94. kapitola

    „Nu, co stále otálíš?! Tohle je přece tvá oblíbená pozice či se snad mýlím?!“ posmíval se mi Daeron a já využila toho, že mne již tak pevně nesvíral, a vehementně jsem zavrtěla hlavou.

„Já to neudělám, s tím nepočítej, ať už mi vyhrožuješ sebevíc!“ rozhodla jsem se i nadále vzdorovat, třebaže nakolik byl můj odpor rozumný, o tom by se dalo dost polemizovat. Kapitána jsem svým postojem každopádně příliš nepotěšila.

„Tak?! Tobě za mé nepřítomnosti nějak narostl hřebínek! Ale však já už tě přiměju k poslušnosti!“ sliboval mi tónem, který nevěstil pranic dobrého. „Už jsem zlomil podstatně větší zatvrzelce a to na rozdíl od tebe nebyli nuceni brát ohledy na svůj požehnaný stav!“

„I tohle víte a přesto…?“ nechápala jsem, jak může být někdo tak bezcitný.

„Ale Riel, snad nejsi tak hloupá, aby sis myslela, že bych promarnil tak jedinečnou příležitost?!“ opáčil Daeron se zasmáním, z něhož až mrazilo, tolik nenávisti a zloby se v něm skrývalo. „No tak, buď přece rozumnou a všichni budou spokojení…“ zapředl, načež si hrubě omotal mé vlasy kolem ruky, abych neměla sebemenší šanci uniknout, a bez dalšího varování začal otírat své v nohavicích dosud uvězněné mužství o mou tvář.

„Jen se nedělej, že ti tohle už nechybělo…“ pokračoval a já měla co dělat, abych potlačila novou vlnu nevolnosti, která mne po jeho slovech zaplavila. A ta další nebyla ostatně o nic lepší. „Jsem si jistý, že to tvé princátko ani netuší, jakou prostopášnici si ve skutečnosti vzal, natožpak aby věděl, jak s ní naložit!“ prohodil nadutě, zatímco se o mně nepřestával třít.

Víčka jsem měla pevně semknutá, ale ani tak jsem nedokázala zadržet slzy, které se mi do nich draly. A na kratičký okamžik jsem si dokonce zbaběle přála, abych mohla prostě umřít a nebyla tak nucena tu odpornou potupu déle snášet.

Ovšem to nejhorší mě teprve čekalo, když Daeron té ohavnosti na chvíli zanechal a mně došlo, že už ho ten nepřímý kontakt přestal uspokojovat a místo toho touží opět zneužít má ústa tak jako nesčetněkrát předtím.

„Raděj ani nepomýšlej na to, že bys mne snad kousla!“ varoval mne, zatímco se odstrojoval, a ne bezdůvodně, protože přesně tohle jsem měla opravdu v úmyslu. Ovšem jakmile mi pohrozil, že pokud se takové pošetilosti dopustím, schytám za to několik důkladných kopanců přímo do břicha, veškerá bojovnost mě zase opustila.

„Takhle se mi líbíš…“ pochvaloval si Daeron nedostatek mého odporu a prsty zálibně přejel po mých rtech, než mi dva z nich hrubě vecpal dovnitř a rovnou s nimi začal pohybovat tam a ven, v děsivém náznaku toho, co ode mě bude již záhy požadovat. „Teď už ti moc prostoru pro námitky nezbývá, co, maličká?! A věz, že až s tebou pro dnešek skončím, budeš moct hovořit o štěstí, jestli odsud budeš vůbec ještě schopná odejít, protože si hodlám všechen ten zmeškaný čas s tebou patřičně vynahradit!“

Po tomhle prohlášení jsem se již neudržela, abych v duchu nezačala proklínat všechny Valar za jejich lhostejnost, s níž mě ponechali zcela napospas mému osudu. Pokud si mínili tímhle strašlivým způsobem prověřit, kolik toho ještě snesu, a zda jsem tak hodna jejich přízně, pak jsem s nimi nechtěla mít už zhola nic společného! Vždyť to by potom nebyli o nic lepší než Daeron!

A jako kdyby mi chtěli dokázat, jak velmi jsem jim svým zbrklým soudem ukřivdila, ozval se nade mnou znenadání ještě jiný hlas – a tenhle mi na rozdíl od toho kapitánova přinesl okamžitou úlevu, třebaže ta slova nebyla určena přímo mně.

„I já bych ti chtěl něco vynahradit, totiž tvou péči a laskavost, s nimiž ses Riel během těch roků věnoval!“ zachytila jsem nepřívětivé zavrčení a srdce se mi prudce rozbušilo novou nadějí, že bych snad ze svého nečekaného setkání s Daeronem mohla ještě vyváznout bez větší úhony.

„Naneštěstí jsi měl minule až příliš naspěch, než abych tě stihnul za tvé zásluhy náležitě odměnit, avšak Valar jsou nám dnes zřejmě příznivě nakloněni, neboť svedli naše cesty opět dohromady a já tak můžu toto opomenutí napravit!“ pronesl ten ellon pevně a já vzápětí uslyšela zvuk, jenž bych rozpoznala snad kdykoli – to když můj zachránce tasil svůj meč, podle všeho více než připravený s ním bránit mou čest.

Daeronovi nebylo takové vyrušení pochopitelně dvakrát po chuti a já se na okamžik obávala, aby mě nechtěl využít coby živý štít. K mému štěstí byl však příliš vyveden z míry tou neskonalou insolencí, že mne bez dlouhého rozmýšlení pustil, aby tomu opovážlivci čelil.

„Pokud se ti to ještě nedoneslo, pak jsem opět kapitánem královských vojsk, a tudíž i ty, ač se ti to nemusí zamlouvat, jsi nyní pod mým velením! A já ti nařizuji, abys ihned odložil svou zbraň a odebral se před budovu velitelů, kde vyčkáš mého příchodu! A tam ti také sdělím, jaký trest tě za napadení tvého nadřízeného stihne!“ zahřímal na něj rozlíceně, jako kdyby vážně věřil, že ho přiměje uposlechnout.

Ovšem já už dopředu věděla, že tímhle na svého protivníka rozhodně nezapůsobí. A samozřejmě jsem se nemýlila…