89. kapitola

    „Můj pane...“ obrátila jsem se na krále, hlas lehce rozechvělý bázní. „Smím Vás poprosit o soukromé slyšení?“

„Poprosit můžeš, drahá Lothíriel!“ odvětil Oropher břitce. „Však vyhověno ti nebude! Neboť vysvětlení a omluvu dlužíš nejen mně ale i ostatním, které jste svým falešným jednáním podvedli!“ prohlásil a mně bylo hned jasné, že mu jde akorát o to mne co nejvíce ponížit, neboť jsem dobře věděla, jak pramálo mu záleží na druhých.

„Prosím, můj pane...“ pokusila jsem se ho přesto znovu obměkčit. „Přece tuhle záležitost není zapotřebí probírat veřejně... A pokud snad po naší rozmluvě na tom budete přesto trvat, pak se ke všemu doznám i před dalšími svědky, však dejte mi prosím předtím možnost se Vám vše pokusit vysvětlit.“

„Ty máš snad pocit, že pro vaše hanebné chování existuje nějaká omluva?!“ zdál se být král mými slovy pobouřen. „Nic na celé Ardě neospravedlňuje podobný klam a ty si to nepochybně uvědomuješ, jinak by ses nezdráhala doznat se tu k němu přede všemi!“

„Vězte, můj pane, že mne mrzí, že jsme Vás a ostatní klamali, avšak neviděli jsme jiné východisko,“ hlesla jsem nešťastně. „A pokud láska, kterou k Vašemu synovi chovám a on ke mně, nic neznamená, pak skutečně nemám, co bych na naši obhajobu řekla. Jen prosím buďte ujištěn, že jsme toho neučinili se zlým úmyslem... pouze jsme hledali způsob, jak být spolu.“

„Co se nám to tu pokouší sdělit?“ ozvala se opět tatáž elleth co prve a její afektovaný hlas byl jako ostrý střep, který se mi zabodnul hluboko pod kůži.

„Copak vám to ještě nedošlo?“ opáčil Oropher, načež se k mému ohromení bujaře rozesmál. „Tady naše plachá lindonská princeznička a Thranduil se znají již podstatně déle, než by se mohlo zdát! A rozhodně důvěrněji, než by bylo pro někoho jejich postavení vhodné!“

„Skutečně?“ vydechla jiná elleth ohromeně a já si dokázala úplně živě představit pohoršený výraz na její tváři.

Král ovšem její výlev ponechal bez povšimnutí a raději zaměřil svou pozornost opět na mě. „Pověz mi, Lothíriel... věděl o vašem vztahu Gil-galad? Doznali jste se mu ke všemu a požádali ho, zda by se mnou nedomluvil váš sňatek? Svěřili jste se mu též se svým malým tajemstvím?“

„S jakým malým tajemstvím?“ nechápal jeden z ellyn, zato ona otravná elleth se dovtípila až znepokojivě rychle.

„Pokud jsem tomu porozuměla správně, pak se dědice trůnu dočkáme ještě dříve, než jsme se domnívali!“ zasmála se opět oním protivným smíchem a ačkoli jsem měla nejspíš tvář zrudlou rozpaky z toho, že jsou podobně důvěrné záležitosti probírány takto veřejně, hrdě jsem pozvedla hlavu, odhodlaná čelit všem těm odsuzujícím pohledům, které se na mě v tu chvíli pravděpodobně upíraly.

Protože já se neměla za co stydět, ať už na mě Oropher v tu chvíli burácel sebevíc, a ani jsem se nedokázala přimět upřímně olitovat své jednání. Protože i kdyby mým trestem za ten podvod mělo být doživotní vyhnanství, pořád mi to umožnilo strávit více času s princem, a já věděla, že bych na ty ač draze vykoupené společné chvíle až do svého skonu vzpomínala s láskou.

„Jen aby to byl skutečně dědic! Kdožví, čím se Valar rozhodnou takovému spojení požehnat!“ ozvala se znovu ta méně důvtipná dáma, zřejmě aby si vylepšila reputaci na můj úkor, ale ellyn u stolu ji okamžitě okřikli, že žádná jiná možnost naprosto nepřichází v úvahu, už jen proto, že Oropherův rod kam až záznamy a paměti sahaly, nikdy žádné dítě něžnějšího pohlaví nevzpomínal.

„Byl jsem ubezpečen, že to bude chlapec!“ přidal se král k jejich debatě a oni mu hned začali gratulovat a provolávat slávu budoucímu následníkovi, tudíž jeho další slova, která byla určena výhradně mým uším, docela zanikla v onom hlaholu. „Raděj hleď, aby to nebyl jen další tvůj klam, sic se na vlastní kůži přesvědčíš, jak trestám zrádce!“ syknul výhrůžně a mně z toho bylo docela úzko.

Ne snad proto, že bych pochybovala, protože i kdyby mi to už předtím nevyjevili Valar, pak jsem cítila tu malou křehkou fëu uvnitř sebe a věděla jsem, že jednou bude patřit plavovlasému bojovníkovi, silnému leč spravedlivému, s odvážným a zároveň laskavým srdcem. Zato srdce jeho děda překypovalo nenávistí a jeho mysl sžírala neuhasitelná touha ostatním ubližovat a nebo je aspoň ponižovat.

Dalo se snad s někým takovým coby vládcem očekávat něco dobrého? Vždyť stačilo slyšet, s jakou lehkostí pronášel své hrozby, jak rychle dokázal někoho zatratit, aby mi bylo jasné, že je jen otázkou času, než se rozhodne zničit i mě s Thranduilem. A třebaže se zdálo, že se prozatím spokojil s lekcí, kterou mi udělil, či snad dokonce že ani pravdu o mém původu nezná, věděla jsem, že se před ním musím mít na pozoru a nepolevit v ostražitosti, dokud se princ nenavrátí. Neboť on jediný – pokud vůbec ještě někdo – byl schopen nás před králem ochránit.

K naší smůle si to však Oropher uvědomoval také... a proto se, aniž by to kdo tušil, hodlal postarat, abychom se my dva už nikdy neshledali...