86. kapitola

    „Tak jak jsem na tom?“ troufla jsem si položit Lindirovi otázku, která mi vrtala hlavou po celou tu dobu, co mě takřka mlčky vyšetřoval, jeho dotyky jemné a přesto z něj vyloženě čišelo, jak moc je mu péče o mě proti mysli.

„Vše vyhlíží být v pořádku, lady Lothíriel,“ odvětil natolik odměřeně, že jsem raději dál nevyzvídala, pouze jsem mu poděkovala, čímž jsem ho aspoň pro onu chvíli poněkud obměkčila. „Zastavím se u Vás opět na konci týdne, samozřejmě pokud Vám mých služeb nebude zapotřebí dříve, v takovém případě pro mě neváhejte poslat,“ oznámil mi o něco vřelejším tónem a já jeho vstřícnost ocenila dalšími slovy díků.

„Nemusíte mi pořád děkovat, pouze plním své povinnosti,“ odmítl to tentokrát a já mlčky přisvědčila, třebaže jsem měla strašlivé nutkání se s ním dát do řeči, až tak velmi osamělá jsem si připadala.

Ostatně nebylo se co divit, neboť během těch posledních dní byl Amras de facto mou jedinou společností, když jsem tedy nepočítala služebné, které mi nosily jídlo, poklízely v komnatách a zajišťovaly mi čisté ošacení a koupele. Avšak ty si během svých návštěv přirozeně zachovávaly odstup a já, z obavy, že by na mě mohly donášet Oropherovi, to tak raději nechala.

S králem samotným jsem se naposledy setkala na nádvoří, kdy prokázal překvapivý dostatek společenského taktu, aby ctěné hosty a svého syna osobně vyprovodil. A ačkoli jsem se obávala, aby se mnou nechtěl opět někdy pojíst, k mé úlevě si mě zavolat nedal, skoro jako kdyby úplně pozapomněl, že vůbec existuji, a já byla za ten nedostatek jeho pozornosti náležitě vděčná. Ale kdoví... možná to časem zajde tak daleko, že bych i jeho společnost uvítala, cokoli, co mi poskytne aspoň nějaké rozptýlení v jinak monotónní šedi mých dnů.

„Co ty Vaše nevolnosti, ještě stále Vás sužují?“ přerušil Lindir mé neveselé úvahy a já přiznala, že občas ještě ano, třebaže už jsou podstatně snesitelnější.

„Přesto Vám pro všechny případy připravím novou dávku bylin,“ nenechal se nijak zmást mými slovy. „Již máte nějakou vlastní služebnou, které bych je mohl předat?“ zajímal se a já záporně zavrtěla hlavou, čímž jsem ho opět zjevně rozladila.

„O co se to tady pokoušíte?! Proč se vědomě všech straníte?! A nebo se domníváte, že ušlo pozornosti, že raději jíte ve svých komnatách, než abyste sešla do síně k ostatním?!“ vyjel na mě podrážděně a já se nemohla nepodivit, že se o něco takového vůbec stará.

„Lord Elrond a Thranduil ve mě vložili svou důvěru, když mě pověřili péčí o Vás! A já je nehodlám zklamat, rozumíte?!“ odsekl Lindir, který mi stále zazlíval, že kvůli mně upadl u prince v nemilost. Možná právě proto se tolik snažil, neboť doufal, že až se navrátí a zjistí, jak dobře si vedl, opět obnoví jejich přátelství. A ani já si nepřála nic jiného.

„Vynasnažím se víc chodit ven...“ přislíbila jsem mu. „Ale do síně se mi moc nechce... přece jen král nevyjádřil své přání, abych se k němu připojila u stolu...“

„Pokud nevyjádřil své přání, abyste tak nečinila, tak jste tuto výsadu získala sňatkem s princem, avšak předpokládám, že to Vy dobře víte!“ prohlédl i tentokrát Lindir mou výmluvu. „Spíše mi to připadá, že se držíte v ústraní z obavy ze setkání s ním! Což mě dosti překvapuje, neboť pokud jsem Vás za něco nepovažoval, tak za zbabělce!“

„Opravdu?“ ušlíbla jsem se trpce. „Potom jste se ve mně hluboce spletl, neboť nic jiného jsem nikdy nebyla! Již tenkrát, když jsem se rozhodla utéct z Eryn Galen...“

„Ano, rozhodla jste se odjet... a já Vám při tom byl nápomocen... neboť mě přesvědčily Vaše nesobecké pohnutky... odhodlání opustit vše, co jste znala, a oč jste tak dlouho usilovala, jen abyste ochránila štěstí toho, na kom Vám tolik záleželo!“ sdělil mi břitce a já se nezmohla ani na slovo odporu, naprosto zaskočená tím, jak o mně doopravdy smýšlí. A ke svému zahanbení jsem cítila, jak se mi oči zalévají slzami, které ani vydatné mrkání nedokázalo úplně zahnat.

„Ale no tak... nemůžete se mi tu teď rozbrečet, jak by to vyhlíželo, kdyby někdo přišel?!“ osopil se na mě Lindir, avšak za jeho příkrým tónem jsem zachytila náznak humoru a vřelosti. A že jsem si to jen nenamlouvala, se mi potvrdilo hned vzápětí, když se usadil vedle mě a vzal mě za ruku. „Víte... odvaha není jen síla čelit nepříteli... ale také ochota přinést oběti... schopnost vytrvat, ač situace jednoho nutí to vzdát... A ve všech těchto zkouškách jste v mých očích obstála.“

„To ještě neznamená, že jsem odvážná!“ ozvala jsem se konečně sebekriticky. „Jenom jsem neměla na výběr! Navíc copak jste již ráčil pozapomenout, proč jste mě tehdy musel ošetřovat? A nebo to byl podle Vás taky projev odvahy?!“

„Myslím, že i takový čin vyžaduje jistou dávku odvahy. Ať Vás ale ani nenapadne se o něco tak pitomého ještě někdy pokusit!“ varoval mne důrazně a já se musela pousmát nad jeho hodnocením, příjemně překvapená, že mu na tom vůbec záleží. Podle toho, jak se ke mně v poslední době choval, bych spíš usuzovala, že by ho další pokus naopak potěšil, obzvláště pokud bych tentokrát měla být ve svém snažení úspěšná.

A jak bych byla teprve překvapená, kdybych jen tušila, co všechno pro mě bude ochotný udělat...