97. kapitola

    „Co se to tu děje?!“ zahřímal král už ode dveří a třebaže mě jeho příchod notně zaskočil, vzpamatovala jsem se přece jen o něco rychleji než ten léčitel.

„Jako kdybyste to nevěděl! A nebo mi snad chcete tvrdit, že nemáte sebemenší tušení, co se stalo Amrasovi?“ nedbala jsem na nějakou etiketu nebo aspoň pud sebezáchovy a rovnou jsem ho konfrontovala, protože kdo jiný než on mohl tak podlou vraždu nařídit?!

Jenže než stačil Oropher na mé obvinění zareagovat, ozval se léčitel, kterého mé chování zjevně silně znepokojilo. „Prosím odpusťte jí ta neuvážená slova, můj pane, obávám se, že Její Výsost je dosud značně otřesena tím, co se přihodilo, a není tak docela při smyslech. Již jsem dokončil její prohlídku a až na zjevné známky šoku jsem na ní neshledal nic v nepořádku. Přesto bych doporučil, aby aspoň týden setrvala na lůžku a odpočívala. A pokud Vaše Veličenstvo nebude nic namítat, nechal bych pro ni připravit bylinný odvar, po němž by se jí mělo ulevit.“

„Nu, dobrá, když věříš, že jí to pomůže!“ odsouhlasil mu to král. „Hleď však, aby s ní bylo zacházeno s veškerou úctou, kterou coby choť mého syna zasluhuje, rozumíš?! A k tomu patří, že ji nikdo nebude svazovat jako nějaké zvíře! Vyjádřil jsem se naprosto jasně?! A teď běž!“ vykázal ho rázně z místnosti a léčitel se tomu ani nijak nebránil, zřejmě se mu ulevilo, že z toho vyváznul ještě tak lehce.

„Omlouvám se za jeho chování, Lothíriel,“ obrátil se Oropher vzápětí na mě a já byla ohromená drzostí, s níž předstíral, že se snad ani nic mimořádného neudálo.

„Vážně?! A za smrt Amrase se mi také hodláte omluvit?!“ vyštěkla jsem na něj a jen stěží jsem potlačovala nový příval slz, které se mi draly do očí.

„Předně bych chtěl vyjádřit svou úlevu nad tím, že jsi vyvázla bez zranění,“ zaskočil mne znovu král. „Už jen proto, že skutečně netuším, jak bych něco takového vysvětlil Thranduilovi, který tě s důvěrou svěřil do mé péče.“

„On mě ale nesvěřil do Vaší péče nýbrž do té Amrasovy! A jistě ho bude zajímat, proč jste jeho přítele úkladně zabili!“ odsekla jsem mu na to prudce, přesvědčená, že tímhle ho nepochybně vyvedu z míry natolik, že přestane s tou svou vlídnou přetvářkou, ale on se kupodivu ovládnul.

„Věř mi, že já více než kdokoli jiný toužím zjistit, co se tam venku přihodilo, a proč ti ten ellon chtěl ublížit,“ pravil Oropher a jeho tón zněl značně ustaraně. „Valar nad tebou dnes večer museli držet ochrannou ruku, když mi vnukli ten nápad poslat za tebou svého kapitána, aby se ti představil. Škoda jen, že ho jeho služba tobě stála život a my tak přišli o ellona vskutku úctyhodných kvalit. Avšak tato ztráta je ničím v porovnání s tím, kdyby se snad Valar chraň mělo něco stát tobě,“ pospíšil si mne hned ujistit, jeho hlas natolik upřímný, že jsem nedokázala rozpoznat, zda to míní vážně a nebo vše akorát předstírá. Každopádně jsem nemínila poslouchat ódy na to, jak byl Daeron výjimečný!

„Váš kapitán mi vůbec žádnou službu neprokázal a kdyby mi nechtěl ublížit, mohl být ještě naživu!“ ohradila jsem se proti jeho slovům důrazně. „To Amras zasluhuje úctu, když mi bez váhání přispěchal na pomoc! A za svou oddanost princi a mně byl zcela chladnokrevně zastřelen!“

„Co to pravíš, Lothíriel?“ zdál se být král upřímně šokován. „Chápu, že z toho musíš být notně zmatená, koneckonců jsi tomu ellonovi věřila, ale věz, že se mýlíš. To Amras ti usiloval o život a kdyby nebylo Daerona, který se ho hrdinně pokusil zastavit, nepochybně by se mu ten odporný čin i povedlo dokonat. Na tomhle se ve svých výpovědích shodli všichni vojáci, kteří byli té události svědky… A ač bych ti moc rád věřil, těžko můžu zpochybnit jejich svědectví jen na základě toho tvého, díky tvé nešťastné indispozici navíc značně zkresleného…“

Oropherův tón byl takřka laskavý a jeho slova natolik rozumná, že mi činilo potíže mu vzdorovat. Přesto jsem se o to aspoň pokusila. „Pokud to všechno bylo naprosto nevinné, co tam ti muži vprostřed noci pohledávali?! I kdyby zaslechli zvuky boje, není možné, aby se tam z ubikací dostali takhle rychle! Leda že měli své rozkazy a vyčkávali již na místě na svou příležitost je vyplnit!“ vyřkla jsem své obvinění, ale i pro tohle měl král okamžité vysvětlení.

„Není v tom pranic úkladného, Lothíriel, třebaže máš pravdu, že se ti muži nacházeli v té době vskutku nedaleko. Bylo to však jen proto, že se chtěli na střelnici pocvičit v lukostřelbě, na čemž neshledávám zhola nic špatného. Či ty snad ano?“

Tohle byl skoro čirý výsměch, protože král musel jistě vědět, kvůli čemu jsem tam zavítala já, ale jeho hlas se mi zdál i nyní téměř soucitný, jako kdyby ho ta záležitost doopravdy mrzela, až jsem nakonec usoudila, že si to akorát namlouvám, neboť jsem v jeho případě vždy již předem očekávala nějakou špatnost.

„Možná to celé byl strašlivý omyl…“ vyrukovala jsem se svou druhou teorií, ačkoli i mým vlastním uším zněla dosti chabě. „Třeba se ti vojáci domnívali, že byl jejich velitel napaden, a podle toho konali…“

„Ano?“ nebyl o tom příliš přesvědčen ani král. „Mě by však v tuhle chvíli ze všeho nejvíc zajímalo, proč se spolu ti dva vůbec pustili do boje. Tvrdíš, že tě Amras pouze chránil… a přece když mí muži dorazili na místo, zrovna prý k tobě kráčel s taseným mečem… a pak… vždyť tě Daeron do té doby ani neznal… tak z jakého důvodu by ti chtěl ublížit?“