90. kapitola

    Počkala jsem, dokud ovace kolem neutichly a pak jsem se omluvila s tím, že mne můj stav přece jen ještě zmáhá a v doprovodu Amrase jsem se odebrala zpět do komnat. Trochu jsem očekávala, že proti tomu bude král něco namítat, ale ten se zdál být najednou v nezvykle výborné náladě a můj odchod bez dalších nepříjemných poznámek povolil.

Hlavu hrdě vztyčenou jsem udržela po celou tu nekonečně dlouhou cestu a musím říct, že to byl hodně obtížný úkol, ale jakmile za námi zapadly dveře, de facto jsem se sesula Amrasovi do náruče, mé tělo chvějící se v šoku a nová dávka slz hrozící, že zaplaví mé dosud pálící oči.

„Riel...“

Aniž by mě pustil ze svých paží, poklekl Amras na podlahu, a jeho blízkost mi poskytla aspoň jakous útěchu, třebaže to byl samozřejmě Thranduil, koho jsem v tu chvíli potřebovala nejvíc. Jenže ten byl daleko... a nebylo ani jisté, zda ho ještě kdy spatřím... zda je vůbec dosud naživu...

To pomyšlení mě rozlítostnilo natolik, že jsem se neubránila hlasitému vzlyku, za který jsem se ihned zastyděla. Tohle přece nebylo chování bojovnice, tohle nebylo hodno vojáka, kterým jsem kdysi byla, a nepochybně se to nehodilo ani pro choť prince! Neboť zatímco on vyjel proti nepříteli, aby ochránil náš domov a naše životy, ode mě se očekávalo, že se o vše do jeho návratu postarám. A jelikož tohle v mém případě bylo starostí služebnictva, mohla jsem se přinejmenším vynasnažit hrát svou roli urozené dámy přesvědčivěji a ne se hroutit při sebemenším náznaku potíží.

„Už je to dobré, díky...“ zamumlala jsem trochu rozpačitě, zatímco jsem se spěšně sbírala z Amrasova objetí. A jelikož jsem netušila, co si se sebou počít, začala jsem si nepřítomně uhlazovat bohatou sukni svých šatů, jen abych této své bezúčelné činnosti vzápětí opět zanechala.

„Nejradši bych se vydala hned za ním...“ hlesla jsem a bláhově mě potěšilo, když mi můj přítel sevřel mlčky paži, tak, jak by to udělal jinému vojákovi.

„Thranduil to zvládne i tak, neměj obavy,“ ubezpečil mne a já přisvědčila.

„Jen abychom to zvládli my tady...“ nemohla jsem si nepovzdechnout. „Kdy se všechno vlastně tak zkomplikovalo? Tolik bych si přála vrátit čas... do doby, kdy jsme pobývali v Imladris... A tentokrát bych ho nepromarnila zbytečnými hádkami...“

„Však bude zase lépe, Riel, jen neztrácej víru,“ pokoušel se mě Amras okamžitě povzbudit, i když odkud po tom výstupu v síni ještě čerpal svůj optimismus, to jsem vážně nechápala.

„Myslíš, že to král ví? Když na mne tak udeřil, opravdu jsem se obávala nejhoršího...“ přiznala jsem celkem zbytečně. „Vůbec jsem netušila, co dělat... Jen mám obavy, zda se kvůli tomu nedovtípil, že před ním skrývám ještě něco jiného...“

„Upokoj se, Riel, zas tak špatně sis nevedla. A ostatní beztak nejvíc zaujala zpráva o tvém požehnaném stavu, než aby se pozastavovali nad něčím jiným,“ neviděl to můj přítel tak černě a já se na něj vděčně pousmála.

„Opravdu nevím, co bych si tu bez tebe počala...“ pronesla jsem, jen abych vzápětí hned zase zvážněla. „Nesmíš takhle riskovat, ani kvůli mně ne, rozumíš? Nehodlám tě mít na svědomí! Pokud vše nakonec vyjde najevo, budu přísahat, že tys o ničem nevěděl, tak ne abys jim snad tvrdil něco jiného!“

„Pokud vše vyjde najevo, tak vážně pochybuji, že se mě král bude na něco vyptávat!“ odtušil Amras cynicky. „Se mnou bude nepochybně rychle hotov, spíš se obávám, jak by se v takovém případě zachoval k tobě. Ale pořád budeš přece matkou jeho vnuka, budoucího následníka trůnu... to už jistě musí něco znamenat, i pro někoho, jako je on!“

„Myslíš?“ Nyní byla řada na mně, abych se cynicky ušklíbla. „Pokud již bude ten malý na světě, pak mě přece nebude dál potřebovat, to už mi ráčil dát najevo více než jasně! Upřímně jsem z toho měla pocit, že jakmile splním své poslání, skončím zavřená v nějaké odlehlé komnatě a pouštět mě odtamtud budou jen jednou týdně, abych s nimi posnídala a udrželo se tak zdání, že mezi námi panují výborné vztahy!“

„Ale běž, Riel!“ zasmál se Amras tlumeně, nicméně jsem měla dojem, že se do toho veselí musí vyloženě nutit. „Když nebudeš dělat potíže, tak ti možná povolí i vycházky! Což mi připomíná, že jsme již dlouho nebyli na cvičišti. Nejdřív žadoníš, jestli bych tě nevzal na lukostřelbu, a pak ze svých komnat ani nevystrčíš nos? A nebo se ti snad již omrzela?“

„Víš dobře, že ne!“ odsekla jsem nedůtklivě, neboť Amras přesně uhádl, po čem jsem v tu chvíli nejvíc toužila. A nebo jen věděl, jak moc mě tahle činnost uklidňuje? Z nějakého důvodu se mi ani trochu nezamlouvalo, že by mě mohl mít tak dobře přečtenou, byť to byl můj přítel. „Jen jsem nechtěla zvyšovat riziko, že mne někdo uvidí a pozná... již takhle trnu, komu a co stihnul Haldir navykládat!“

„Pokud se tak stalo, pak tím, že setrváváš v ústraní, akorát zvyšuješ podezření, že by na jeho slovech mohlo něco být a že s tebou skutečně není vše tak docela v pořádku,“ nesouhlasil Amras s mou taktikou. „Raději se obleč jako urozená dáma a s hlavou hrdě vztyčenou čel případným pomluvám. To je jediná strategie, kterou ti mohu poradit.“

A jelikož jsem Amrasovu úsudku plně důvěřovala, po nedlouhém přemítání jsem ho požádala, aby mne večer doprovodil na střelnici.