92. kapitola

    „Doufám, že jsi mezitím nezapomněla na staré známé…“ zasyčel Daeron nenávistně. „Protože věz, že já na tebe rozhodně nezapomněl… ani na příkoří, které jsi mi způsobila! A za které mi ještě draze zaplatíš!“

„Pane…“ vypravila jsem ze sebe přes úzkostí stažené hrdlo. „Domnívala jsem se, že jste přijal službu jinde…“ nechápala jsem ani v nejmenším, jak se tam tak znenadání ocitnul, a proč právě teď, když jsem byla až příliš zranitelná a osamocená, než abych byla schopná jeho zlobě zdárně čelit.

A že rozezlen byl na mne i po té době, co jsme se neviděli, stále pořádně, mi předvedl hned vzápětí, když můj krk sevřel ještě o něco silněji. „Je zřejmé, že jsi během mé nepřítomnosti pozapomněla, jak se má voják ke svému veliteli chovat! A že se naprosto nehodí, aby promluvil bez předchozího svolení, natožpak se svého nadřízeného na něco vyptával!“ poučil mne ostře a já se jako tolikrát předtím zmohla pouze na chabé ´Ano, pane´, které ho zjevně potěšilo.

„Trochu jsi mi tu pod velením prince zvlčela, avšak neměj obavy, tohle dáme zase hodně rychle do pořádku! Stačí pár lekcí a brzy se upamatuješ, kde je tvoje místo!“ prohlásil sebevědomě, avšak tentokrát už jsem tak poslušnou nebyla a namísto pokorného přisvědčení jsem se ze všech sil pokusila vymanit z jeho sevření. Naneštěstí mě držel až příliš pevně, než abych mohla uspět, a můj marný vzdor ho akorát ještě více rozhněval.

„Stále si myslíš, že jsi lepší než ostatní, jen proto, že jsi princi zahřívala lože?! Z tohoto omylu tě hodně rychle vyvedu, maličká, protože tvůj Thranduil je nyní pryč a s ním i veškeré výsady, kterých se ti dostávalo!“ sdělil mi záštiplně, ale třebaže jsem své snahy se osvobodit prozatím zanechala, rozhodně jsem neměla v úmyslu se mu jen tak podřídit.

„Však on se opět navrátí a pak to budete Vy, kdo dostane lekci!“ pohrozila jsem mu poněkud naprázdno, což si uvědomoval i on, protože se mým slovům akorát vysmál.

„Nemyslím si, že král ještě počítá s jeho návratem! Proto si také poslal pro mne, abych se opět ujal svých povinností kapitána a sjednal zde pořádek, který pod velením jeho syna značně utrpěl! Ovšem může se tomu snad někdo divit, když se princ nechával s takovou oblibou rozptylovat během své služby?!“ dobíral si mne krutě, jako kdyby on byl na rozdíl od Thranduila solidním pilířem zdrženlivosti a vzorem veškerých ctností! A přitom…!

„A Vy jste si snad rozptýlení nedopřával?! A nebo jste už ráčil pozapomenout, jak hrubě jste svého postavení zneužíval?!“ vyštěkla jsem na něj, avšak slova byla až příliš chabou zbraní proti někomu, jako byl on.

„Věř mi, Riel, že jsem na náš společný čas nezapomněl! Ale tobě již zřejmě paměť tolik neslouží či snad schválně opomíjíš mé přání, abys svá ústa používala raději k jiným činnostem než mluvení?!“ prohodil a z jeho tónu a toho, co naznačoval, se mi udělalo natolik slabo, že jsem byla v ten moment téměř vděčná, že klečím, neboť jsem si nebyla vůbec jistá, zda bych se ještě dokázala udržet na nohou.

„Tohle nemůžete myslet vážně!“ zmohla jsem se toliko na ubohý protest, který ho přiměl se dost nehezky zasmát.

„A pročpak ne? Bude naopak velmi zajímavé prozkoumat, co všechno jsi ochotná udělat, abych tě neprozradil! Když jen vzpomenu, jak moc ses snažila, aby sis udržela své místo v armádě, pak hádám, že mne čekají dosti příjemné chvilky! Jsem celkem zvědav, jestli tě princ mezitím něčemu užitečnému naučil! A nebo si jen sobecky užíval s mou hračkou? Pověz přece!“ vybídl mne a aniž by čekal na odpověď, kterou jsem se mu stejně nechystala dopřát, hned zase pokračoval. „Musím přiznat, že když mě Oropher poslal ven, abych se seznámil s princovou chotí, příliš po chuti mi to nebylo. To jsem ale ještě netušil, jak milé překvapení tu na mne bude čekat!“ A s tímhle zabořil Daeron svou druhou ruku do mých vlasů a značně nešetrným způsobem mi rozpustil uzel, do kterého jsem je před svým odchodem na cvičiště svázala, aby mi při lukostřelbě nepřekážely.

„Plavovlasá ses mi zamlouvala lépe…“ okomentoval změnu jejich barvy kriticky. „Ale chápu, že jsi chtěla mít jistotu, že tě tu nikdo nepozná! Tos ovšem nepočítala s tím, že narazíš na důvěrného známého, že?!“ pronesl samolibě, zatímco se nikterak jemně probíral prameny mých vlasů. „Tak hovoř, čímpak mě hodláš přesvědčit, abych si tohle tvé tajemství nechal pro sebe?“ otázal se dychtivě a já si uměla až příliš živě představit, s jakým gustem by mne ponižoval nyní, když už tenkrát si nenechal ujít jedinou příležitost mě upamatovat na skutečnost, že je mi umožněno setrvat v armádě jen díky jeho dobrotě, za niž jsem mu však pravidelně musela projevovat svou vděčnost.

Jen z těch vzpomínek se mi udělalo nevolno a což teprve, když se jeho dotěrná ruka přesunula z mých těžce zkoušených vlasů na kůži mého dekoltu, který ty pitomé honosné šaty odhalovaly podstatně více, než by mi bylo příjemné.

„Tak mluv!“