74. kapitola

    Almiel neviděla důvod, proč tím úkolem pověřovat někoho dalšího, a sama se vydala za kapitánem, zatímco já si pospíšila, abych se aspoň trochu upravila, než dorazí. Už takhle jsem si v jeho společnosti připadala dost méněcenná a přestože jsem pochybovala, že když budu vyhlížet jako opravdová urozená dáma, že se na tom něco změní, stejně jsem mu nemínila zavdat nějakou příčinu ke kritice.

Nějakou další příčinu ke kritice, opravila jsem se hned, jakmile se Glorfindel objevil a namísto pozdravu mne pokáral, že není zrovna vhodné, abych si pro něj takhle posílala. Raději jsem požádala Almiel, aby nás zanechala o samotě, než jsem se na to uvolila reagovat.

„A mohl bys mi také laskavě sdělit, co je na tom tak špatného?“ zeptala jsem se co nejklidněji, ale myslím, že na mně bylo stejně vidět, že se mi jeho poznámka ani trochu nezamlouvala.

„To můžu, ale pokud se nemýlím, tak to byl Erestor, kdo tě měl o podobných věcech poučit!“ nehodlal mi to kapitán ulehčit, ale když jsem mlčela a trpělivě čekala na jeho odpověď, nakonec se milostivě uráčil rádcovo opomenutí napravit. „Ve vyšších kruzích je nepřístojné, aby dáma hned na druhý den po obřadu přijímala nějaké hosty. Zřejmě se předpokládá, že bude dosud zaneprázdněna jinými činnostmi a nebo bude naopak potřebovat odpočívat. A pokud ne, pak má mít přinejmenším tolik slušnosti, že to bude předstírat, aby nezavdala příčinu k pochybnostem o mužnosti svého chotě.“

„Takový nesmysl!“ zhodnotila jsem břitce onen absurdní zvyk urozených. „Nebudu sedět zavřená v komnatě jen proto, aby někoho náhodou nenapadlo prince pomlouvat!“

„Podle toho, co se mi doneslo, tak ses něčím takovým neobtěžovala ani v noci!“ odtušil Glorfindel suše. „Ale zanechme toho a raději mi pověz, co máš tak naléhavého na srdci, že to nemohlo posečkat do zítřka!“

„Odkud o tomhle víš?“ zamračila jsem se na něj, neboť se mi nezdálo, že by princ tolik pospíchal, aby mu zrovna o téhle události povyprávěl. Kapitán mne však odbyl toliko slovy, že má své zdroje. „Pokud je tomu tak, pak jsi byl také nepochybně zpraven o důvodu, který mne tam přivedl!“ nemínila jsem marnit čas tím, že bych se z něj pokoušela dostat kloudnější odpověď.

„Až do královy ložnice mé zdroje zatím nesahají, nicméně mne těší tvá důvěra!“ utrousil sarkastickou poznámku, kterou jsem raději ponechala bez odezvy. Už takhle byl ve zjevně mrzuté náladě a pokud jsem ho měla přesvědčit, aby mi pomohl, nebylo by moudré ho dráždit ještě víc. Jenže jemu k tomu bohatě stačilo i mé mlčení.

„Hodláš mne nechat čekat ještě hodně dlouho a nebo mi konečně vyjevíš, proč sis mě sem nechala zavolat? Protože já mám zde i bez tebe dost záležitostí, kterým se musím před svým odjezdem věnovat!“ upozornil mě nedůtklivě a já mu chvatně začala objasňovat, co bych od něj potřebovala, a po celou tu dobu jsem trnula, že mě ani nenechá domluvit a prostě odejde. Naštěstí se ale prozatím spokojil s tím, že se na mě nevlídně mračil, což jsem dost zřetelně vnímala i přes svou slepotu.

„Tak co říkáš? Myslíš, že pro ni můžeš něco udělat?“ zeptala jsem se nesměle, když na mou žádost zprvu nijak nereagoval. A proti své vůli jsem si vybavila Almielina skeptická slova o tom, že pro něj ellith vůbec nic neznamenají… že se stará jen o své povinnosti… Což ostatně dokládal i jeho příběh z Gondolinu… Bylo příliš naivní doufat, že se od těch dob něco změnilo? Že se on změnil?

„Proč to nemůžeš nechat být? Cožpak si neuvědomuješ, že svou marnou snahou něco změnit akorát vše ještě zhoršuješ?“ nechápal mé pohnutky.

Samozřejmě, jak by také jako ellon mohl! pomyslela jsem si s hořkostí. „Považuji za svou povinnost se aspoň pokusit napravit bezpráví, ke kterému dochází! Cožpak to tak není správné?!“ vyjela jsem na něj zlostně, má předchozí opatrnost rázem tatam, spálená na troud plamenem mého hněvu. „Podle tebe bych snad měla jen nečinně přihlížet, jak je někomu ubližováno pouze proto, že je slabší a nedokáže se sám bránit?! Tohle ti přijde v pořádku?! Proto jsme prošli výcvikem?! Abychom pak jen seděli s rukama složenýma v klíně a nechali to být?!“

Můj rozhořčený výbuch ocenil Glorfindel posměšným odfrknutím. „Nu ovšem, téměř jsem již pozapomněl, že mám onu čest s Riel, ochránkyní utlačovaných a bezmocných!“ utahoval si ze mě krutě. „Jen mi ještě prozraď jedno… Je to tvá pýcha, která tě zaslepuje a díky níž si namlouváš, že jsi snad v postavení někomu pomoci?! Je to tvůj někdejší vojenský výcvik, kvůli kterému sis dosud neráčila povšimnout, že jsi to především ty, kdo potřebuje ochránit?! Proč se tak horlivě stavíš na obranu druhých, když zjevně již nejsi schopná ubránit ani sama sebe, pokud jsi vůbec kdy byla?!“

S přemáháním jsem polkla tuhle nemilosrdnou kritiku, o to trpčí, že v ní bylo tolik pravdy. Ale přesto jsem se odmítala ještě vzdát. „Možná již nikdy nebudu schopná bojovat se zbraní v ruce… avšak pokud mohu být nápomocna jinak, pak bych tak přece měla činit!“

„Nápomocna hovoříš?“ Znovu ten znechucený zvuk. „Tím, že všem kolem sebe působíš jen samé potíže a pak se zbaběle pokoušíš přesunout odpovědnost na někoho jiného, nikomu příliš neprospěješ! A upřímně… s tvým současným přístupem bych si na tvém místě dělal starosti spíš o své vlastní bezpečí než o to Almielino!“