83. kapitola

    „Cože?!“ nechápala jsem, kde vůbec bere tu troufalost tvrdit mi podobný nesmysl. „A mohla bys mi také laskavě sdělit, co dobrého mu to podle tebe mělo přinést?! Protože když jsem s ním před chvílí hovořila, tak si akorát vyčítal, že tě k tomu činu dohnal svým zájmem o tebe, a omlouval se mi za to, že nyní s Glorfindelem opustíš Eryn Galen a mě!“

„Ale já se přece k ničemu takovému nechystám!“ ohradila se proti tomu nařčení Almiel. „A nebo vážně věříš, že bych tě tu zanechala samotnou, obzvláště teď, když mě budeš potřebovat víc než kdykoli předtím?!“

„Očekává se, že elleth bude následovat svého chotě... a ať už jsi tím zamýšlela cokoli, Glorfindel je nyní tvým zákonitým chotěm,“ konstatovala jsem a ačkoli se mi to notně protivilo, věděla jsem s neochvějnou jistotou, co musím udělat. „A proto tě zprošťuji veškerých závazků, abys tak mohla učinit...“

„Co to povídáš?!“ nezamlouval se jí ani trochu můj záměr. „Já s ním přece nechci nikam odjet! A ani s ním žít pospolu! Jen jsem se potřebovala zbavit krále... dřív, než se Amras kvůli mně dopustí nějaké pošetilosti! Kdyby šlo jen o mě, klidně bych posečkala, než králův zájem opadne, což by jistě netrvalo dlouho, ale podle toho, co se mi doneslo...“ A tady se krátce odmlčela, zřejmě aby nabrala dech, protože svá předchozí slova vychrlila takřka bez jediného nadechnutí. „Nechápu, jak jsi mu mohla dovolit, aby se s ním utkal! Vždyť kdo jiný než ty by měl vědět lépe, že na takového protivníka jeho síly nestačí?!"

„Takže proto to všechno?“ zkrabatila jsem nešťastně čelo, přičemž jsem si nebyla jistá, jestli se mi chce víc brečet nebo se smát.

Smát proto, že přese všechna Almielina tvrzení o opaku jí na Amrasovi velmi záleželo, dokonce natolik, že neváhala zajít až takto daleko, jen aby ho ochránila před královou zlobou... A brečet proto, že oním svazkem s kapitánem jakýkoli možný vztah s Amrasem předem zatratila...

„A co sis myslela?“ nechápala Almiel, jak jsem o ní mohla kdy pochybovat. „Přece jsem se nikdy netajila tím, že Glorfindel není ellonem pro mě! Přinejmenším ne na víc než jednu nebo ještě pár dalších nocí... Ale žít po boku někoho takového? To bych věru nemohla!“

„Obávám se, že díky tvému rozhodnutí ti nic jiného nezbude...“ odtušila jsem s lítostivým výrazem. „Třebaže jsi to původně mínila dobře a já ti jsem za tvou starost o Amrase vděčná, měla sis to o něco lépe promyslet. Nebo ses opravdu domnívala, že tě sňatek s natolik váženým lordem vůbec k ničemu nezavazuje?“

„On po mně ale nechce, abych s ním odjela... to mi řekl zcela jednoznačně. Tak proč bys mě k tomu měla nutit ty?“ zněla Almiel značně ukřivděně.

„Protože je to tvůj choť... a čím dříve ho za něj začneš považovat i mimo ložnici, tím lépe pro vás oba,“ pravila jsem nesmlouvavě, třebaže mi připadalo neskutečně obtížné se k tomu přimět.

Ale věděla jsem, že je to za daných okolností to nejlepší řešení... A i když jsem dopředu nepochybovala o tom, že budu Almielinu společnost zoufale postrádat, nemínila jsem připustit, aby se Amras dál trápil v její blízkosti, tentokrát s vědomím, že je pro něj naprosto nedosažitelná. Leda že by snad Glorfindel padnul v boji, což se mi vzhledem k přízni, kterou k němu Valar chovali, nezdálo příliš pravděpodobné.

„Riel... proč mi tohle děláš?“ skoro se zajíkla Almiel a já se od ní raději odvrátila, aby si nepovšimla, že jsem z toho sama dost špatná. „Proč jsi tak odhodlaná mě od sebe odehnat?“

„Protože teď patříš ke Glorfindelovi! A měla by ses podle toho začít chovat!“ prohlásila jsem s tvrdostí, za niž jsem se okamžitě nenáviděla. A za kterou mě zjevně neměla ráda ani Almiel.

„To myslíš vážně?! A nebo je to jen nějaký tvůj trest za to, že jsem nepřijala Amrasovu nabídku?! Protože pokud ano, pak je to dost ubohé!“ vyjela na mě zhurta, ovšem její temperament, který se jí opět pro jednou vymknul kontrole, mě nemohl ani náhodou zviklat. Pokud něco, tak mě leda utvrdil v přesvědčení, že mé rozhodnutí bylo správné.

„O tomhle spolu diskutovat nebudeme, Almiel, zítra zrána se připojíš k družině svého chotě a to je mé konečné slovo!“ sdělila jsem jí tónem, který nepřipouštěl námitky. Ale dlouho mi nevydržel, neboť jsem si dokázala živě představit, jak těžké to pro ni musí být, a jako její přítelkyně jsem to prostě nemohla ignorovat. „Dej tomu šanci, Almiel. Dej vám šanci... Kdoví... třeba z toho neuváženého sňatku nakonec vzejde svazek, který bude vyhovovat vám oběma... a jenž vám pomůže porazit démony minulosti, kteří vás dosud sužují... Jen tomu musíš věřit...“

Avšak Almiel s tím stále nebyla srozuměna. „Tak tohle je tvůj vděk za mé přátelství, Riel?! Že se mě prostě jen tak zbavíš, když se ti to hodí?! Pomyslela jsi vůbec na to, co si tady beze mě počneš?! Kdo se o tebe postará, až tu já nebudu?!“

„Asi mi nezbude nic jiného, než se o sebe zase začít starat sama,“ pokrčila jsem lehce rameny, jako kdyby mě to vůbec netrápilo, třebaže ve skutečnosti jsem z toho měla značné obavy. „A také mi tu zůstane Amras, aby na mě dohlédnul... nějak už to zvládneme...“ ujistila jsem ji ještě, ovšem v ní to pouze vyvolalo novou vlnu hněvu.

„Amras?! Jako kdyby ten tě snad dokázal před králem ochránit!“ prskla takřka nenávistně. „Ale jak si přeješ... jen abys té své umíněnosti brzy nelitovala!“ pohrozila mi, než se s důrazným prásknutím dveří odporoučela z místnosti.