova ji znepokojila ještě více než cokoli předtím.

Neboť podle nich se tady událo něco docela jiného, než co jí líčil Gildor. Něco daleko strašlivějšího…

Princ si oddechl, když přímo před sebou konečně zahlédl temnou siluetu jezdce. Připadalo mu neuvěřitelné, že se mu skutečně podařilo otce dohnat, ovšem vzhledem k množství sněhu, který se povaloval všude kolem, usoudil, že Nienna s tou svou bouří nejspíš neponechala mnoho náhodě.

Nyní už vzduchem vířily pouze poslední vločky, a tak králi nečinilo žádné obtíže svého pronásledovatele rozpoznat.

„Legolas! Mani naa lle umien sinome (Legolasi! Čehožpak tu činíš)?“ dotazoval se lehce udýchaně, neboť ho boj se sněhovou vánicí poněkud vyčerpal. Zmírnil běh Morelena, ale úplně zastavit se mu nechtělo. Přece jen nabral už takhle dost zpoždění. Další si prostě nemohl dovolit.

Legolas se okamžitě přizpůsobil jeho rychlosti, jejich koně nyní běželi vedle sebe. „Lady Nienna vyjevila mi, že i přes varování její jste se i nadále v cestě své pokračovati rozhodl. Však já bych Vás požádati chtěl, byste tohoto znovu zvážil, Adar. Pokud lord Námo nám uškoditi chce, pak bychom toho na váhu lehkou bráti neměli.“

Thranduil si trochu poodhrnul kapuci svého kožešinou podšitého pláště, aby si svého syna mohl přeměřit dosti nevěřícným pohledem.

„Lady Nienna? Já s nikým nehovořil od doby té, co jsem z paláce vyrazil. Však těší mne, že tebe opět zdravého shledávám. Namluviti se mi ovšem nesnaž, žes cesty této jen proto vážil, neb se o život můj strachuješ!“

„Bylo by toho tak těžko k uvěření? Vždyť Vy sám jste za mnou Finroda vyslal, by mne nalezl!“

„To ano,“ připustil Thranduil. „Však čehožpak jsi to o lordu Námovi povídal?“

„Zdá se, že opět něčím jemu zprotivili jsme se, a tak Anduinu očaroval, by zahubil nás, jakmile do vod jeho vkročíme,“ vysvětloval Legolas spěšně.

„Pak se Morelen nemýlil, když přebroditi se odmítal. Však když řeky přes most překonáme, pak nám ničeho nehrozí, či snad ano?“

„Toho by snad bezpečným býti mělo, však možná by přec jen lepším bylo do rána vyčkati,“ snažil se ho přesvědčit princ, kterého představa jich dvou na dřevěném mostě klenoucím se vysoko na tokem Anduinu nijak nelákala. Vždyť by byli tak snadným terčem...

„Já obávám se, že času toliko nemám, Legolasi. Však důvodu není, bychom my oba životu svého všanc dali. Ty do rána raděj zde posečkej.“

„Adar! Čehožpak tak naléhavého Vás do Imladris žene, že ni hodin pár zdržeti se nemůžete?“ podivoval se Legolas. Jistě... měl své podezření, ale stále mu to připadalo značně absurdní.

Thranduil chvilku váhal, než se odhodlal k odpovědi. „Nač toho tajiti... Nimloth důvodem tím jest. Já chyby udělal, že jsem ji vůbec odjeti nechal. Však pokud mi Valar nakloněni budou, pak příležitosti ještě míti budu, bych pochybení tohoto napravil.“

„Dobrá tedy,“ přikývl princ. „Pokud tohoto vskutku chcete, pak Vás tam doprovodím. Vždyť sám nejlépe víte, že s lordem Námou žertů není.“

„A nyní tobě o bezpečí mé pouze jedná se? Či snad do Imladris míříš, neb tam Lidianna rozjela se?“ otázal se král přímo.

„Vy o tom víte?!“

„Ovšem. Já svolení k odjezdu jejímu jsem dal. A nebo se snad domníváš, že se jí některak z paláce proklouznouti podařilo?“ Thranduil pochybovačně povytáhnul obočí.

