81. kapitola
Čas strávený o samotě ve společných komnatách se nepříjemně vlekl a to jsem si během té doby minimálně jednou zdřímla, příliš znavená vším tím tichem kolem mě, než abych dokázala udržet oči déle otevřené. A přestože v mém snu byl princ opět se mnou a něžně mě držel v náručí, po probuzení jsem s notnou dávkou zklamání zjistila, že se dosud nevrátil a to celé byla opravdu pouze má představa.
S tichým povzdechem jsem se přesunula ke stolku, kde jsem pojedla něco málo ze zbytků od oběda, a pak jsem se usadila u okna a nechala slunce, aby svými paprsky laskalo mou kůži, zatímco jsem poklimbávala a připadala si naprosto neužitečná.
Proto když jsem to zaznamenala poprvé, byla má mysl ještě příliš otupělá, než abych si hned uvědomila, co se děje. Teprvé když nedlouho poté následovalo další kopnutí, tentokrát ještě o něco důraznější, došlo mi, že to o sobě dává vědět náš malý lísteček, a rozzářila jsem se štěstím.
„Ale kdopak se nám to probudil?“ šeptla jsem k němu a aspoň přes látku šatů jsem pohladila své dosud nepříliš výrazně vzduté břicho, v němž tak rychle rostl ten největší zázrak ze všech. „Už máš také dlouhou chvíli a raději bys ven, abys mohl začít prozkoumávat tenhle svět? Věř mi, že i já bych moc ráda opustila vězení těchto komnat a šla se projet na Celebrovi nebo si zastřílet z luku. A místo toho musím setrvat zde, jako kdybych snad byla marodná...“ postěžovala jsem si mu a třebaže se mezitím upokojil, stejně jsem si s ním povídala dál.
„Tolik jsem si toho ještě přála dokázat... stát se někým, na koho by mohli být mí rodiče pyšní... na koho by mohl být Thranduil pyšný...“ přiznala jsem mu a trochu lítostivě jsem se pousmála. „Nikdy jsem neočekávala, že bych se mohla stát matkou... ani nevím, jestli jsem na něco takového připravená... jestli to zvládnu... Ale určitě to nevzdám... A rozhodně nikomu nedovolím, aby nás dva rozdělil, to ti přísahám.“
Neměla bys lehkovážně dávat slibů, které nebudeš moci dodržet, Lothíriel... ozvalo se znenadání a zároveň jsem na tváři ucítila pohlazení od lehoučkého vánku, který vniknul dovnitř otevřeným oknem.
Manwë... poznala jsem okamžitě onoho Valu. Jednak protože právě tímhle způsobem zpravidla komunikoval a pak to bylo pro ten nepopsatelný pocit, že jsem v blízkosti jakési mocné leč laskavé síly, čehosi co prostupuje vším a dohlíží na veškeré dění s moudrostí a neochvějností vyšší bytosti, nestranné a neomylné, solidní a věčné...
A jakkoli bych ještě před chvilkou něčí společnost uvítala, po těchto zlověstných slovech jsem za ni rozhodně vděčná nebyla. „Proč takto hovoříte? Copak jste mě nezkoušeli již dosti? Co ode mě ještě žádáte?“ otázala jsem se poměrně ostře, to proto, že se mě okamžitě zmocnil strach z budoucnosti a o to byl větší, oč více jsem nyní mohla ztratit. „Čím jsem se vám tak znelíbila, že mě opět hodláte připravit o mé štěstí?!“
Právě pro zachování vašeho štěstí budeš nucena přinést jisté oběti... však sama uhlídáš, až ty chvíle nadejdou... Pak na tobě bude, aby ses rozhodla... a já věřím, že zvolíš moudře...
„A proč mi to vůbec říkáte, pokud není v mé moci to nějak zvrátit?!“ nechápala jsem, z jakého důvodu se rozhodl zkalit ty vzácné momenty, které ještě budu mít možnost s princem před jeho odjezdem sdílet.
Aby sis pak nečinila výčitek, že jsi nebyla schopna dostát svému slovu...zachytila jsem Manwëho odpověď, nad níž jsem se musela trpce ušklíbnout.
„Když o mě máte takovou starost, proč jste mi po příjezdu do Eryn Galen odebrali váš velkorysý dar a zanechali mne opět docela bezmocnou?“
Neboť ti ho nyní není zapotřebí a dle našeho názoru by ti byl pouze na škodu, jelikož bys mu mohla velice snadno přivyknout a přestala naslouchat svému okolí...
„Copak by to vadilo? Vždyť jsem beztak slepá, odkázaná na pomoc ostatních! Co mám podle vás v takovém stavu dokázat?!“ podotkla jsem, můj tón jasně prozrazující, jak velmi se mi ta skutečnost protiví. I když Manwë by to nejspíš poznal stejně.
Tvá bezmoc ti má pomoci naučit se pokoře... a vděčnosti, když ti někdo druhý projeví laskavost... poučil mne Manwë s iritující blahosklonností. Navíc podle toho, co se mi doneslo, si nevedeš zas až tak špatně... A kdybys k sobě nebyla přehnaně sebekritická, pak bys to poznala sama.
„Vážně? A už se k Vám také doneslo, že jsem zavinila sňatek Almiel a Glorfindela? Tohle si nikdy neodpustím…“ povzdechla jsem si nešťastně. „Povězte mi prosím... co je v budoucnosti čeká? Má jejich svazek vůbec nějakou naději?“
Pokud si to budou přát pak ano... A nebo se snad domníváš, že my tvoříme váš osud? opáčil Vala mírně káravě. My vám můžeme být pouze nápomocni, ale nesmíme přitom zbraňovat vaší svobodné vůli a konání.
Po tomhle tvrzení jsem si nemohla okamžitě nevzpomenout na Ulma a můj nedobrovolný pobyt v jeho říši a Manwëmu moje skepse samozřejmě neunikla. Raději by ses též měla co nejrychleji naučit odpouštět druhým jejich chyby, Lothíriel. Neboť věz, že zanedlouho nadejde den, kdy na tom bude záviset tvůj život...
