91. kapitola

    Stála jsem před nejvzdálenějším z terčů, noční vánek mě něžně hladil po tváři, a já si nemohla nevzpomenout na den, kdy si tu princ prověřoval mé schopnosti. Jak se to zdálo neuvěřitelně dávno! Tehdy jsem měla hrozný strach, že selžu... a ty obavy mě vlastně pronásledují dodnes, třebaže už se týkají docela jiných věcí. Tolik bych si přála hodit je jednou za hlavu, zbavit se toho tíživého břímě a s optimismem pohlížet vstříc nejisté budoucnosti, avšak mé neblahé zkušenosti mě znovu a znovu přesvědčovaly o tom, že nesmím polevit v obezřetnosti… že nesmím příliš doufat… že si nesmím dovolit snít…

„Copak je, Riel? Máš ve tváři náhle strašlivě nešťastný výraz,“ neušla mému společníkovi změna mé nálady a já se na něj přinutila pousmát.

„Mohl bys mě teď prosím zanechat o samotě? Jenom na chvíli… Potřebuji... já nevím... prostě jen být sama se svými vzpomínkami...“ požádala jsem ho zdráhavě a Amras mi okamžitě jemně sevřel paži v konejšivém gestu.

„Jsi si jistá?“ nepozdávalo se mu to a ačkoli byla jeho nedůvěra vzhledem k mým dřívějším sklonům celkem pochopitelná, stejně se mě notně dotkla.

„Co si myslíš, že hodlám udělat?! To skutečně věříš, že bych vědomě ohrozila svého syna?!“ osopila jsem se na něj nevlídně a jen co jsem ta ostrá slova vypustila z úst, už jsem jich litovala. „Odpusť, Amrasi... tohle sis nezasloužil... Jsi můj věrný přítel a já si vážně nedokážu představit, co bych si bez tebe počala...“ omlouvala jsem se mu rychle, ale on mi položil prst na rty, aby mne umlčel.

„Zadrž, Riel,“ utnul mě a já uposlechla, nejen proto, že mi nedal příliš na výběr, ale i pro ten jeho náhle chladný hlas. „Vyhovím ti, pokud si to opravdu přeješ,“ pravil a zněl přitom docela jako cizí. „Pouze doufám, že když jsi Almiel posílala pryč, měla jsi přitom na zřeteli především její zájem a nebylo to jen v nějakém tvém záchvatu touhy po samotě.“

„Cože?“ vydechla jsem v úžasu, jak ho vůbec mohlo napadnout mě z něčeho takového obviňovat. „Ty se snad domníváš, že bych tohle udělala, kdyby nebylo nezbytné ji před králem ochránit? Vždyť víš, že jsem se vás od samého začátku snažila usmířit... a myslím, že se mi to nakonec i podařilo...“ Tohle jsem dodala tak trochu z trucu, aniž bych si to dobře rozvážila, a když Amrasův stisk na mé ruce o něco zesílil, došlo mi, že to nejspíš nebylo nejmoudřejší.

„To si vážně myslíš? Vždyť se provdala za jiného a odjela s ním pryč, to mě má jako přesvědčit?!“ vyčetl mi Amras nazlobeně a já si teprve v ten moment uvědomila, že ho její ztráta musela zasáhnout víc, než jsem se domnívala. Jenže jak jsem to měla předtím poznat, když přede mnou své pocity zcela skrýval?

„Nejsem si jistá, zda ti to poskytne nějakou útěchou...“ hlesla jsem, neschopná se rozhodnout, zda dělám dobře, když se mu s tím hodlám svěřit, zároveň však neochotná držet před ním podobnou věc nadále v tajnosti. „Almiel s tím souhlasila i kvůli tobě... bála se, jak by s tebou král naložil, až bys ji před ním bránil. Neboť ani na okamžik nezapochybovala, že bys kvůli ní dal všanc třeba i svůj život.“

Amras se tak nějak prazvláštně zasmál. „Tohle mi řekneš a očekáváš, že v tom naleznu útěchu? Teď mám více než kdy předtím nutkání vyrazit za nimi... a vybojovat si ji zpátky!“ prohlásil s takovým odhodláním, že jsem se obávala, aby to opravdu neučinil, zvlášť když pustil mou ruku a já tak neměla nejmenší ponětí, zda je ještě se mnou a nebo už na odchodu.

„I kdyby se ti podařilo nad Glorfindelem zvítězit, což není vůbec jisté, co by sis počal potom? Přivedl ji zpět sem, aby se znovu stale cílem králova pochybného zájmu? Copak pro ni nechceš něco lepšího?“ promlouvala jsem k němu a doufala, že mě aspoň trochu vnímá. „Copak ji nemiluješ natolik, abys jí dal svobodu, když víš, že se jí bez tebe povede lépe? To ji chceš skutečně tak sobecky moc, že pro to obětuješ cokoli? Třeba i její štěstí?“

Ticho, které se po mém malém proslovu rozhostilo, se vleklo tak dlouho, až jsem poněkud znejistěla. „Amrasi?“ zašeptala jsem jeho jméno, avšak žádné odezvy jsem se nedočkala, a bez odpovědi zůstaly i mé další, o něco důraznější pokusy, se ho dovolat.

„Amrasi!“ zavolala jsem svého přítele nakonec už docela nahlas, obavy z toho, že by se té pošetilosti mohl doopravdy zhostit, zvítězily nad jakoukoli opatrností, a má narůstající panika mě přiměla zakřičet ještě párkrát, než se k mé neskonalé úlevě uráčil ten zatracený ellon ozvat.

Tedy přinejmenším zprvu jsem se domnívala, že je to on, protože kdo jiný krom Lindira tu v Eryn Galen ještě zbyl, jenž by znal mou pravou identitu a oslovil mne mým starým jménem? A když pominu, že ten rozhodně nemíval ve zvyku potulovat se po nocích venku, tak měl navíc natolik specifický hlas, že bych si ho s nikým nespletla, ani kdyby promluvil šeptem, jako to udělal ten ellon poblíž mě.

Už jeho další slova mě však rychle vyvedla z omylu a strach se mi jako dusivá smyčka utáhnul kolem hrdla, když jsem si uvědomila, s kým mám ve skutečnosti tu čest.

„Dlouho jsme se neviděli... a jak vidím, daří se ti teď poměrně dobře…“ prohodil, zatímco já snažně doufala, že to mě jen krutě šálí smysly, že to nemůže být pravda.

Jenže když mne hned vzápětí hrubě popadl zezadu za krk a přiměl klesnout na kolena, nemohla jsem si již nic nalhávat. Byl to opravdu on…