LI. kapitola

    Nimloth váhavě kráčela dlouhými chodbami a ruku přitom nespouštěla z jílce svého meče. Kupodivu ji však ani tento dotyk příliš neuklidnil. Sevřela ho ještě těsněji, až jí klouby zbělaly, a pro jistotu trochu zrychlila.

Ačkoli našlapovala téměř neslyšně, jak je ostatně pro všechny Eldar typické, připadalo jí, že se její kroky na onom místě přímo hrozivě rozléhají. Srdce jí tlouklo tak, že to jistě muselo být slyšet až na nádvoří, a její sípavý dech zněl i jejím vlastním uším dosti ustrašeně a nepravidelně.

Téměř zalitovala, že sem vůbec vstoupila. Možná měla jednoduše odjet s Gildorem a na bratra nebrat žádné ohledy. Vždyť on na ni také žádné nebral! To on může za to, že jí nyní tohle nádherné sídlo v Imladris nahání větší hrůzu než samotná věž Temného pána!

Nevšímavě míjela vysoká okna, skrz která dovnitř proudily záplavy světla, i nádherné tapisérie na stěnách mezi nimi. Nic z toho ji už nedokázalo okouzlit. Její pozornost neupoutala ani mramorová dlažba poskládaná do nejrůznějších ornamentů, ba ani vzdušné klenuté stropy. Jediné, co ji zajímalo, bylo co nejrychleji najít Glorfindela a opustit tyto prostory navždy. Jenže potíž byla v tom, že po jejím bratrovi jakoby se zem slehla. Zkoušela to již v jeho komnatách, síni i jídelně, ale dosud bez úspěchu. Nyní mířila za lordem Elrondem, který by jí snad mohl poradit, kde ho najít.

Jakmile se přiblížila k pootevřeným dveřím do jeho komnat a zaslechla dobře známý hlas, ulevilo se jí, že již nemusí dále pátrat. Už už chtěla zaklepat, ale cosi v jeho tónu ji zarazilo natolik, že zůstala stát tiše na místě a naslouchala.

„... však tys u toho nebyl, Elronde! Mně se toho pranic nezamlouvá! Kterak o tom jen zvěděti mohl?!“ dotazoval se Glorfindel znepokojeně.

„Já mu toho jistě nesdělil, Glorfindele, tedy zbytečné jest, bys na mě hlasu svého zvyšoval!“ opáčil Elrond chladně. „Možná mu toho ona sama vyjevila...“

„Tomu sám nevěříš!“

„Čehožpak tebe tolik znepokojuje?“ podivil se tmavovlasý lord.

„Já sám pořádně nevím. Však ve slovech jeho cosi podivného bylo...“

„Nejspíše pouze nezamlouvalo se jemu, kterak s ní jsi nakládal! Tomu se přec diviti nemůžeš! Já sám jsem tím nanejvýš znepokojen byl!“

„A čehožpak jsem asi tak jiného učiniti měl, Elronde, sdělil bys mi toho též laskavě?!“ Sarkasmus v Glorfindelově hlase byl jasně patrný.

„Dosti již!“ ukončil tu podivnou debatu Elrond. „Cožpak za mnou přišel jsi, jen bys mi tohoto sdělil? Já na tom jednoduše ničeho špatného nevidím.“

„Skutečně?“

„Ovšem.“

Elrond zřejmě Glorfindela přesvědčil, neboť ten vzápětí zamířil ke dveřím. Nimloth měla tak akorát dost času, aby od nich poodskočila, a jakmile její bratr vyšel na chodbu, nasadila milý úsměv.

„Dobře, že tebe konečně nalezla jsem, toror´amin,“ pronesla s předstíranou úlevou. „Lord Gildor nabídl mi, že bychom již nyní do přístavů vyraziti mohli, a já tebe o svolení požádati jsem přišla. Neb ráda bych se ještě naposledy po krajině zdejší projela, než Ardy navždy opustím...“

Glorfindel si svou sestru upřeně prohlížel. Neshledal však v jejích slovech ani výrazu nic nepatřičného. Proto pomalu přikývl.

