80. kapitola

    „Copak už jsi docela přišel o rozum?! Vy dva přece nemůžete být spolu! Vždyť ty vedle sebe ani nikoho nepotřebuješ! Natožpak někoho natolik zranitelného, jako je Almiel!“ nebyla jsem ani po Glorfindelově proslovu ochotná přijmout onu skutečnost za nezvratitelnou, čímž jsem se kapitána podle všeho notně dotkla.

„A co ti na celé té záležitosti tolik vadí, hm?!“ osopil se na mne nevlídně. „Tvá přítelkyně se stala chotí váženého lorda a tobě je to proti mysli?! Nezapomeň, že to tys mě požádala o pomoc! A souhlasila jsi s čímkoli, co uznám za vhodné!“

Jako kdybych zrovna tohle potřebovala připomínat! pomyslela jsem si s hořkostí. „Proč ses mi ale nesvěřil, co máš vlastně v úmyslu?!“

„A proč bych měl?!“ odsekl, zjevně se mnou ztrácející poslední zbytky trpělivosti. „Poslyš, učinil jsem to jako laskavost pro tebe a když už nic jiného, tak bych za to očekával aspoň náznak nějakého vděku! Upřímně... co sis v té své hlavince vlastně představovala, že učiním?! Asi tě to překvapí, ale není zase tolik možností, jak králi něco vymluvit, když už si to zamane! A nebo jsi snad doufala, že ho vyzvu na souboj? Nepochybně by se ti zamlouvalo, kdyby Thranduil zaujal jeho místo na trůnu...“

„To je absurdní!“ ohradila jsem se ostře proti tak sprostému nařčení. „Nic takového jsem tím nesledovala! Navíc jsem od tebe ani žádnou podobnou oběť nepožadovala! Když už jsi neviděl jiné východisko než Almiel provdat, proč jsi ji raději nepřesvědčil, aby přijala Amrasovu nabídku?!“

„Amrasovu nabídku?!“ Teď už se kapitán vyloženě zasmál. „I kdyby se Almiel stala jeho chotí, co se domníváš, že by to přineslo jiného, než-li jeho předčasný konec?! A nebo snad vážně věříš, že by král jeho nárok respektoval?! To bys byla ještě naivnější, než za jakou jsem tě považoval!“

Přešla jsem to nelichotivé hodnocení a raději se soustředila na současný problém, kterým byl onen nevhodný svazek. „Dobrá, dejme tomu, že tohle byla jediná možnost... Ale jak si to představuješ dál? Nemůžeš přece Almiel hned zase opustit! Ona...“ A tady jsem se zarazila, najednou nejistá, kolik toho smím kapitánovi vyjevit, aniž bych zradila Almielinu důvěru. „Není zas tak silná, jak se snaží působit... A potřebuje mít po svém boku někoho, na koho se může spolehnout a kdo jí bude oporou ve zlých časech...“

„Však tu také bude mít tebe!“ odvětil Glorfindel, který to podle všeho považoval za hotovou věc. Pak ale zřejmě zachytil můj nesouhlasný výraz, protože hned zase pokračoval. „A nebo bys snad dávala přednost tomu, abych si ji nyní odvezl s sebou a zanechal tě v rukou králových služek, kterým můžeš jen stěží věřit, že si to tvé malé tajemství nechají pro sebe?“

„Oropher už o tom beztak ví...“ neviděla jsem důvod, proč předstírat něco jiného. „Tudíž jestli si opravdu přeješ, aby tě Almiel doprovodila, pak má k tomu mé požehnání,“ přinutila jsem se být velkorysá, přestože jsem měla vážné pochybnosti, že je to dobrý nápad a že s ním má přítelkyně může být skutečně šťastná.

Jenže copak jsem ji mohla ochraňovat proti její vůli? A bylo vůbec kdy v mé moci ji ochránit? A nebo měl Glorfindel pravdu, když tvrdil, že se nedovedu postarat ani sama o sebe, tudíž je zcela pošetilé si namlouvat, že bych dokázala pomoci jiným? V jednom se ale mýlil...

Neboť tu byl můj syn, kterého jsem byla odhodlaná ochránit za každou cenu... i za cenu vlastního života, pokud nebude zbytí. Tolik jsem mu dlužila za štěstí, které jsem i díky němu poznala s princem... a za lekci, že ačkoli to tak mnohdy nevypadá, vždy zbývá nějaká naděje, jen jeden nesmí být příliš pohlcen svou trudomyslností, než aby si to uvědomil.

A já si přála věřit, že i pro Almiel a Glorfindela je tu ještě naděje, třebaže se mi nezdálo, že by se ti dva k sobě nějak zvlášť hodili. Bylo stejně s podivem, že má přítelkyně s jeho návrhem souhlasila, když to byla právě ona, která kdysi tvrdila, že kapitán rozhodně není typ pro rodinný život a že by ho ani za chotě nechtěla, neboť coby voják uznává akorát službu králi a cokoli jiného je pro něj podružné.

Je možné, že na něj zničehonic změnila zcela zásadně názor? Nebo byla natolik zoufalá z králova nevítaného zájmu, že tohle spatřovala jako jediné východisko? Nechtěla jsem působit nějak dotěrně, avšak na tohle jsem se mínila Almiel zeptat, neboť mi to k ní ani trochu nesedělo. A že k tomu budu mít víc než dostatek příležitostí, se ukázalo hned, jak kapitán znovu promluvil.

„Almiel zůstane tady s tebou!“ prohlásil rezolutně, dávající jasně najevo, jak málo mu na jejím názoru záleží. „Já budu beztak příliš zaneprázdněn, než aby mi její společnost mohla být k užitku! Zato ty vyhlížíš, že se bez ní neobejdeš ani na chvíli! A nebo nyní, když už znáš pravdu, nám laskavě dopřeješ aspoň nějaký čas o samotě?“

„Samozřejmě že ano,“ přikývla jsem, tváře mírně horké rozpaky. „Klidně ji můžu oželet až do tvého odjezdu. Přece jen je to dost kruté, že máte být takhle brzy odloučeni...“ prohodila jsem, třebaže jsem si nemyslela, že by zrovna tohle Glorfindela nějak zvlášť mrzelo.

„To není zapotřebí, navečer ji budeš mít zpátky,“ ujistil mne, jako kdyby chtěl mé podezření potvrdit, a já to mlčky vzala na vědomí, příliš pobouřená jeho přezíravým chováním, než abych se dokázala ovládnout, kdybych měla promluvit nahlas.

A musím přiznat, že jsem už dopředu trnula, v jakém rozpoložení se od něj Almiel navrátí.