95. kapitola

    „Mým velitelem je princ Thranduil a jemu jako jedinému též náleží má loajalita!“ prohlásil Amras, neboť to byl on, kdo mi v mé nouzi přispěchal na pomoc, skálopevně a Daeron zřejmě vycítil marnost dalšího povýšeného proslovu, neboť se také chopil zbraně.

„Tohohle budeš litovat!“ neodpustil si ještě nenávistnou poznámku, než se vzteklým zařváním zaútočil.

Ocel zařinčela o ocel, když se ti dva protivníci střetli, a já si rychle pospíšila stranou, abych se jim náhodou nepřipletla do cesty, mé srdce pro změnu svírané obavami o život mého drahého přítele. Až příliš živě jsem si dosud pamatovala, jak obtížným soupeřem se Daeron ukázal být pro prince, a třebaže ani Amras si v boji nevedl zpravidla špatně, ani tak jsem si nebyla vůbec jistá, zda nad ním dokáže zvítězit.

Využila jsem aspoň času, kdy se oba ellyn soustředili výhradně na sebe, abych se znovu chopila svého luku, a musím přiznat, že kdyby mi v tom nezbraňovala má slepota, nejspíš bych neodolala a po Daeronovi vystřelila. Takhle jsem však mohla akorát se zatajeným dechem naslouchat zvukům jejich souboje a vzývat Valar, aby Amrase ve své dobrotě ochraňovali. A pro případ, že by se k mé prosbě hodlali obrátit zády, jsem měla na tětivě připravený šíp, odhodlaná ho pomstít a nebo se o to přinejmenším pokusit.

Když se po zdánlivě nekonečně dlouhé době opět rozhostilo ticho, o tolik hrozivější než ono řinčení mečů předtím, mohla jsem se zprvu jen dohadovat, co to asi znamená. Tlumeně jsem zavolala Amrasovo jméno, dopředu trnoucí, jestli se i tentokrát neozve Daeronův nenáviděný hlas, o to větší byla má radost, že se tak nestalo.

„Jsem v pořádku, Riel, nemusíš se o mě strachovat,“ pospíšil si mě Amras uklidnit a já v duchu poděkovala Valar za přízeň, kterou mu projevili.

„A Daeron?“ zeptala jsem se zdráhavě, třebaže odpověď jsem už předem znala. Potřebovala jsem to ale slyšet, chtěla jsem mít jistotu, že máme od toho odporného ellona jednou provždy klid.

„Ten už tě nebude více obtěžovat,“ pravil můj přítel a kromě toho, že zněl notně zadýchaně, čemuž se po tak náročném souboji ani nebylo co divit, tak jsem na něm neshledala nic podezřelého a já si tak mohla oddechnout a opět schovat šíp zpátky do toulce.

„Už jsem se bála, že jsi opravdu vyrazil za Elrondovou družinou,“ přiznala jsem, ne bez zahanbení, že jsem ho kdy – byť jen na malou chvíli – mohla podezírat, že by zapomněl na slib, který Thranduilovi dal, a opustil mne.

„Snad jsi vážně nevěřila, že bych odjel jen tak, bez rozloučení, a riskoval navíc princův hněv?“ dobíral si mne Amras, jen aby hned vzápětí zase zvážněl. „Pouze jsem ti chtěl dopřát nějaký čas o samotě, jak sis přála. Zdá se však, že ani taková banalita není v této době bezpečná,“ odtušil a já se stále poněkud otřeseně pousmála jeho směrem.

„Ještě štěstí, že ses včas vrátil…“ měla jsem co dělat, abych udržela své emoce aspoň trochu na uzdě a samým dojetím se mu tam nerozvzlykala. „Vůbec jsem netušila, že ho král povolal zpátky… dokud se tu neobjevil… On… se ani trochu nezměnil… a já… opravdu nevím, co bych si tu bez tebe jinak počala…“

„Riel…“

Amras se zdál být z mých slov upřímně v rozpacích a já zase znejistěla, že tak dlouho otálí, místo aby se ke mně už dávno připojil. Je možné, že má přece jen nějaká zranění? Může to být vážné? Smrtelné? To proto setrvává dosud opodál?

„Tys můj jediný přítel…“ pronesla jsem a zároveň k němu natáhla ruku ve výmluvném gestu. Potřebovala jsem se přesvědčit, že mu skutečně nic není… a také jsem strašně moc potřebovala, aby mne objal a ujistil, že teď už nám vážně nic nehrozí.

„Ale běž, Riel… vždyť víš, že bych klidně obětoval svůj život, kdybych tím měl zachránit ten tvůj,“ prohodil se smíchem, zřejmě aby odlehčil situaci, a k mé úlevě se konečně vydal ke mně.

Pokud mne sluch neklamal, stačil udělat sotva dva kroky, když noční ticho proříznul čísi rázný povel, celkem obyčejný, jaký jsem slýchala bezpočtukrát předtím, ale nikdy mi nezněl tak zlověstně jako nyní. Stejně jako mi nikdy předtím nepřipadal svistot letících šípů tak děsivý.

Má mysl zprvu odmítala přijmout, co se právě přihodilo, a to i když mé citlivé uši zachytily Amrasovo tiché vyheknutí a vzápětí tupý zvuk, s nímž se jeho bezvládné tělo zřítilo k zemi.

„Ne… to ne…“ vydechla jsem zhrozeně a aniž bych se v tu chvíli starala o své vlastní bezpečí, neboť jsem dosud neměla ani to nejmenší tušení, kdo ti útočníci jsou a z jakého důvodu nás napadli, vyrazila jsem směrem, odkud ještě před chvilkou zazníval Amrasův hlas.

„Amrasi? Amrasi?! Amrasi!“ volala jsem ho, hlasitěji a hlasitěji, dokud jsem hystericky nevřískala jeho jméno, pořád dokola, v bláhové naději, že se přece jen ještě ozve.

Jenže on neodpovídal.