„Pokud družiny sprovázeti vás bude, pak důvodu nevidím, proč bys nemohla. Skutečně si toho přeješ?“ ujišťoval se raději, aby uklidnil sebe a své svědomí. Připadalo mu totiž, že poslední dobou přání své sestry značně opomíjel.

Nimloth přisvědčila. „Pročpak tážeš se mě, toror´amin? Již jsem snad tebe někdy žádala o něco, čeho bych si nepřála?“

„Nikolivěk, pouze jist jsem si býti chtěl, že tentokráte skutečně víš, čeho chceš.“

Jeho drobná narážka jí neunikla a ona lehce zrudla. „Každý přec chyby učiniti může, nemyslíš?“ vrátila mu to a úsměv se jí z tváře zcela vytratil. Začínala mít vážné pochybnosti, jestli mezi nimi dvěma bude ještě někdy takový přátelský nenucený vztah jako kdysi.

„Zajisté... Však chyb některých neodpustitelnými jest.“

„Já myslím, že tím se již trápiti nemusíme, není-liž pravda, toror´amin? Kterak dlouho s námi vlastně v Amanu setrváš? Dosud nezmínil ses...“ zavedla raději řeč jinam.

Bylo příliš brzy, než aby se bez emocí dokázala bavit o Thranduilovi a jeho zradě. Pokud to vůbec kdy dokáže... Kupodivu jí ale nepřipadal jako jediný, kdo zradil. Nemohla se zbavit pocitu, že se ho vzdala příliš rychle. Kdyby ji mezitím Gildor nepožádal o ruku, jednala by také tak? To byla otázka, na kterou dosud nenalezla uspokojivou odpověď.

„Upokoj se, ai´seler´amin, já vám rozhodně dostatek soukromí dopřeji. Beztak se musím hned zrána dne druhého po svatbě vaší opět na cestu zpátky sem vydati.“

Nimloth se lehce zamračila. „Nač ten spěch? Já doufala, že s námi déle pobudeš... A jista si jsem, že Almiel též zklamána bude, pokud ji ihned zase opustíš...“

Glorfindel se zahleděl do země. „Nimloth, vždyť ni jist si nejsem, zda mne dosud chtíti bude. Tolik yénů mezitím uplynulo... Navíc... stále tu možnosti jest, že se vzpomínek svých vzdala.“

„Pozoruhodné jest, že tobě Námo výběru tohoto nedopřál... Jako kdyby chtěl, bys ty stále k minulosti své poután byl...“ podotkla Nimloth zamyšleně.

„Tys přespříliš podezíravou, ai´seler´amin. Možná pouze pozapomněl a později již do života mého zasahovati nechtěl,“ nabídl jí Glorfindel možné vysvětlení, ačkoli tomu ani on sám skutečně nevěřil. Námo byl až příliš důsledný, než aby něco opomněl. Tudíž to udělal úmyslně. Jenže co tím sledoval, to mu dosud zůstávalo skryto.

Nimlothino ušklíbnutí prozrazovalo, že ji také příliš nepřesvědčil. „Valar přec ničeho neponechávají náhodě. Pokud tobě vzpomínek zachovali, pak tím jistě něčeho sledují.“

„A nebo pouze Vala Námo věděl, že bych se o vzpomínky své připraviti nenechal,“ zlehčoval její slova okamžitě Glorfindel. Tento rozhovor o Valar a jejich záměrech mu nebyl zrovna dvakrát příjemný, snad proto, že poslední dobou zaznamenal několik podivných událostí, které jistě musely být jejich dílem. Jenom si nedovedl vysvětlit ten nenadálý zájem.

Nimloth se téměř zasněně usmála. „Tolik krásného jsi toho s ní prožil? A přec jsi mi o ní nikdy vyprávěti nechtěl. Jediné, čeho vím, jest jméno její a to, že jste syna spolu měli... Doufám, že až se náležitě přivítáte, pak mi jich též představíš.“

Glorfindel se na svou sestru pozorněji zadíval. Překvapilo ho, že i přes jeho výchovu zůstala tak žensky naivní. Jako kdyby v jeho vztahu s Almiel snad bylo někdy místo pro romantiku.

