84. kapitola

    Po Almielině rázném odchodu mě okamžitě zachvátily pochybnosti.... a také výčitky svědomí, jestli jsem jí ve své zatvrzelé snaze dát vše v rámci možností opět do pořádku neukřivdila. Ale jednou jsem se tak rozhodla a hodlala jsem si za tím také stát. Už jen kvůli Amrasovi, který ji zcela jistě nepotřeboval každý den vídat, trpkou to připomínku toho, co mohl mít, jen kdyby... kdyby co? Kdyby o ni král neprojevil zájem? Kdyby Almiel přijala jeho nabídku namísto té kapitánovy?

Možná, že těm dvěma nebylo nikdy souzeno být spolu... Vždyť Amrasova mírná povaha byla jen stěží zdatným protivníkem té Almielině prudké a svéhlavé. Miloval ji, o tom jsem neměla těch nejmenších pochyb, avšak stačilo by to, aby ji učinil šťastnou? Tím už jsem si najednou tak jistá nebyla...

A když za mnou Amras nedlouho po jejím odchodu zašel a přál si se mnou hovořit, očividně konfrontován onou rozlícenou elleth a obviněn, že to celé je pouze jeho vina, začala jsem si dokonce říkat, jestli ten její svazek s Glorfindelem není vlastně ku prospěchu všech. Protože pokud si jí někdo troufne vzdorovat, pak ten, který již v minulosti čelil podstatně horšímu protivníkovi... a na kterého proto její hněv neudělá žádný zvláštní dojem. Což rozhodně nebyl Amrasův případ, jak mi hned demonstroval.

„Promiň, ale připadá mi poněkud bezcitné ji takhle vyhodit... zvlášť když vůbec neměla v úmyslu Glorfindela kamkoli následovat...“ začal se za ni přimlouvat a já si pomyslela, že je stejně zvláštní, jak velkou moc nad tím jinak sebevědomým a rozhodným ellonem má.

Že by za to mohly hříchy jeho bratra, které se tímhle způsobem snaží odčinit? A ačkoli jsem se kvůli tomu cítila špatně, byla jsem v tu chvíli ráda, že se jejich cesty záhy rozdělí, protože nadcházející válka rozhodně podobným slabostem nepřála, a já bych si nikdy neodpustila, kdyby na ni Amras měl doplatit svým životem jen proto, že se kvůli Almiel nedokázal plně soustředit na boj.

„To si ovšem měla lépe rozmyslet jejich sňatek. Neboť já jsem toho názoru, že elleth patří ke svému choti, a tohle mi nevymluvíš,“ sdělila jsem mu skálopevným tónem, který ho zřejmě přesvědčil, jelikož už déle nenaléhal. Možná byl dokonce sám rád, že mu zmizí z očí, ačkoli by to nahlas nikdy nepřiznal.

„Doufám, že tohle nijak nenaruší naše přátelství, Amrasi,“ dělala jsem si trochu obavy. „Věř mi, že ač se ti to třeba může jevit jinak, mám na mysli i Almielino blaho. A já nepochybuji o tom, že se jí zcela jistě uleví, až se bude moct navrátit do Imladris... Nebo mi snad chceš namluvit, že ti ve zdejších lesích připadá spokojená?“

„Ani ne,“ potvrdil mi Amras bez dlouhých okolků mé podezření. „Jen si nejsem jistý, nakolik spokojená bude po kapitánově boku.“

„To už bude záležet pouze na nich. Třeba nás ještě příjemně překvapí,“ zachovávala jsem si navzdory okolnostem nezvyklý optimismus.

Zčásti kvůli Amrasovi a pak také kvůli sobě... protože jsem opravdu moc chtěla věřit, že činím správně… a že v Imladris bude Almiel daleko šťastnější. A pokud bude šťastná ona, pak já také. Jenže dlouho mi ta víra nevydržela… přesně do chvíle, než se ke mně princ někdy po večeři konečně připojil a zvěstoval mi tu neblahou novinu…

„To přece nemůže udělat!“ vyjekla jsem pobouřeně, zatímco jsem si až bolestně dobře uvědomovala, že to král udělat může. A že to také udělal, nepochybně potěšen, že nám může opět jednou uškodit. „Nechci se s tebou loučit tak brzy...“ vypravila jsem ze sebe ztrápeně a jen s obtížemi jsem polykala slzy, které se mi draly do očí.

„Vždyť jsi věděla, že k tomu dříve či později dojde,“ odvětil Thranduil poměrně odměřeně, zřejmě příliš znaven celodenními jednáními, než aby měl ještě náladu poslouchat mé nářky. „A nebo jsi snad pošetile doufala v něco jiného?“

„To ne, ale také jsem netušila, že to nastane až takhle záhy...“ ohradila jsem se proti jeho vyčítavému tónu. „Je to opravdu nevyhnutelné?“

„Je to královo rozhodnutí,“ odtušil stroze a cosi v jeho hlase mi prozradilo, že ani jemu se příliš nezamlouvá, ale že se mu nepodařilo svého otce přesvědčit, aby své plány ještě pozměnil.

A ačkoli jsem měla sto chutí se ihned vydat za Oropherem a pěkně od plic tomu bezcitnému tyranovi sdělit, co si o něm myslím, nemínila jsem promarnit ani okamžik z toho málo času, který nám milostivě vyměřil. Obzvláště když nebylo vůbec jisté, za jak dlouho se s princem opět shledáme; na možnost, že by k tomu nemuselo nikdy dojít, jsem odmítala byť jen pomyslet. To z obavy, abych to náhodou nepřivolala.

„To nevadí,“ přinutila jsem se na prince pousmát, přestože mi snad nikdy předtím nebylo víc do breku, ovšem takhle jsem se s ním rozhodně loučit nechtěla. „Ještě nám zbývá tahle noc... Navíc... čím dříve odjedeš, tím dříve se mi zase navrátíš...“ prohodila jsem a zoufale si přitom přála, aby to byla pravda.

Když však až krutě brzy nadešlo ráno a já Thranduila neochotně pustila ze svých paží, aby se dle příkazů krále zchystal na cestu, nedokázala jsem se zbavit strašlivého pocitu, že naše štěstí právě definitivně skončilo.