99. kapitola

    „Co navrhujete, pane?“ otázala jsem se tiše, protože i když se mi podobné tajnůstkaření nezamlouvalo, nemohla jsem popřít, že na králových slovech něco je. A záleželo snad na tom, jestli se princ onu strašlivou novinu dozví až se zpožděním? Stejně se tím vůbec nic nezmění... aspoň pro Amrase ne....

„Prozatím se budeme tvářit, že toho ellona odmítnutí jeho snoubenky natolik zasáhlo, že se rozhodl navrátit do Lindonu,“ nepotřeboval nad tím Oropher dlouho dumat. „Thranduilovi pak vše vysvětlím osobně... a kdoví... třeba se do té doby podaří onu... nehodu... lépe objasnit.“

„Jak si přejete, pane,“ přisvědčila jsem, třebaže mi ta lež příliš po chuti nebyla.

Amras byl čestným ellonem, jak ostatně dokládal i jeho poslední čin, a takové hanobení svého jména si prostě nezasloužil! Utěšovala jsem se aspoň tím, že takhle získám více času, abych prokázala, že se ničeho špatného nedopustil, protože přinejmenším tohle jsem mu za jeho věrné přátelství dlužila.

„Výborně!“ zdál se být král mým přístupem potěšen. „Spoléhám na tebe, Lothíriel. Koneckonců by sis přece nepřála, aby tvá indiskrétnost stála prince život či snad ano?“ prohodil a tentokrát jsem si nebyla tak úplně jistá, zda je ta poznámka docela nevinná a nebo se jedná o pohrůžku. V každém případě jsem ho hned ubezpečila, že se zachovám zcela podle jeho přání.

„Věz, že si toho cením,“ odvětil a pokud jsem si to jen nenamlouvala, tak jsem v jeho hlase zachytila náznak pobavení. „A abych tě přesvědčil o své dobré vůli a zároveň aspoň trochu přispěl ke zlepšení vztahů mezi námi, obstarám ti novou společnici, když jsi o tu poslední díky tak politováníhodnému nedorozumění přišla. Jsem si jist, že ti její přítomnost přinese útěchu a rozptýlení v nadcházejících dnech a pomůže tak ukrátit tvé čekání na Thranduilův návrat.“

Oropherova odměna, pokud se to tak skutečně dalo nazývat, mě sice nijak zvlášť nenadchla, jenže mě naneštěstí nenapadal jediný způsob, jak ji zdvořile odmítnout, aniž by to vnímal jako urážku, zvlášť když mi to nabídnul coby gesto smíru. Navíc jsem mohla jen těžko popřít, že bez Almiel a nyní už i Amrase by se mi něčí společnost a občas i pomoc celkem hodily.

„Jste nadmíru pozorný, pane,“ poděkovala jsem mu proto po kratičkém zaváhání.

„Pouze si přeji, aby ses v mém království cítila vítaná. Koneckonců je to tvůj nový domov,“ odvětil král s nádechem samolibosti a podle všeho se chystal říct ještě něco dalšího, když se ode dveří ozvalo nesmělé zaklepání a po jeho rázném vybídnutí se opět objevil onen léčitel, tentokrát s dávkou slíbených bylinek.

„Odpusťte, můj pane, to vyrušení, avšak tento odvar se musí vypít ještě teplý, pokud má mít požadovaný účinek,“ omlouval se spěšně, sotva vkročil dovnitř, zřejmě v obavě z královy nevole.

„Nu dobrá! Ale hleď ji už konečně rozvázat!“ nařídil mu král nesmlouvavě, než se znovu obrátil na mě. „Ještě si spolu pohovoříme, až si odpočineš,“ přislíbil mi. „Mezitím ti aspoň vyberu nějakou schopnou elleth, aby ti byla k ruce. Nepochybuji, že budeš s mou volbou spokojená...“

A pokud ne, pak mi stejně nezbude nic jiného než předstírat, že jsem! pomyslela jsem si v duchu trpce. Neboť jsem si ani na okamžik nedělala iluze, že by snad králi šlo o mé blaho, ne, jistě jen potřeboval někoho, kdo by mne pohlídal a donášel mu na mě! Což ovšem znamenalo, že se budu muset pustit do svého pátrání dřív, než se ta úslužná elleth objeví a já pak budu mít jen malou šanci, že bych se mohla jejího nevítaného dohledu zbavit... 

Svou příležitost jsem vycítila, když mě léčitel odvázal, jednak aby vyplnil králův příkaz a pak nejspíš i proto, aby mi mohl ty své byliny podat. Bez odporu jsem setrvala na lůžku a dokonce jsem poslušně – byť s jistými obavami – vypila pohár hořké tekutiny, který mi přidržel u rtů. A po celou tu dobu jsem v duchu oba ellyn úpěnlivě zapřísahala, aby mne co nejdříve zanechali o samotě.

„Sladké sny, Lothíriel...“ popřál mi ještě král a já bych přísahala, že z toho zazníval zcela zřetelný posměch.

Já ale nemohla spát, ještě ne, dokud nevyhledám Lindira a vše mu nepovím! Potřebovala jsem, aby se namísto mě pokusil vypátrat něco víc, jednak mezi vojáky a pak také tam, kde k celé té tragédii došlo. Jenže když král s léčitelem konečně odešli, byla jsem už strašlivě malátná a nohy jsem měla tak slabé, že mě donesly stěží ke dveřím, kde jsem se vyčerpaně a pokrytá studeným potem svezla na podlahu.

„Slyšel jsi krále?“ dolehl ke mně zvenčí čísi hlas a já v něm matně rozpoznala jednoho z těch vojáků, kteří mne přivlekli do paláce. „Řeknu ti, že takhle přátelského jsem ho ještě nezažil, a to už jsem ho viděl v lecjakéms rozpoložení!“

„Snad si nemyslíš, že to bylo míněno upřímně?“ vysmál se mu jeho druh. „Jsem si jistý, že se Oropher po celou tu dobu královsky bavil, jak mu ta hloupá husička dychtivě zobe z ruky!“

„Ale proč by to dělal, když to nemá zapotřebí?“ nerozuměl tomu ten první. „Stačí přece, když princezničku bude držet hezky pod zámkem, aby mu nepláchla.“

„To je sice pravda, ovšem řekl bych, že jemu se tahle hra na kočku a myš náramně zamlouvá. Obzvláště když ta myška zatím ani netuší, že je něco v nepořádku,“ bavil se tou představou zjevně i onen voják.

„Však ona to zanedlouho zjistí!“ zasmál se teď také jeho společník a on přisvědčil.

„To nepochybně. Jenže to už bude příliš pozdě...“