96. kapitola

    „Odveďte ji okamžitě do jejích komnat a přivolejte k ní léčitele! Já zatím zpravím krále! A pamatujte, že mi za její bezpečí ručíte svým životem!“ zavelel opět ten stejný ellon co předtím a než jsem se nadála, octla jsem se v pevném sevření dvojice vojáků, kteří si pospíšili, aby jeho rozkaz vyplnili.

„Nechte mne být! Já nechci! Pusťte mě!“ zmítala jsem sebou divoce ve snaze se osvobodit. „Amrasi! Amrasi! Tohle nesmíte! Na to nemáte právo! Amrasi!“

Křičela jsem tak zoufale, že než jsme dorazili k paláci, byla jsem už značně ochraptělá. Přesto jsem nepřestávala volat svého přítele, ovšem to málo, co by mi snad mohlo být rozumět, zanikalo v těžkém vzlykotu, pod kterým se mé tělo bezmocně otřásalo. Nejasně jsem zaznamenala, když jsme dorazili do mých pokojů, ale dříve, než jsem z nich měla šanci opět prchnout, zamknul jeden z vojáků dveře a já tam s ním zůstala uvězněná. A ať jsem ho proklínala nebo zapřísahala sebevíc, nedokázala jsem ho pohnout, aby mne pustil ven, ba dokonce ani aby na mé úpěnlivé prosby nějak zareagoval.

Přesto jsem svou zjevně marnou snahu nevzdávala, přinejmenším dokud se nevrátil ten druhý voják v doprovodu léčitele a já svou pozornost neobrátila na něj. Doufala jsem, že když mu vše vypovím, dovolí mi odejít, ale on mne k mé rychle rostoucí frustraci vůbec neposlouchal. Zřejmě dostal jasné instrukce a mé rozčilené mumlání považoval toliko za následek právě prožitého šoku.

„Prosím… potřebuji aspoň vědět, jestli je naživu! Prosím!“ sípala jsem, zatímco mi po tvářích nepřetržitě kanuly slzy, které jsem se dávno přestala namáhat utírat.

A zanedlouho bych už stejně ani nemohla, jelikož mě ten ellon za pomoci vojáků připoutal k lůžku, neboť se obával, že bych si ve svém stavu mohla nějak ublížit.

„Tak pusťte mě přece! Já musím jít za ním! Musím zjistit, jestli je v pořádku!“ nepřestávala jsem se ani tehdy vzpouzet, i když kolik toho byl ten léčitel z mých slov schopen vyrozumět, tím jsem si nebyla vůbec jistá.

„Ubohá elleth… musela si tam venku vytrpět své…“ prohodil akorát, než ho jeden z vojáků okřiknul, aby se zbytečně nerozptyloval a raději konal svou práci.

„Však budu, ale vy mezitím počkáte přede dveřmi!“ vykázal je rázně ven a teprve když neochotně uposlechli, pustil se do zběžné prohlídky.

S přemáháním jsem jeho dotyk strpěla, to abych nepůsobila úplně jako smyslů zbavená, a po celou tu dobu jsem se ho ze všech sil snažila přesvědčit, že dělá strašlivou chybu, jenže on byl vůči veškerým mým nářkům docela hluchý.

„Jak jim můžete pomáhat?! Vždyť jste léčitel!“ křikla jsem na něj posléze rozčileně. „Copak nevidíte, co se tu děje?! O co jim jde?!“

Chladivá dlaň se konejšivě přitiskla na mé rozpálené čelo a soucitný hlas se mě pokoušel upokojit, jen aby docílil přesně pravého opaku. „Vše bude opět v pořádku, má paní. Vy ani Vaše děťátko jste podle všeho neutrpěli žádnou újmu, teď se jen potřebujete důkladně prospat a celou tu nepříjemnost pustit z hlavy.“

„Jak to můžete říct?!“ osopila jsem se na něj zlostně. „Amras je můj přítel a já mám plné právo vědět, co s ním je! Tak mne za ním hleďte zavést! A to hned! Slyšíte?! Copak nevíte, kdo jsem?! Jak se opovažujete mne tu takhle držet?! Z toho se budete zodpovídat, rozumíte?!“ hrozila jsem mu a tentokrát byl ten ellon přece jen o něco sdílnější.

„Tohle všechno se děje s vědomím Jeho Veličenstva, má paní,“ ubezpečil mne a nutno říct, že mě to zas až tolik nepřekvapovalo. Zato jeho další slova mi způsobila pořádný šok. „Odpusťte mi mou troufalost, avšak je krajně nevhodné, abyste pro toho ellona truchlila, má paní,“ upozornil mě lehce vyčítavě. „Kapitán Daeron neváhal obětovat svůj život, aby Vás před ním ochránil, a Vy byste přece nechtěla pošpinit jeho památku tím, že byste snad pro toho zlosyna prolévala slzy.“

„Co to pravíte?“ nedocházelo mi to stále, třebaže kdesi hluboko v mém nitru již klíčilo strašlivé podezření. „Já prostě musím hovořit s Amrasem, rozumíte? Potom budu pokojně odpočívat, jak si přejete, klidně zůstanu na lůžku celý den nebo i týden, je mi to úplně jedno, jen mě s ním nechte aspoň na malou chviličku promluvit!“ drmolila jsem neodbytně, docela jako kdybych přišla o rozum, a možná tomu tak i bylo, protože jinak bych tak zatvrzele neodmítala onu prostou skutečnost, že něco podobného už naneštěstí není v jeho moci mi vyplnit.

„Je mi líto, má paní, ale tento ellon podlehl na místě svým zraněním,“ potvrdil mi léčitel poněkud odměřeně mé neblahé tušení a já se zimničně roztřásla, příliš zdrcená, než abych se zprvu vůbec zmohla na nějakou reakci.

Ale jen co jsem se aspoň trochu vzpamatovala, vzedmula se ve mně tak silná vlna nenávisti, že jsem měla co dělat, abych se jí docela nezadusila. „Vrahové! Jste odporní vrahové!“ zaječela jsem, jak nejhlasitěji jsem to dokázala. „Jak jste mohli?! Jak jen jste mohli?!“ dožadovala jsem se zuřivě odpovědi, avšak tentokrát jsem se jí nedočkala.

Možná i proto, že do místnosti zrovna vstoupil král.