82. kapitola

    Manwëho znepokojivá proroctví mne sice dokonale zbavila ospalosti, avšak také mě naplnila stísňujícím strachem, který sílil, čím déle jsem setrvávala v místnosti o samotě. Až už jsem to nedokázala déle snášet a navzdory všem doporučením jsem se rozhodla zajít do stájí za Celebrem, třebaže má poslední návštěva tam nedopadla zrovna nejlépe.

Ostatně netrvalo dlouho a litovala jsem toho i tentokrát, to když se ke mně kousek od paláce připojil Amras, který samozřejmě dosud považoval za svou povinnost mě chránit a rozhodně nemínil v tomhle ohledu nic zanedbat.

„Buďte pozdravena, má paní,“ oslovil mne, aby na sebe upozornil. „Smím Vám nabídnout doprovod?“ požádal mě o svolení a já rezignovaně přisvědčila, jelikož jsem se s ním o tom nemínila na veřejnosti dohadovat. Příjemné mi to ale dvakrát nebylo, to kvůli Almiel, jinak bych jeho společnost více než uvítala.

„Doufám, že jste neměla v úmyslu vyrazit si na vyjížďku, má paní, protože se obávám, že král podobné kratochvíle až do odvolání zakázal. Ona událost s Lórienskými mu byla dostatečným ponaučením,“ sdělil mi, jakmile mu nedaleko stájí došlo, kam mám namířeno, a já se k němu prudce otočila, poněkud podrážděná zjištěním, že mě nejspíš považuje za úplně pitomou.

„Neboj, tohle jsem rozhodně v plánu neměla!“ odvětila jsem mu prudce, ale víc než jeho slova mě trápil pocit viny vůči němu.

Neboť jsem dobře věděla, jak moc mu na Almiel záleží... a jak dlouho musel čekat na příležitost být konečně se svou vyvolenou, pro niž toho tolik obětoval... Jen aby vzápětí zjistil, že svou šanci promarnil a ona již není volná... A to vše jen kvůli mně, která má navíc tu troufalost, že se nazývá jeho přítelkyní!

„Amrasi... musíme si promluvit... Musím ti něco říct... no, spíš se k něčemu přiznat...“ spustila jsem naléhavě, můj ještě před okamžikem notně podrážděný tón se rázem změnil v kajícný a přestože jsem byla slepá, raději jsem odvrátila tvář před jeho nepochybně zkoumavým pohledem. „Jde o Almiel...“ začala jsem, jen abych se hned zase zarazila, najednou nejistá, jak mu tu špatnou zprávu vlastně sdělit.

Amras mě toho však ušetřil. „Jestli mi chceš povědět o jejím sňatku, tak tahle zvěst už se ke mně donesla,“ pravil hlasem, z něhož se nedalo nic vyčíst, o to víc mne proto zaskočila jeho další slova. „Je mi to moc líto, Riel, tohle jsem vážně nechtěl... Jen doufám, že ke kapitánovi také něco cítí a že to neudělala jen natruc kvůli té mé nabídce... Asi jsem na ni neměl tak naléhat... Je politováníhodné, že jsi to zrovna ty, která nyní doplatí na naše spory...“

„Cože?“ vydechla jsem, nevěřící vlastním uším. On si to celé vážně klade za vinu a ještě se mi za to omlouvá?! Jestli jsem se předtím cítila hrozně, tak po tomhle mi bylo ještě mizerněji. „Za tohle přece nemůžeš! To já požádala kapitána o pomoc! Protože jsem nevěděla, jak ji před králem ochránit, a doufala jsem, že on by mohl na nějaký způsob přijít! Kdybych jen tušila, co má v úmyslu…“ Lítostivě jsem potřásla hlavou. „To já se ti omlouvám, Amrasi… Vždycky jsem si moc přála, abyste vy dva byli spolu…“

„To je v pořádku, Riel, netrap se tím,“ stisknul mi ten dobrý ellon povzbudivě paži, čímž mě dojal natolik, že jsem se zmohla akorát na ubohé popotáhnutí. Asi vycítil, že nebude trvat dlouho a sesypu se mu tam docela, protože mě bez dlouhých cavyků popadl za ruku a zatáhnul do stájí, kde se to přinejmenším obejde beze svědků, když tedy pominu ty čtyřnohé, kterým jsem ale byla naprosto ukradená a rozhodně u nich nehrozilo, že to hned pospíší nahlásit králi.

„Riel, neber si to přece tak…“ Sevřel mě Amras do konejšivého objetí, které jsem s vděčností přijala. „Ať už jsi udělala cokoli, bylo to ve snaze pomoct… A i když to nedopadlo tak, jak sis představovala, pořád to bylo Almielino svobodné rozhodnutí, nikdo ji k tomu přece nenutil. Navíc pokud by to měla být něčí vina, pak leda moje… protože jsem nebyl schopen se o ni postarat…“ A tady se trpce zasmál. „Což jsem ostatně v té aréně prokázal více než dostatečně…“

„Udělal jsi, co bylo v tvých silách, Amrasi,“ pokoušela jsem se zmírnit jeho zlost na sebe sama. „A když to bylo zapotřebí, neváhal jsi obětovat vše, jen abys ji ochránil… Nikdo toho pro ni nevykonal víc… Nikdo… A ona to jistě ví…“

„Možná… ale stejně se rozhodla pro jiného…“ pronesl Amras, v jeho hlase smutek, hněv i lítost, které ve mně vyvolaly ještě větší zlost na Almiel. Jak jen mu to mohla udělat, když dobře věděla, co k ní cítí?! Za co si zasloužil, aby mu tak moc ublížila?!

Přesně tohle byly otázky, které jsem své přítelkyni položila, jakmile jsem se po dlouhé době konečně navrátila do svých komnat a zjistila, že Glorfindel nepřeháněl, když tvrdil, že ji navečer pošle zpět za mnou. A ona se navíc tvářila, jako kdyby se ani nic mimořádného nepřihodilo, jen se mě zeptala, jak jsem se celý den měla a zda si přeji se k večeři převléci, čímž mě připravila o poslední zbytky sebekontroly.

„Jak jen jsi mu to mohla udělat, Almiel?! To pro tebe jeho náklonnost pranic neznamená?! Ani to, co pro tebe v minulosti vykonal?!“ udeřila jsem na ni, nazlobená, že mému příteli tak bezohledně ublížila. „Dělá ti dobře, když ho můžeš takhle zraňovat?! Trestáš ho snad za to, co ti provedl jeho bratr?!“

„Tohle si vážně myslíš?!“ Almiel se zdála být upřímně šokovaná. „Copak vůbec nic nechápeš?! Já to přece udělala pro něj!“