88. kapitola

    „Vy můj názor snad nesdílíte, pane?“ konfrontovala jsem krále a aniž bych si v tu chvíli uvědomila, jak nemoudré mé počínání je, klidně jsem v té neuváženosti pokračovala. „Copak se princ kdy dopustil natolik závažného prohřešku, že ho již neshledáváte hodným Vaší důvěry?“ optala jsem se ho lehce, spíš jen v žertu, a doufala, že se tím aspoň trochu zmírní to dusivé napětí, které u našeho stolu vládlo.

To jsem ovšem netušila, že tentokrát mě Oropher poctí podstatně delší odpovědí, než byly pohrdavé zvuky, kterými mě ten večer s takovou oblibou častoval. Žádnou zvláštní radost mi tím však neudělal, protože jeho slova, pronesená záštiplným tónem, byla více než znepokojivá.

„Ty máš ještě tu troufalost se mne ptát?!“ obořil se na mě zlostně. „Ty, která ses na té Thranduilově zradě přímo podílela?!“

A zatímco já jen v šoku zalapala po dechu, zcela zaskočená jeho útokem, on se mnou rozhodně ještě neskončil. „Pokud se Thranduil v pořádku nenavrátí, můžete za to vinit pouze sebe, neboť Valar vždy trestali ty, kdož se uchýlili ke lži, a vy dva jste ke mně rozhodně upřímní nebyli!“

„Co prosím?“ vymáčkla jsem ze sebe, zatímco jsem v duchu horečně přemítala, zda mne Oropher akorát zkouší a nebo tu nenávistnou poznámku opravdu míní vážně.

To ale přece nebylo možné... Vždyť kdyby o našem podvodu vše věděl, tak by jen stěží připustil, abych si jeho syna vzala. Co to má ale pak znamenat?!

Amrasovi muselo hlavou vrtat to samé a buď kvůli tomu a nebo čistě kvůli mně si dovolil krále znovu oslovit. „Princ je čestným ellonem, a tak se zdráhám uvěřit, že by Vám vědomě lhal! A i kdyby se snad takového prohřešku skutečně dopustil, ani tehdy by to Valar jistě nepovažovali za natolik závažné provinění, aby za to zasluhoval smrt!“

Několik ellyn u stolu souhlasně zamručelo a kdosi se dokonce odvážil poznamenat, že podobné rouhání by nemuselo přinést nic dobrého, a že on pevně věří v princův bezpečný návrat a pokud by mu ho snad Valar neměli dopřát, bylo by to jedině proto, že jim v Amanu chybí schopný bojovník, jakým Thranduil bezesporu je.

„To ať je ani nenapadne! Thranduil patří sem k nám a ne do Amanu!“ ohradila jsem se bez rozmýšlení proti tomu nesmyslu a nějaká elleth se pobaveně zasmála, takovým tím rádoby decentním nepřirozeným způsobem, že jsem vůči ní ihned pojala silnou nevoli.

„Hleďme, jak si ta lindonská princezna rychle oblíbila svého chotě!“ zašvitořila vzápětí a to už jsem měla chuť po ní skočit a vlepit jí důkladný políček za tu posměšnou poznámku. Mezi ostatními však zjevně vyvolala značné pobavení.

„Na to našemu princi jistě stačila jedna noc!“ přisadil si nějaký ellon, čímž ono veselí ještě umocnil, přinejmenším dokud se jiný nezeptal, jakou zradu to měl král na mysli. Pak všichni rázem ztichli, jak zřejmě napjatě očekávali královo vysvětlení. Stejně jako já, i když mně srdce bilo tak prudce, až jsem se obávala, jestli ho ostatní neslyší, a tvář jsem měla raději skloněnou, to kdyby se v ní náhodou odrážely mé obavy.

„Třeba by se naše drahá princezna chtěla ke svému podvodu přiznat sama...“ prohodil Oropher a já byla v tu chvíli ráda, že sedím, jelikož jsem si byla celkem jistá, že po tomhle už by se mi podlomily nohy docela. Což by nemuselo být nutně na škodu, protože bych tak aspoň mohla předstírat nenadálé mdloby, ale takhle?

„Naprosto netuším, o čem to hovoříte, můj pane,“ zmohla jsem se na přiškrcenou reakci a i mně samotné zněla hodně chabě. A provinile.

Nebylo proto divu, že jsem krále ani na okamžik neošálila. „Že ne? Drahá Lothíriel, jsem si zcela jistý, že Gil-galad by byl tvým lhaním notně pohoršen! Ba co víc, podobné chování je natolik nepřijatelné, že přímo volá po potrestání! Avšak jsem ochotný být pro tentokrát shovívavý, pokud s tou zbytečnou šarádou ihned přestaneš a vyjevíš nám celou pravdu!“

„Pane...“ vydechla jsem, má mysl naprosto neschopná vymyslet cokoli kloudného, natolik byla ochromená strachem, a já trpce litovala, že jsem kdy měla ten neskutečně hloupý nápad uposlechnout Lindira a připojit se ke králi. Protože kdybych tak neučinila, nečelila bych nyní pozornosti celé síně, v tichu, v němž by bylo možné slyšet dopadnout špendlík na podlahu.

„Nu, Lothíriel!“ ozval se znovu král, jeho hlas plný zadostiučinění. „Neměla bys příliš dlouho otálet, sic svou příležitost promarníš! A pak tvůj trest bude podstatně přísnější!“

„Pane, nepřipadá mi vhodné, abyste –“ pokusil se to Amras zarazit, ale král ho rázně utnul.

„Ty mlč!“ okřiknul ho. „Zatím můžeš hovořit o štěstí, že s tebou nehodlám marnit svůj čas, ačkoli nepochybuji, že ses na tom podvodu též podílel, což by tě lehce mohlo stát život! Však pokud budeš nadále pokoušet mou trpělivost, možná si to ještě rozmyslím!“

„Amrasi, to je v pořádku,“ chlácholila jsem svého přítele, protože jsem rozhodně nechtěla, aby se kvůli mně dostal do potíží.

Neodpověděl a já doufala, že má dost rozumu a nebude krále dál zbytečně dráždit. Beztak tu nebylo nic, co by pro mě mohl v dané situaci udělat.