Potřeboval ženu, aby vedla jeho domácnost, zatímco on bude na bitevních polích, ženu, která mu porodí potomky, nejlépe syny, a která ho nebude zatěžovat přílišnými nároky a vyžadovat přehnanou pozornost, a Almiel to vše jednoduše splňovala. Nikdy si na nic nestěžovala, nikdy od něho nic nežádala a vždy plnila své povinnosti řádně a bez toho, aby jí musel cokoli říkat. A tím nemyslel pouze manželské povinnosti. Pokud měla nějaká přání či stížnosti, pak si je nechávala výhradně pro sebe, a Glorfindel si až přespříliš dobře uvědomoval, že o své gondolinské choti neví vlastně zhola nic.

Jenže si ani nebyl jistý, jestli to chce opravdu změnit. Ačkoli se o něho starala naprosto příkladně a ostatní se právem domnívali, že musí být spokojený, když má tak krásnou a schopnou choť, přesto měl neustále dojem, že mu v jejich vztahu cosi chybí. Možná, že té spokojenosti tam bylo až moc. Možná, že kdyby mu občas odporovala, dohadovala se s ním, pak by měl aspoň pocit, že jí na jejich manželství také záleží. Že jí záleží na něm. Ale takhle…?

Raději své pochybnosti zaplašil a usmál se na svou sestru. „Ovšem, že ti jich představím. Však obav mám, zda synka svého vůbec zpoznám. Mně spatřiti jej nikdy dopřáno nebylo… a nyní z něj již ellon dospělý bude…“

„Kterak jmenuje se?“ zajímala se Nimloth.

„Aegnor…“ vydechl Glorfindel to drahé jméno a srdce se mu na okamžik sevřelo bolestí a steskem.

I kdyby jeho pokus dát se s Almiel opět dohromady nevyšel, pořád mu zůstával ještě on. Tolikrát si zkoušel představit, jaký z něho asi vyrostl ellon… Věnoval se mu někdo a ukázal mu všechny triky s mečem? Naučil ho, jak se o sebe postarat v divočině? A nebo jeho syn raději vysedává někde stranou od ostatních s objemnou knihou v klíně? Možná, že je z něho dokonce hudebník… Ačkoli se Glorfindel snažil nemít žádné předsudky, přesto doufal, že se z Aegnora stal zkušený bojovník, ne nepodobný Legolasovi.

„On bezpochyby celý po tobě bude… rozený válečník…“ poznamenala Nimloth přesvědčivě a on jí byl za ta slova neskonale vděčný.

„Běž již, ai´seler´amin,“ vybídl ji mírně. „Nechť Gildor na tebe čekati nemusí…“

Očekával, že se co nejrychleji rozběhne pryč, neušlo mu totiž, jak nesvá si tu připadá. Ani se jí nemohl divit, když z tohoto místa udělal na čas její vězení. Jediné, v co mohl doufat, bylo, že to jednoho dne pochopí a odpustí mu.

Když ho Nimloth znenadání pevně objala, pocítil neskonalou úlevu.

„A i kdyby, já přec bez rozloučení s tebou neodjedu!“ prohodila téměř vzdorovitě a on se neubránil úsměvu.

„Tomu vskutku rád jsem, Nimloth.“

Opětoval její objetí a na chvilku spočinul svou hlavou na její. „Všechno v pořádku bude, ai´seler´amin…“ zamumlal, ačkoli těmi slovy konejšil spíše sebe než ji.

Najednou si uvědomil, že je to možná naposledy, co ji takto drží, a ta myšlenka ho zabolela víc, než všechny rány, jež utržil během svého boje s Balrogem. Pomalu ale nezadržitelně se ho zmocňoval strach, že nakonec zůstane dočista sám.

