93. kapitola
„Okamžitě mě nechte být!“ zazmítala jsem sebou tak, jak jen mi to Daeronovo sevření umožňovalo, což bylo až děsivě málo. „Tohle Vám jen tak neprojde!“ křikla jsem na něj aspoň frustrovaně a vzápětí jsem se zajíkla, to když mě znenadání popadl za krk oběma rukama, jejich sevření tak těsné, že jsem takřka nemohla dýchat.
„A kdo myslíš, že ti přispěchá na pomoc, když je to tvé princátko kdesi daleko za hranicemi království a svého hlídacího psa jsi před chvílí lehkovážně odvolala?!“ vysmál se Daeron mému zoufalému odporu. „Copak ti stále nedochází, že jsi mi vydána na milost a nemilost, tak jako za starých dobrých časů?! Pokud něco, pak jsi nyní ještě bezmocnější než tehdy, protože jsi slepá a přitom toho můžeš ztratit o tolik víc než kdykoli předtím! A nebo si snad ve své naivitě namlouváš, že bych se snad rozpakoval tě udat králi?! Nezapomínej, že to jen kvůli tobě jsem byl nucen opustit Eryn Galen! Tudíž se budeš muset podstatně více vynasnažit, abys mě přiměla na tuhle křivdu zapomenout!“
Na tohle jsem nic neřekla, avšak tentokrát nebylo Daeronovi mé mlčení po chuti. „Vážně mám králi vyprávět o tom, jak mě ona údajná Gil-galadova neteř dychtivě uspokojovala ústy? A jak ochotně poskytovala rozkoš nejen mně ale i obyčejným vojákům? Tohle si přeješ?“ hrozil mi a já ani na okamžik nepochybovala o tom, že by to byl opravdu schopen udělat. „Jak si myslíš, že by Jeho Veličenstvo na podobné sdělení reagovalo?“
„To nevím…“ vypravila jsem ze sebe, můj hlas natolik slabý, že byl sotva slyšitelný, a má mysl byla podivně otupělá, stále se bránící přijmout onu strašlivou skutečnost, že vlastně nemám na výběr.
Chtěla jsem být silná… tolik jsem si přála být lepší než tenkrát… jenže copak tu pro mne bylo nějaké jiné, přijatelnější východisko? Ach, jak moc jsem toužila poslat Daerona do Mordoru, jak zasluhoval, ale mohla jsem si snad dovolit ho urážet, když mne mohl tak snadno zničit?
„Tak nevíš?“ opáčil a bylo zjevné, že si svůj moment převahy náležitě vychutnává. Aspoň já si nepamatovala, že by byl někdy takhle výřečný. Možná i proto, že se mnou byl málokdy v náladě, aby se mu chtělo marnit čas mluvením, když tu bylo tolik jiných lákavějších činností, kterým se mohl věnovat. Teď si to však hodlal podle všeho vynahradit, jen aby mi ukázal, jak velkou moc nade mnou stále má.
„Nu, řekněme, že jsem již viděl, jak Oropher přikázal veřejně zmrskat provinilce za podstatně menší prohřešek než je ta tvá zrada…“ byl ke mně nepříjemně sdílný. „A pokud by tě poté nechal uvrhnout do kobky, mohla bys ještě hovořit o štěstí, neboť jsem již nejedenkráte zažil, že jedince, kteří se mu z nějakého důvodu znelíbili, kázal vyhostit ze své říše beze zbraní a koně a nemusím ti, doufám, říkat, že ti nešťastníci tam venku příliš velké šance na přežití neměli…“
Přála jsem si, abych takové vyhlídky mohla okamžitě zavrhnout jako pouhé Daeronovo vyhrožování, avšak během své služby se i mně leccos doneslo, a tak jsem věděla, že v tomhle ohledu rozhodně nijak nepřehání. Neboť Oropher ty, které považoval za své nepřátele – a že nebylo příliš těžké si tohoto ellona znepřátelit! – bez milosti trestal. Kdoví, jak by naložil se mnou, která ho svým podvodem zostudila, když obvykle stačilo i mnohem méně, aby se na dotyčného snesla lítá bouře jeho zloby.
„Pane… nedělejte to prosím…“ snížila jsem se již podruhé ten večer k tomu, abych žadonila o něčí slitování, třebaže v případě Daerona jsem si činila ještě menší naděje, že bych mohla uspět, než s králem. „Jsem si jistá, že až se princ navrátí, odmění Vás za Vaši věrnost…. a shovívavost…“ snažila jsem se ho uplatit, ovšem kapitán se mi pouze vysmál, až příliš dobře si vědom toho, že mě má pevně v hrsti.
„A proč bych měl doufat v nějakou značně nejistou odměnu od prince, když mě král za mou loajalitu odmění hned a nepochybně štědřeji, než by si Thranduil mohl kdy dovolit?“
„A co jestli král usoudí, že je bezpečnější, aby se tenhle incident obešel zcela beze svědků? Pak byste se mohl octnout v ohrožení i Vy!“ zkusila jsem to na něj odlišným způsobem, avšak on ani na tohle nechtěl slyšet.
„Král dobře ví, že na mou mlčenlivost se může spolehnout!“ prohlásil sebevědomě. „Tak proč konečně nezmlkneš i ty a konečně mě náležitě nepřivítáš?! Takhle bych si mohl pomalu začít myslet, že mne snad nevidíš ráda!“ prohodil, jen aby se svým slovům hned vzápětí zasmál. „Ačkoli ty vlastně nevidíš… ale však se neboj, tohle jsi již dělala tolikrát předtím, že to musíš jistě zvládnout i poslepu!“
Nato se mnou Daeron hrubě smýknul tak, že jsem k němu byla nyní obrácená čelem. A čím dál vyděšenější a bezradnější, co si v téhle situaci počít. Neboť jsem nepochybovala o tom, že když se mu podvolím jednou, už pro mě nebude cesty zpět… a střípky mé hrdosti již nedokáže nikdy nic znovu slepit dohromady, neboť budou rozdrcené na prach.