„Však kterak jste toho učiniti mohl?! Vždyť ona...“ Legolas se znenadání odmlčel, neboť si vzpomněl na Niennina slova. Měla pravdu... vážně Lidianně poslední dobou příliš radosti nezpůsobil. Udělal snad každičkou možnou chybu, kterou jen mohl. A pak to ještě korunoval tím svým nesmyslným výrokem, že pro něho je už dočista mrtvá. Jen když si na to vzpomněl, tak mu bylo ze sebe samého nanic. Jak jen mohl něco tak odporného vůbec vypravit z úst?

„Ona co?“

Princ jemně potřásl hlavou. „Toť důležitým není. Pokud ona se domnívá, že v Amanu šťastnější bude, pak jí toho přeji...“ přinutil se vyřknout a dokonce se zmohl na hodně chabé pousmání, i když ho to stálo dost sil.

„V Amanu?“ zopakoval Thranduil zadumaně. Jeho prvním impulzem bylo ozřejmit mu pravý účel dívčiny cesty, ale pak si to rozmyslel. Ostatně... menší lekce jeho synovi pouze prospěje. „Kterak by tam šťastnou nebyla? Vždyť to země zaslíbené jest. Věř mi, že jí tam zhola ničeho chyběti nebude...“

„Toho rád slyším. Nu, pokud se do Imladris do poledne dostati chceme, pak bychom sobě raději pospíšiti měli. Cesty daleké dosud před sebou máme a to i bez nepříjemností, jež by nám lord Námo způsobiti mohl,“ nadhodil Legolas, kterého nijak netěšilo, jakým směrem se jejich rozhovor ubírá.

Naštěstí jeho otec nic nenamítal a nadmíru ochotně opět pobídl Morelena do cvalu. Dlouhou dobu jeli zcela mlčky a co chvíli se obezřetně rozhlíželi kolem sebe, jestli náhodou nezahlédnou něco podezřelého. Avšak zatím všude panoval naprostý klid.

Bez jakékoli úhony se posléze dostali až do blízkosti mostu. Vyhlížel v té tmě téměř jako zvíře číhající na svou kořist a nebo aspoň tak to Legolasovi připadalo. Nemohl se totiž zbavit nepříjemného pocitu, že jsou už delší čas někým sledováni. A pohled na otce mu prozradil, že ten jeho podezření plně sdílí.

„Já jako první pojedu, Adar,“ oznámil mu a už se chystal pobídnout Celebra kupředu, když mu král zcela nesmlouvavě zablokoval cestu.

„Nikoliv! Ty na břehu tomto zůstaneš, rozumíš?!“ nařídil mu přísně.

„Však proč?“ vzpouzel se proti tomu nařízení Legolas.

Neobával se, co by mu mohl Námo provést, vždyť jakou cenu měl jeho život bez Lidianny? Jenom ho trápilo, že jí nestihl říct, jak moc pro něho znamená a jak moc ho mrzí, že jí tak ublížil.

„Neb jsem toho rozkázal, Legolasi! Dosud i králem tvým jsem a ty o rozhodnutí mých polemizovati nebudeš!“

„Jistě... Vždy jste pouze králem byl!“ odvětil princ ne bez hořkosti.

Thranduil se na něho trochu lítostivě zadíval. „Ty připomínati mi nemusíš, v čem já pochybil jsem. Otec můj... král Oropher...“ opravil se rychle, neboť otcem pro něho tento ellon skutečně nikdy nebyl. „On vždy více velitelem než-li čímkoli jiným mi byl. Vojáci jej ctili... a svorně nenáviděli... A já výjimkou nebyl, spíše naopak. Příbuzenství s ním mi pouze toho přineslo, že po mně požadoval, bych vždy výsledků nejlepších měl. A já se tehdy zapřisáhl, že pokud syna někdy míti budu, pak se k němu zcela odlišně správati budu. A hleď! Přec jsem toho samého učinil!“

Legolas tiše naslouchal, neboť se nestávalo často, aby se Thranduil rozpovídal o svém otci. Jeho vyprávění ho však nijak nepřekvapilo. Slyšel už dříve mnoho zkazek o tom, jakým krutým a popudlivým vládcem Oropher byl, a nečekaně pocítil ke svému otci sympatie.

