87. kapitola

    Ten večer jsem se přemohla a v doprovodu Amrase jsem po více než týdnu stráveném v ústraní sešla do síně. Částečně to bylo kvůli slibu, který jsem dala Lindirovi, ale především proto, že jsem před králem nechtěla působit zbaběle a zakřiknutě. Pokud jsem si jednou měla prosadit svou a vybojovat si výchovu svého syna, nemohla jsem zůstat zavřená v komnatách, dokud se princ nevrátí. Koneckonců měl léčitel pravdu, když říkal, že jsem sňatkem získala jistá privilegia, a povečeřet v přítomnosti krále bylo jen jedním z nich, jakkoli malé nadšení Oropher nad mým příchodem projevoval.

„Co že ses nás rozhodla poctít svou společností?“ otázal se hrubě namísto pozdravu a já se přinutila k pousmání, třebaže po tomhle srdečném přivítání jsem měla sto chutí prchnout zpět do relativního bezpečí ložnice, kterou jsem tak bolestně krátce směla sdílet s princem.

„Odpusťte, můj pane, že se k Vám připojuji až nyní, avšak můj stav mi to dříve nedovolil,“ vymluvila jsem se a doufala, že ani on není takový hulvát, aby na mě v tomhle ohledu dál dotíral. Za Amrasovy diskrétní asistence jsem se usadila ke stolu a poněkud naivně jsem očekávala, že tím králův zájem o mou maličkost opadnul, ale hned vzápětí jsem seznala, že jsem ho dosti podcenila.

„Ale copak? Snad někomu z tak honosného rodu, jako je ten Gil-galadův, nečiní potíže odnosit sémě obyčejných lesních Eldar?“ vysmál se mi a mně okamžitě zaplály tváře rozpaky a do očí se začaly drát palčivé slzy ponížení, proti nimž jsem ze všech sil bojovala, neochotná dopřát mu to potěšení vidět mě brečet.

„Pane, já nestrpím, abyste – “ chtěl se proti těm pohrdavým slovům ihned ohradit Amras, ale když jsem pozvedla ruku v jasném gestu, poslušně opět ztichnul, třebaže jsem si dovedla představit, že příliš po chuti mu to nejspíš není.

„Ač Vy, můj pane, máte o svém rodu překvapivě nízké mínění, věřte, že já ho vždy budu chovat ve stejné úctě jako ten Gil-galadův a vědomí, že mohu jistou měrou přispět k jeho pokračování, mě naplňuje nevýslovnou radostí a pýchou,“ pravila jsem co nejklidněji a dokud si Oropher znechuceně neodfrknul, byla jsem na sebe i hrdá, že jsem v té nepříjemné situaci obstála se ctí.

„Nu, dobrá! Je zajisté uspokojivé, že jsi své nové pozici tak rychle přivykla!“ odbyl mou lichotku přezíravě. „A ještě víc skutečnost, že mé království nezůstane dlouho bez následníka, kdyby snad Valar neměli dopřát Thranduilovi bezpečný návrat domů…“ dodal ještě a já ucítila, jak se mi krev kvapem vytrácí z do té chvíle zarudlého obličeje, natolik mě ta jeho spíše ledabylá poznámka znepokojila.

„Máte snad nějaké zprávy, že…“ vydechla jsem přiškrceně, až příliš zhrozená tou možností, než abych si ji vůbec troufla vyslovit nahlas.

„Zatím nikoliv, avšak štěstěna bývá značně vrtkavou. A též škodolibou. S oblibou nechává jednoho v klamu, že vše vychází dle jeho plánů, jen aby ho vzápětí podle bodla do zad,“ odtušil král a jeho tón se mi nechtěl ani trochu zamlouvat. Proč tohle říká? Je to proto, že se mu skutečně něco doneslo a není si jistý, zda mi to vyjevit, a nebo se akorát baví na můj úkor? Ale jak by mohl s takovou lehkostí žertovat o natolik závažných věcech, jakou bylo bezpečí jeho syna?

„Princ je zkušeným bojovníkem, a proto se spoléhá především na své instinkty a ne na nějakou přízeň štěstěny!“ vmísil se do hovoru Amras a jeho rezolutní hlas přímo vyzýval, aby se někdo opovážil jeho slova zpochybnit. A nebyl by to Oropher, aby onu hozenou rukavici nechal ležet.

„To, co Thranduil zatím předvedl, tomu sice nenasvědčuje, ale těší mě, že svému veliteli tak věříš!“ ucedil přezíravě a ačkoli se mi notně příčilo, že opět upoutám jeho pozornost, musela jsem zasáhnout, než to celé kvapem přeroste v natolik vypjatý konflikt, že se ti dva rozhodnou opět sáhnout po zbraních.

„Nemám pochyb o tom, že Amras je více než způsobilý posoudit princovy schopnosti, když slouží v jeho oddílu,“ zastala jsem se svého přítele, třebaže mi bylo jasné, že tímhle si královu přízeň zcela určitě nezískám. V tu chvíli mi ale stačilo, když se mi podaří zabránit nejhoršímu. „A pokud by tohle pro Vás nebylo dostatečným důkazem, pak důvěra, kterou k němu král Gil-galad vždy choval, by pro Vás mohla být již dosti pádným argumentem,“ prohodila jsem ještě s nádechem vzdoru, jenž jsem nedokázala tak docela potlačit.

„Ach ano... důvěra... Ta je v těchto nebezpečných časech poměrně vzácnou...“ zafilozofoval na sebe celkem nezvykle Oropher a mně se okamžitě sevřelo srdce v obavě, že to ví... že mu Haldir stihnul vše vyjevit a on si se mnou akorát celou tu dobu pohrává, aby nakonec... Aby nakonec co?

Vždyť svatební obřad již proběhl, spojenectví bylo uzavřeno, nyní mne již nemohl jen tak vyhnat. Protože teď už jsem nebyla obyčejnou elleth a ačkoli tituly, které mi Gil-galad neoprávněně přiřknul, by po důkladném přezkoumání nejspíše neobstály, pořád tu zůstávaly ty, které jsem nabyla sňatkem s princem, a ty byly zcela nezpochybnitelné.

„To máte pravdu, můj pane,“ přitakala jsem a dokonce jsem se přinutila k lehkému usmání, abych zakryla svou nejistotu. „O to více by si měl jeden cenit rodiny, vždyť komu jinému než právě jejím členům se dá bezvýhradně důvěřovat?“ pronesla jsem naprosto nevinným tónem a král mou poznámku ocenil toliko posměšným uchechtnutím.

Škoda jen, že jsem tu neomalenost nedokázala přejít mlčením, jak by se na urozenou dámu slušelo. Jak by to ostatně udělal každý, kdo je aspoň trochu rozumný. Jenže naneštěstí byl můj jazyk pro jednou opět rychlejší než můj úsudek…