Erestor s povzdechem odložil knihu, ze které během poslední hodiny přečetl sotva dvě věty, ovšem zato několikrát, a místo toho se napil již dávno vychladlého čaje. Nejspíš měl zavolat služebnou, aby mu přinesla čerstvý, ale on to bral jako jistý způsob sebetrýznění, a tak tu trpkou chuť, jež mu ulpěla na jazyku, skoro uvítal.

Znovu se chopil svého svazku a nepřítomně zíral do zažloutlých stránek. Cítil se tak prázdný... prázdný a mrtvý... Zimomřivě se zachvěl a ještě více se zahalil do teplého pláště, který si přes sebe před nějakou dobou přehodil. Jenže ani ten ho nedokázal zahřát. Nic ho již nemohlo zahřát...

S odjezdem Finroda jako kdyby z jeho života zmizelo veškeré slunce a teplo... zbyly jen prázdnota a tma. A on... opuštěný a zbytečný...

Zpropadení Goblini! Kdyby nebylo jich, mohl už být dávno na cestě do přístavů a krátce nato na lodi směřující do Amanu. Tam by možná jeho duše našla konečně kýžený klid. A jeho srdce...? To bude zřejmě strádat dál…

Znovu si povzdechl a promnul si ruce, aby z nich aspoň na okamžik vyhnal ten strašlivý chlad, který se mu pomalu usazoval uvnitř těla a zarputile odmítal nechat ho na pokoji. A proč se vůbec snaží se ho zbavit? Vždyť si ani nic jiného nezaslouží! I kdyby se tu měl proměnit v ledovou sochu, nebude to dostatečný trest za jeho zbabělost. Jenom on si může za to, že je nyní sám. Odmítl Finrodovo přátelství... odmítl jeho náklonnost... odmítal jim dát sebemenší šanci. A proč? Jenom proto, že se styděl... že se bál... A dobře mu tak! Zbabělec jako je on, není hoden takového ellona. Je dobrý leda na to, aby se poddal nepříteli výměnou za svůj mrzký život!

Pevně zaťal ruce v pěst, tak těsně, až se mu nehty bolestivě zarývaly do dlaní. Jeho otec měl naprostou pravdu... Je slaboch... zbabělec... hanba své rodiny a rasy... Jeho boj diplomatickou cestou nedokázal uchránit jeho bratry před záhubou... ani jeho psa... Díky svému smyslu pro pravidla a až puntičkářskému dodržování zákonů se připravil i o svou jedinou příležitost být vůbec kdy šťastný. Vadilo mu skutečně tolik, že by vztah s Finrodem byl nepřípustný a musel by být držen v tajnosti? Vždyť by to přece nemuselo být zas až natolik obtížné... už nyní spolu trávili dost času. A on tak zoufale toužil po tom, aby zas na svých studených rtech ucítil hřejivý dotyk těch Finrodových. Tolik si přál slyšet zase jeho hlas...

„Erestore?“

Na okamžik si myslel, že ho pouze šálí smysly, a ani se tomu příliš nedivil. Už si vůbec nedokázal vybavit, kdy si naposledy řádně odpočinul. Starosti a výčitky ho trápily natolik, že se nemohl nerušeně oddat reverie. Byl zcela vyčerpaný... vyčerpaný, mrzutý a sám... Žádný div, že se mu služebnictvo i ostatní rádci vyhýbali širokým obloukem. A navíc právě začal zřejmě i blouznit.

„Erestor, lle tena amin (Erestore, vnímáš mne)?“

Ten hlas se ozval docela blízko a on pomalu pozvedl hlavu, ačkoli nečekal, že vůbec někoho spatří. O to větší bylo jeho překvapení, když přímo před ním stál tmavovlasý ellon, který už tak dlouho zaměstnával jeho myšlenky.

„Finrode!“ vydechl a prudce se zvedl z křesla, ve kterém byl až dosud uvelebený. Nic přitom nedbal na to, že objemný svazek dopadl s hlasitým třeskem na zem a uvolněné listy se rozlétly téměř po celé místnosti.

