78. kapitola

    Služebná s plně naloženým tácem dorazila tak záhy po Elrondově odchodu, že jsem ji podezírala, jestli nečekala už nějakou dobu za rohem, neochotná vyrušovat, když mám návštěvu. Jenom jsem doufala, že kromě servírování mého oběda nemá také za úkol na mě donášet králi, protože jsem si byla celkem jistá, že jí neunikly mé pláčem zarudlé a opuchlé oči, třebaže ji samozřejmě ani nenapadlo, aby na to poukázala.

„Mohu Vám ještě nějak posloužit, lady Lothíriel?“ otázala se, jakmile mi prostřela, a já se jí po krátkém zaváhání zeptala na prince.

„Jeho Výsost již poobědvala s Jeho Veličenstvem a veliteli,“ odvětila tónem, který prozrazoval, že jí podobné dotazy nejsou zrovna moc příjemné. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměla z koho jiného tahat rozumy a jelikož jsem měla zkušenost, že právě obyčejné služtičky toho ví zpravidla poměrně dost, nerozpakovala jsem se ji zpovídat dál. A tentokrát se ta elleth rozhodla být přece jen o něco sdílnější.

„Vzhledem k počtu džbánů vína, které Jeho Veličenstvo kázalo po obědě přinést, se jejich strategická porada nejspíš ještě protáhne...“ odtušila suše. „Navíc jsem zaslechla, že se k nim má připojit i lord Elrond, s nímž toho bude chtít nepochybně dost prodiskutovat...“

Tu jejich debatu jsem si dokázala poměrně živě představit a třebaže by mě samozřejmě zajímalo, co ti dva budou všechno probírat, podstatně víc jsem toužila zvědět, kolik času mi bude s princem dopřáno tentokrát. A já Orophera nenáviděla za to, že si z té až přespříliš krátké doby ještě sobecky nárokuje tak velkou část. Jenže copak jsem mohla jen tak vtrhnout do jeho pracovny a dožadovat se navrácení mého chotě?! Dalo se v téhle situaci snad dělat něco jiného než odevzdaně čekat?

„Je potěšující slyšet, že se králi daří již lépe,“ poznamenala jsem a jen s obtížemi se přitom vystříhala kousavého tónu. „Ještě mi pověz, neviděla jsi náhodou někde mou společnici?“ zajímala jsem se, protože jsem si říkala, že když nemohu pojíst v princově společnosti, tak že bych se podělila o svůj oběd s ní a rovnou jí vyjevila tu dobrou zprávu, že může s kapitánovou pomocí počítat.

Jenže se zdálo, že dnes budu prostě nucena pojíst sama, jelikož se ta služtička tak nějak zvláštně zachichotala, načež mi sdělila, že by se vůbec nedivila, kdyby se má společnice objevila nejdříve zítra a to ještě značně znavená.

„Cože?!“ vyjekla jsem, neboť mě v ten moment napadlo pouze jediné vysvětlení pro taková slova a to mělo až znepokojivě úzkou souvislost s králem. „Víš, kde teď je?!“ houkla jsem na ni, okamžitě na nohou a připravená vyrazit své přítelkyni na pomoc. „Zaveď mě za ní!“

„Jste si tím jistá, lady Lothíriel?“ nepozdávalo se to té dívce. „Nepřipadá mi zrovna vhodné ji nyní rušit... Pokud potřebujete posloužit, pak Vám sem pošlu někoho místo ní...“

„Já ale nechci někoho jiného! Chci ji! Tak mě za ní hleď dovést! A to hned!“ nakázala jsem jí důrazně, zatímco mě dusil panický strach, že dorazím příliš pozdě, než abych ji mohla zachránit. „Rozuměla jsi?!“ štěkla jsem po ní ještě, abych tu hlupačku konečně rozpohybovala.

„Jak si přejete, lady Lothíriel,“ neodvážila se mi ta dívka déle vzdorovat, její tón však prozrazoval, že se jí mé chování notně dotklo, a já na okamžik pocítila záchvěv viny za to, že jsem na ni tak vyjela. Ale rychle jsem ten nevítaný pocit zahnala, teď šlo přece o Almielino bezpečí, cokoli jiného bylo podružné!

Jenže hned vzápětí se ukázalo, že dostat se k ní nebude tak jednoduché, neboť ta zpropadená služebná mě jen stroze vybídla, abych ji následovala, a rovnou vyrazila ke dveřím, aniž by se obtěžovala nabídnout mi nějakou pomoc. Netušila jsem, zda je to proto, že je na mě naštvaná, a nebo ji to jen nenapadlo, ale než abych se jí doprošovala, to jsem raději spoléhala na svůj sluch a dost pomalu a nejistě tápala za ní.

„Tady to je...“ zastavila se po zdánlivě nekonečné době, během které se mi podařilo dvakrát napochodovat do zdi a jednou se téměř zřítit ze schodů, před nějakými dveřmi. „Pokud to bude všechno...“ pronesla nakvašeně a já jí dovolila se vzdálit, jelikož mě nenapadalo, jak by mi mohla být ještě k užitku, když zpátky trefím i bez ní. Leda aby mi ozřejmila, kde se to vlastně nacházíme, protože tohle byla část paláce, která mi nebyla ani trochu povědomá, ale na to jsem se stejně tak dobře mohla zeptat i Almiel.

Počkala jsem, dokud mi zvuk jejích vzdalujících se kroků neprozradil, že jsem na chodbě zůstala docela sama, a pak jsem s neblahou předtuchou a srdcem sevřeným úzkostí přistoupila blíž, na okamžik váhající, zda bych neměla nejprve zaklepat.

Bolestné zaúpění, které ke mně zpoza těch dveří zalétlo a které nad vší pochybnosti pocházelo od Almiel, však tohle dilema rozhodlo za mě a já bez dalšího otálení vtrhla dovnitř, hnaná obavami o její zdraví.

„Almiel? Almiel jsi v pořádku?“ zavolala jsem svou přítelkyni v ten samý okamžik, kdy se ozvalo další její procítěné zasténání. „Almiel?!“

Odpovědi se mi ale dostalo od někoho docela jiného a bylo to snad poprvé, co jeho hlas zněl opravdu rozlíceně. „Co tu sakra pohledáváš?!“