85. kapitola

    Setrvala jsem na nádvoří tak dlouho, dokud ke mně doléhal dusot koňských kopyt, a ani po jejich utichnutí jsem se nedokázala přimět pohnout, neochotná zničit tu křehkou iluzi, že se nejedná o skutečnost, že je to pouze zlý sen, ze kterého se zcela určitě záhy probudím, abych zjistila, že je vše v pořádku a princ je dosud se mnou, stejně jako naši hosté z Imladris.

„Nechcete se již uchýlit dovnitř, má paní?“ ozval se po nějaké době Amras, jenž až dosud mlčky postával po mém boku, buď také pohroužen do svých vlastních myšlenek a nebo jen respektující mé soukromí. „Zbytečně na sebe poutáte nežádoucí pozornost...“

Povolně jsem přisvědčila a nechala ho, aby mne doprovodil zpět do komnat, které jsem tak krátce sdílela s princem, a které v jeho nepřítomnosti působily značně stísňujícím dojmem. Proto jsem raději spěšně obrátila svou pozornost jiným směrem, jinak bych se jistě už neudržela a propukla v tklivý pláč.

„Zahlédl jsi Almiel?“ vyzvídala jsem, jelikož mne trápilo, že se mi má přítelkyně až do odjezdu pečlivě vyhýbala a já tak neměla ani možnost se s ní rozloučit a popřát jí hodně štěstí v jejím staronovém domově.

„Ano,“ přisvědčil Amras, ovšem nic bližšího mi nesdělil, dokud jsem se na to nezeptala přímo.

„Nepřipadalo mi, že by vyhlížela nějak nadšeně... ostatně kapitán, který jel před ní, se tvářil dost podobně...“ vyjevil mi konečně svůj názor a pokud nad jejím odjezdem pociťoval nějakou lítost, tak to přede mnou více než obratně skrýval. Stejně jako jsem nedokázala rozpoznat, jestli ho nemrzí, že se nemohl připojit k Thranduilově skupině.

„Sloužím tam, kde je to zapotřebí,“ odtušil suše a přestože jsem se z něj pokoušela dostat něco víc, protože na jeho místě by mě rozhodně mrzelo, že musím zůstat v paláci a hlídat nějakou elleth, zatímco ostatní vojáci budou bránit říši proti nepříteli, trval neochvějně na svém.

„Ale kdybych tě uvolnila ze služby a ty ses mohl sám rozhodnout, netvrď mi, že bys okamžitě nepospíšil za svými druhy!“ nemínila jsem se s tou vyhýbavou odpovědí spokojit.

„V takovém případě bych si tě dovolil upozornit, že plním princovy rozkazy a pouze on mě může zprostit povinností, které mi uložil,“ ani se nad tím nepotřeboval Amras zamýšlet a mně nezbývalo, než uznat porážku.

„Jak myslíš. Jenom mi to připadá jako plýtvání tvými schopnostmi, když mě hlídáš v paláci, kde jsem v naprostém bezpečí, namísto abys tam venku podpořil ostatní vojáky,“ měla jsem přinejmenším v tomhle ohledu jasno.

„Já to tak nevidím, Riel,“ nesouhlasil se mnou však Amras. „Že se tu momentálně nic mimořádného neděje, ještě neznamená, že se to nemusí zakrátko zcela zásadně změnit. A je vždy lepší být připraven na všechny možnosti, než opožděně litovat, že nebyla zavčasu přijata dostatečná opatření.“

Nad tímhle jsem jen zakroutila hlavou. „Mluvíš tak, že bych snad vážně uvěřila, že ti nevadí úkol, kterým tě princ pověřil!“

„A proč by měl?“ podivil se tomu Amras. „Nevím, z jakého důvodu na to nahlížíš jako na něco podřadného, však věz, že chránit choť prince je neobyčejná čest a především značný projev důvěry ze strany Jeho Výsosti.“

„Hm. Takhle jsem nad tím neuvažovala,“ zamumlala jsem, nicméně stejně mi ta role chůvy připadala pořád dost degradující, obzvláště když jsem věděla, jak zdatný je Amras v boji. Což mi připomnělo... „A kdybych tě požádala, jestli bys se mnou někdy v noci nezašel na cvičiště k terčům, můžeš mi to přání vyplnit a nebo bys tím zradil princovu důvěru?“ zajímala jsem se, neboť bez Thranduilovy a Almieliny společnosti hrozilo, že se mé dny neskutečně povlečou, vyplněné toliko spánkem nebo sněním o princi, které akorát prohloubí můj zármutek nad naším odloučením.

Naštěstí měl pro mě Amras pochopení a nebo spíš jen neviděl důvod, proč se zbytečně pokoušet zabránit nevyhnutelnému. „Vzhledem k tomu, že už tě znám natolik, abych tušil, že se tam klidně vydáš i beze mě, tak mi připadá rozumnější souhlasit,“ zachytila jsem pobavení v jeho hlase a vděčně jsem se na něj usmála.

„Ačkoli jsem si naprosto jistá, že bys byl teď raději někde docela jinde, tak jsem moc ráda, že jsi to zrovna ty, kdo mě dostal na starost,“ přiznala jsem a tentokrát už se Amras zasmál nahlas.

„To se vsadím, že ano, ale před Lindirem o tom raději pomlč, aby náhodou nežárlil!“ dobíral si mne, možná aby zakryl rozpaky nad mou poznámkou, a já na něj na oplátku udělala otrávený obličej.

„Myslím, že budu moct hovořit o štěstí, když tu jeho péči vůbec přežiju!“ nebyla jsem z vyhlídky na další setkání s tím ellonem ani trochu potěšená. Ne že bych neměla důvěru v jeho schopnosti, ostatně když jsem se na nádvoří loučila s lordem Elrondem, tak mě neopomněl znovu ujistit, že budu skutečně v dobrých rukou, a já rozhodně neměla důvod o tom pochybovat, ale skutečností zůstávalo, že mě ten léčitel prostě neměl v lásce, což jsem mu po tom, co pro mě udělal, ani nemohla vyčítat.

„Neměj obavy, Riel, však to tady tu chvíli, než se princ navrátí, společně zvládneme,“ stisknul mi Amras povzbudivě paži a já přisvědčila, neboť jsem tomu strašně moc chtěla věřit.

Jenže jak jsem měla možnost se už tolikrát v minulosti přesvědčit na vlastní kůži, pouhá víra opravdu nestačí...