71. kapitola

    Když jsem se vzbudila na nepříliš širokém lůžku v Thranduilově pracovně, on už tam nebyl, a ačkoli jsem chápala, že má patrně povinnosti, na které musí dohlédnout, stejně jsem si připadala zrazená a opuštěná. Nemluvě o tom, že mi bylo jasné, jakou pozornost vzbudím svým nedostatečným ošacením, až se sama vydám zpět do paláce.

S povzdechem jsem spustila nohy na podlahu, odhodlaná odbýt si to co nejdříve, abych se mohla přesvědčit, že je Almiel v pořádku, a obstarat nám něco k snídani. Jenže sotva jsem vešla do hlavní místnosti, pochopila jsem, že to bude ještě o něco obtížnější, než jsem se původně domnívala.

„Dobré ráno, Riel,“ pozdravil mě Amras, který tam podle všeho čekal na můj příchod, a já se přinutila k potěšenému úsměvu, třebaže po zážitcích z minulé noci se nedalo říct, že bych měla ze setkání s ním nějakou zvláštní radost. Koneckonců po mně chtěl, abych Almiel ochránila před králem, a ačkoli jsem se snažila, nemohla jsem si nepřiznat, jak fatálně jsem v tomhle svém úkolu selhala.

„Dobré ráno i tobě,“ odpověděla jsem mu na pozdrav a doufala, že na mně nejsou znát rozpaky, které jsem v tu chvíli silně pociťovala. „Jak se cítíš? Neměl bys raději ještě dnes setrvat na lůžku?“

„Ne, děkuji, myslím, že už jsem toho naležel víc než dost. Navíc vyhlížíš, že se ti menší doprovod zpět do tvých komnat bude hodit. Stejně jako nějaké šaty,“ poznamenal, načež mi podal hromádku šatstva, kterou jsem s povděkem přijala.

„To tě za mnou poslal princ, že ano?“ tipovala jsem, zatímco jsem se vrátila do ložničky, abych se převlékla, a ačkoli jsem oceňovala, že na mě takhle myslí, přece jen bych byla raději, kdyby tím pověřil někoho jiného.

„Narazil jsem na něj před jeho komnatami… Vlastně jsem tam hledal tebe, protože jsem se tě chtěl zeptat, zda nemáš ponětí, kam se poděla Almiel,“ vysvětloval Amras, jakmile jsem se k němu opět připojila, a na chvilku se odmlčel, skoro jako kdyby očekával nějakou odpověď. Když se mu ale žádné nedostalo, hned zase pokračoval. „No a on mne požádal, zda bych se o tebe nemohl postarat, měl docela naspěch…“

„Ano? A nevíš, kam tak pospíchal?“ zeptala jsem se s obavami, aby mi nesdělil, že musel na delší čas odjet někam k hranicím. A nebo dokonce na nějakou výpravu za hranice Eryn Galen, protože to by se Oropherovi náramně podobalo.

„Na snídani s králem,“ odvětil Amras k mé úlevě, než jsem se rozpomněla, že to já jsem se jí měla především zúčastnit, a z představy, že tam dorazím pozdě, se mi okamžitě udělalo nevolno, stejně jako z vyhlídky, že se mám tak brzy opět střetnout s Oropherem.

„Klid, Riel, princ ti vzkazuje, že tvou nepřítomnost omluví,“ chlácholil mě můj přítel spěšně, neboť si zřejmě povšimnul mého znepokojení. „Prý s ním stejně potřebuje něco probrat v soukromí,“ dodal ještě, čímž svou předchozí snahu docela zkazil, protože po tomhle se mé srdce sevřelo novou úzkostí.

„Možná bych se k nim měla raději připojit…“ zamumlala jsem, ačkoli jsem dost pochybovala, že by má přítomnost mohla něco vyřešit. Ale příčilo se mi nechávat v tom prince samotného, obzvláště když jsem tušila, že ten jeho chystaný rozhovor má co do činění se mnou. Proč jinak by si tam mou společnost nepřál?

„Nemyslím si, že by to princ ocenil… ostatně buď ráda, že ses z toho takhle snadno vyvlékla, přece jen jsi po té včerejší snídani zrovna dvakrát nadšeně nevypadala,“ připomněl mi to Amras celkem zbytečně. „A jak to vůbec s králem večer šlo? Doufám, že se choval slušně!“ prohodil vzápětí a já úplně cítila, jak se mi krev vytrácí z tváří.

„Cože?“ vypravila jsem ze sebe, zatímco jsem horečně dumala, kolik toho o té události s Almiel může vědět. Že by s ní už mluvil? A nebo mu něco prozradil Thranduil? Či některý ze strážných, kteří měli tu noc službu?

„Jestli nedělal během svatby nějaké potíže, jak je jeho dobrým zvykem,“ upřesnil Amras svou otázku a mně se trochu ulevilo.

„Ne, nedělal,“ zamumlala jsem stručně a raději si zatím nechala pro sebe, že se král ani neobtěžoval ukázat.

„Tak to na něj zřejmě musela pozitivně zapůsobit Glorfindelova přítomnost, jinak si to nedovedu vysvětlit,“ zažertoval můj přítel a já se přinutila tu poznámku ocenit lehkým úsměvem.

A abych nezavdala příčinu k nějakým pomluvám, udržela jsem ho po celou dobu, než jsme došli k mým komnatám. Sice mě už ke konci začínaly chytat křeče do obličeje, ale byla jsem pevně odhodlaná za každou cenu navodit dojem dokonale šťastné princovy chotě.

„Děkuji, že jsi mě doprovodil,“ chystala jsem se s Amrasem rozloučit, ovšem Almiel, která mě zjevně netrpělivě vyhlížela, mi k tomu nedala šanci, když chvatně rozrazila dveře a naléhavě mě popadla za paži.

„Riel, představ si, že…“ spustila o překot, ale její rozrušený hlas záhy zanikl v Amrasově zlostném zvolání.

„Almiel?! Kdo ti tohle udělal?!“