Kapitán se pousmál. „Nu, já potěšen jsem, že mne dosud poznáváš, Erestore. Jen oznámiti jsem tobě chtěl, že jsem prince v pořádku do paláce doprovodil. Ač pomoci mé mu vskutku zapotřebí nebylo.“

O chvilku později se o tom Erestor mohl přesvědčit na vlastní oči, neboť Legolas vnikl pootevřenými dveřmi do jeho pracovny. A ani se neobtěžoval nejprve zaklepat!

„Erestor, manke naa Lidianna (Erestore, kde Lidianna jest)?“ zeptal se znepokojeně a zcela přitom opomenul i pozdravit.

Rádce se zamračil. „Cožpak chůvou její snad jsem?“ Ale princův ustaraný výraz ho poněkud obměkčil. „Ona dnes zrána s družinou do Imladris vyrazila.“

„Do Imladris? Čehožpak tam činiti chce? Vždyť místo to zakrátko téměř zcela opuštěno bude...“ podivil se Legolas.

Erestor pokrčil rameny. „Saeros tvrdil, že se ještě s lordem Glorfindelem rozloučiti chtěla...“ nabídl mu jako vysvětlení, ale nijak to nekomentoval.

Legolase tato zpráva ale pranic neuklidnila. Ba přímo naopak! Okamžitě ho napadl důvod, proč se za ním Lidianna vybrala. Jistě s ním chtěla odjet do Amanu! Tlumeně zaklel a bez dalšího slova se vyřítil ven.

Erestor za ním hleděl natolik zaskočeně, až to Finroda pobavilo.

„Já myslím, že již načase bylo, by ti dva neshody oné urovnali...“ prohodil a upřeně se přitom díval na Erestora.

Ten se zmohl pouze na chabé přikývnutí.

„Nemyslíš, že i my bychom toho učiniti měli? Ač najevo jsi mi dal, že po sblížení se mnou nikterak netoužíš, já stále bych tebe rád za přítele měl. Koneckonců s kým jiným bych hodin nekonečných hrou v šachy trávil?“ pronesl s lehkým úsměvem. Vypadal zcela uvolněně a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, jak obtížné je pro něho vést tuto konverzaci. Uvnitř něho se však vše svíralo v obavě, že ho Erestor i tentokrát odmítne.

„Máš nyní zájem o partii?“ zeptal se ho rádce téměř lhostejně. Avšak i on byl nervózní, třebaže to na sobě nedával nijak znát.

„Jistě. Ovšem nejdříve povinností svých splniti musím a královi hlášení podati. A též bych předtím sobě koupele dopřáti měl...“ řekl Finrod sebekriticky.

Erestor se na něho zadíval téměř jako vlk na ovečku. „Král odjel... A v nepřítomnosti jeho ho já zastupuji. Tudíž hlášení svého můžeš rovnou mně sděliti...“ oznámil mu a způsob, jakým to vyslovil, nechával mnoho prostoru pro představivost.

A fantazie, ta nikdy Finrodovi nechyběla. „Tak?“ opáčil s pousmáním. Jeho nejistota se najednou docela vytratila. „Tedy nyní pod velením tvým jsem?“

„Zajisté.“ Erestor se sám sobě divil, odkud pramení jeho nenadálé sebevědomí. Možná, že byl jenom zoufalý. Možná, že už nechtěl být tak strašlivě sám. A možná byl prostě rád v dominantní pozici.

„A čehožpak mi tedy poroučíte, pane?“ otázal se Finrod zpod smyslně přimhouřených očí. Snažil se zůstat klidný, ale i přes své úsilí cítil, jak nad svým tělem ztrácí pomalu ale jistě kontrolu. Tedy přinejmenším nad jednou jeho částí.

„Toho brzy uhlídáš. Osvěž se koupelí a pak se bez meškání do komnat mých dostav. A Finrode… setkání toho za neoficiální považuj…“ dodal mnohoznačně.

Kapitán jenom lehce udiveně pozvedl obočí, ale zdržel se jakéhokoli komentáře. Nač zbytečně pokoušet své štěstí.

„Kterak si přejete, pane!“ odvětil místo toho a po drobné úkloně hlavou se odebral z místnosti.