„Tak zlým toho nebylo, Adar,“ ujistil ho. „A pochopitelným jest, že v době válek starostí docela jiných jste měl.“

„Pochopitelným možná, však odpustitelným jen stěží. Přinejmenším času vyšetřiti jsem si měl, bych tobě sdělil, kterak pyšným na tebe jsem,“ zpytoval Thranduil svědomí, neboť mu cosi našeptávalo, že již nemusí mít další příležitost svému synovi tohle vyjevit. „Se slovy jsem se já nikdy příliš nepřátelil... Vždy do hlavy mi vtloukali, že jako král budoucí především mečem vládnouti uměti musím. Však přesto bych jednoho tobě nyní říci chtěl... Že syna lepšího bych si vskutku přáti nemohl.“

Legolas ztěžka polkl a chvilku mu trvalo, než mu došel plný význam otcových slov. Přišlo mu neuvěřitelné, že po tolika yénech, kdy toužil něco podobného slyšet, se konečně dočkal. A ačkoli se domníval, že se mezitím s jeho odmítáním smířil, v ten moment si uvědomil, že si to akorát namlouval. Protože jinak by ho ta chvála nemohla tak moc dojmout.

„Ni netušíte, jak velmi pro mne toto znamená…“ zamumlal lehce rozpačitě a Thranduil se na něho chápavě pousmál.

„Já myslím, že vím, nin-ion. Neb i já jsem tohoto kdys slyšeti toužil.“ Z jeho hlasu bylo patrné, že on se na rozdíl od Legolase otcova ocenění nikdy nedočkal.

„Nu... Nyní myslím, že připraven jsem lordu Námovi čeliti!“ pronesl vzápětí odhodlaně, jeho předchozí lehce váhavý tón ustoupil obvyklé ráznosti.

Bez toho, aby vůbec dopřál Legolasovi čas na nějaké protesty, sklouznul s koně a namířil si to rovnou k mostu. Prsty pevně svíral jílec svého meče a pozorně napínal uši ve snaze zachytit sebemenší podezřelý zvuk, i když hučení divoké řeky v hloubi pod ním téměř vše kolem přehlušovalo. Obezřetně vstoupil na masivní trámy, z nichž byl most postaven, a pro všechny případy se raději držel poblíž pravého zábradlí. Udělal první krok a další, aniž by se něco mimořádného přihodilo. Došel až do poloviny mostu a jelikož ani tehdy o sobě rozlícený Vala nedal žádným způsobem vědět, usoudil, že jejich obavy byly zcela plané.

S o něco lehčím srdcem postupoval dál, už byl téměř na druhé straně, když v tom se přímo před ním zjevil v obláčku šedého kouře lord Námo osobně.

„Toho loučení srdceryvného jste si odpustiti mohli, vždyť věčnosti celé míti budete, byste si všeho v říši mé vyříkali!“ procedil ledově a jeho černé oči se nenávistně zaleskly.

„Pokud posledně jsem tebe popudil, pak se mnou si toho též vyříkej, Valo! Důvodu nevidím, proč by kvůli neshodám našim kdos jiný trpěti měl!“ zvolal Thranduil nahněvaně a tasil svůj meč.

Na druhém břehu mezitím princ zpozoroval, že se něco děje, a pobídl Celebra, aby se rozjel otci na pomoc. Jenže jako už předtím, i tentokrát mu v plášti zahalená postava zastoupila cestu.

„Posečkej, Legolasi! Pokud nyní za ním se vydáš, pak oba zahynete!“ sykla naléhavě.

„A pročpak tedy něčeho neučiníte?!“ dožadoval se odpovědi a znepokojeně sledoval, jak Námo, namísto aby se též chopil nějaké zbraně, pouze vztáhl ruce k nebesům.

„My stvořeni byli, bychom společně poslání našeho plnili. V moci mé není bratra mého poraziti,“ přiznala mu Nienna a i ona znepokojeně hleděla směrem k mostu.

Společně byli svědky toho, jak Námo z mraků nad sebou postupně načerpal přes své paže proud energie, a pak ji v mohutném elektrickém výboji poslal vpřed. Mocný blesk zasáhl most kousek za Thranduilem a síla toho úderu ho odmrštila vpřed, přímo k nohám pomstychtivého Valy, kterého tento vývoj událostí nemálo pobavil.

Jenže tím to ani zdaleka neskončilo. Neboť chvění a hrozivé zaskřípění, které proběhlo trámovím, rozhodně nevěstilo nic dobrého. Král měl akorát tak dostatek času, aby za procítěného zaklení sevřel pevněji svůj meč, než se za strašlivého hřmotu praskajícího dřeva zřítil do temných hlubin.