Erestor chvíli počkal, aby měl jistotu, že na něho venku nenarazí, a pak si pospíšil, aby do jeho příchodu stihl připravit vše potřebné.

Saeros se díval na bojující dívky a mračil se čím dál tím víc. Rúmil vedle něho s uspokojením sledoval, jak v něm zloba roste a bobtná, skoro jako nějaký bouřkový mrak na obloze. Jenom byl zvědavý, jak dlouho ještě Saeros vydrží být v klidu, než svým emocím dá volný průchod. Když se ale ani za půl hodiny ničeho nového nedočkal, rozhodl se tomu trochu napomoct.

„Není-liž toho od Thíriel milé, že se lady Lidianně toliko věnuje?“ poznamenal a trochu sklonil hlavu, aby kapuce lépe skryla jeho pobavený výraz.

„Ovšem! Toť velice milé jest!“ procedil léčitel mezi zuby. Doufal, že se mu během cesty do Imladris poštěstí ukrást si několik okamžiků s Thíriel o samotě, ovšem nyní to vypadalo, že spíš ostrouhá. „Však ty ses jí věnovati měl, nikoliv ona!“

„Hm.“ Rúmil se raději zvedl z povaleného kmene stromu, na němž do té doby oba seděli. „Čehožpak však zmůžu, když ona, jak se zdá, společnosti její přednosti dává?“

Saeros zamumlal něco, z čeho Rúmil vyrozuměl pouze ´Orčí syn´, ale jelikož byl bystrý, stačilo mu to k tomu, aby si udělal aspoň hrubou představu. Avšak stejně se svého přítele zeptal, jenom proto, aby ho pozlobil.

„Čehožpak jsi pravil, mellonamin?“

Saeros také vyskočil na nohy. „Že kdybys synem Orčím nebyl, pak by se toho nestalo!“

„Hm. Nu... kdožpak tohoto tušiti mohl...“ prohodil a znovu se zadíval na odlehlou část paseky, kde Thíriel Lidianně právě předváděla nějaký výpad s dýkami.

Bylo krátce po poledni a on se rozhodl, že je již načase, aby na chvíli zastavili a dopřáli sobě i koním trochu odpočinku, než se opět vydají dál. Míjeli zrovna příhodnou mýtinu, a tak dal povel k zastavení. Z Lidianniny tváře vyčetl, že jí to příliš po chuti není, jistě by raději jela až do Imladris bez jediné přestávky, ale přestože předpokládal, že za ním co nevidět zajde, aby mu dala svou nelibost najevo, ona to neudělala. Místo toho se ujistila, že její kůň zamířil spolu s ostatními k blízkému potůčku, aby se napojil, a pak se opět přidružila k Thíriel. To uspořádání mu zcela vyhovovalo, poslední, co potřeboval, bylo, aby se kolem něho motala nějaká prostořeká a přesto tak nejistá dívka.

Jenom Saerosovi se to pranic nezamlouvalo. „Nepředstírej, žes přesně tohoto po dobu celou neplánoval!“

„Nu, nač toho zapírati. Řekněme, že jsem v cos takého doufal. Ruku na srdce, Saerosi… cožpak sis vážně představoval, že bych se dívce této dvořil?“

Léčitel si založil ruce na prsou. „Ovšem. A pročpak bys nemohl? Nesnaž se mi namluviti, žes již docela pozapomněl, kterak se toho činí!“

Rúmil se krátce ale o to hořčeji zasmál. „Já pochybností mám, meldir, že ona by pozorností mých ocenila. Ona spíše důvěrníka a přítele potřebuje než-li nápadníka. A navíc… kdybychom přesvědčivými býti měli, pak by pouze u slov zůstati nemohlo. A já riskovati nehodlám, že Legolas se pak od ní dozví něčeho, čeho by mu identity mé prozraditi mohlo.“

Saeros nespokojeně zavrtěl hlavou. „A pročpak za nutné považuješ ji dosud tajiti? Nemyslíš si, že by lepším pro všechny včetně tebe bylo, kdybys pláště svého odložil a ke jménu svému se opět hrdě přihlásil?“

Když Rúmilova ruka vystřelila a až bolestivě pevně se obemkla kolem jeho paže, jen s obtížemi se zdržel vyjeknutí. „Nikdo toho zvěděti nesmí!“ pronesl Rúmil důrazně. „Rozumíš?“ Jeho stisk ještě zesílil. „Rozumíš?!“ dožadoval se naléhavě odpovědi.

„Ovšem!“ odsekl Saeros a když ho Rúmil konečně pustil, s úlevou si třel pohmožděnou ruku. „Však mohl bys mi laskavě sděliti proč? Já jist si jsem, že mnohých by zpráva o tom, že živ jsi, potěšila!“

„Čas vhodný pro zprávu tuto již dávno pominul, meldir. Ti, jimž jsem drahým byl, ztrátu mou dávno již oplakali, a já natolik sobeckým býti nemohu, bych ran jejich opět otevíral. Vždyť jakmile tváře mé by zřeli, radost ze shledání opětovného by se rázem vytratila.“

Saeros na okamžik soucitně sevřel rameno svého přítele. „Kterak takto uvažovati můžeš?“

„Neb toto pravdou jest. Trpkou, však jedinou. Já… jsem během výpravy jedné za snoubenkou svou tehdejší zajel. V naději naivní, že by všeho jako předtím býti mohlo. Raději nechtěj znát, kterak reagovala, když kápě své jsem sejmul.“ Rúmilův hlas byl kupodivu prostý emocí, už dávno přestal své milé její chování zazlívat.

Saeros si povzdechl. Ani se té dívce nemohl divit, na Rúmilův zjizvený obličej opravdu nebyl právě nejpříjemnější pohled. Ačkoli v minulosti vyzkoušel všechny možné byliny a masti, nedokázal jeho rány zcela zhojit. A ani nikdy nedokázal pochopit, proč tak vytrvale hyzdí jeho tvář a tělo. Vždyť Eldar se obvykle zranění hojí velice dobře. Časem se ho zmocnilo podezření, že si jeho přítel během svého zajetí vytrpěl daleko víc, než o čem byl ochotný mluvit.

„Pochyb není, že tebe pobyt v Barad-dúru nenávratně změnil...“ prohodil nyní zamyšleně, skoro jako kdyby doufal, že se mu tentokrát Rúmil svěří. „Však uvnitř stále stejným jsi.“

Rúmil se pouze ušklíbl. „Tomu ni ty nevěříš, Saerosi! A pokud ano, pak hlupákem jsi! Cožpak nikdy neslyšel jsi, jakých pokusů tam na Eldar činili?! Kterak myslíš, že Orkové stvořeni byli?!“

„Orků již v minulosti jsem zřel a ty se jim rozhodně nepodobáš. Čehokoliv na tobě zkoušeli, pak zřejmě dosti času neměli, by pokusů těch až do konce dovedli. Krom jizev a vzpomínek děsivých tebe ničím nepoznamenali. Tak proč se stále skrýváš? Vždyť již dávno válek veškerých skončeno bylo, již načase jest, bys i ty život nový započal…“

Rúmil chvíli mlčel, skoro jako kdyby přemítal, co říct. Když nakonec promluvil, byl jeho tón zcela neosobní.

„My v cestě bychom raději pokračovati měli. Dny nyní krátkými jsou a pokud my na místě slušném přes noc tábořiti chceme, pak déle otáleti nesmíme.“

Saeros pochopil, že jejich důvěrný rozhovor je u konce, a mlčky zamířil ke svému koni, aby na něho opět naložil věci. Sotva však ušel pár kroků, zaslechl za sebou tichý hlas.

„Ty převelice se mýlíš, meldir… Neb války jedné dosud neskončilo…“

Překvapeně se otočil, ale Rúmil už mezitím stál u jednoho z vojáků a zřejmě mu sděloval nové instrukce. Nikdo jiný se poblíž něho nenacházel, a tak Saeros posléze usoudil, že ho pouze šálil sluch.