73. kapitola

    Váhala jsem, jak na tohle reagovat, abych se Almiel nějak nedotkla, jenže ona nejspíš stejně poznala, co se mi honí hlavou, jelikož si pospíšila uvést věci na pravou míru.

„Nedělám to kvůli němu, ale proto, že s ním nechci mít už vůbec nic do činění!“ sdělila mi s až podezřelou razancí, nicméně jsem se rozhodla to dál nerozebírat a jen jsem chápavě přikývla.

„Jak jsi hovořila o Haldirovi…“ vrátila jsem se k tomu, co předtím řekla. „Vážně ho našli? Je to určitě on?“ ubezpečovala jsem se, sama zhrozená nad tím, jak moc si přeji, aby to byla pravda.

A Almiel, jako kdyby mě chápala, mi to bez otálení potvrdila. „O tom není sebemenších pochyb. Vzhledem ke stavu, v jakém ho nalezli, bylo přizváno několik členů jeho družiny a všichni se shodli na tom, že je to skutečně on. Jsi volná, Riel, už ti od něj nic nehrozí,“ snažila se mě povzbudit, když si povšimla, že se stále tvářím ustaraně.

„Já vím… jenže mi to připadá až moc příhodné… tobě ne?“ nepozdávalo se mi to, ale Almiel neviděla jediný důvod, proč se podivovat, že jsou mi Valar jednou pro změnu nakloněni. A tak jsem to nechala být.

„Nelituješ, že jsi se mnou jela?“ zeptala jsem se tiše, jelikož jsem se pořád cítila strašlivě provinile kvůli té příhodě s Oropherem. „Já… pochopila bych, kdyby ses chtěla s lordem Elrondem vrátit do Imladris… Tam bys byla aspoň v bezpečí…“ přinutila jsem se to vyslovit, třebaže to poslední, co bych si přála, bylo o ni přijít. Vždyť tu byla kromě Amrase mým jediným spojencem a já si vůbec nedovedla představit, jak bych to bez ní mohla zvládnout. Naštěstí to však nebylo zapotřebí.

„Ujišťuji tě, že to by se král musel podstatně víc snažit, aby mě přiměl k odjezdu. Zatím neudělal nic, co bych nezažila už tolikrát předtím v Lindonu…“ konstatovala a přestože její hlas zněl zcela vyrovnaně, neubránila jsem se hluboké lítosti nad jejím neradostným údělem, který se jejím příjezdem do Eryn Galen i díky mně nijak výrazně nezlepšil.

O to více mne mrzely neshody mezi ní a Amrasem, protože jsem byla skálopevně přesvědčená, že on by jí dal na všechna dosavadní soužení zapomenout a postaral by se, aby jí už nikdo nikdy neublížil. To by však Almiel musela aspoň na chvíli potlačit svou hrdost a touhu po nezávislosti a dovolit mu to. A jelikož jsem kdysi smýšlela docela podobně jako ona, bylo mi jasné, že to se v nejbližší době nestane.

„Ještě jsem ti ani nestihla poděkovat, že ses mě u krále zastala... jen se obávám, že sis tím akorát způsobila potíže...“ ozvala se Almiel po krátké odmlce. „Navíc si myslím, že se tím stejně nic nevyřešilo...“

„To ne! Nedovolím, aby ti znovu ublížil!“ zaprotestovala jsem okamžitě, protože se mi z hloubi duše příčilo, že by se ta včerejší situace měla opakovat.

„To je od tebe sice milé, Riel, ale tak nějak pochybuji, že se bude ptát na tvůj názor. Nebo na něčí názor,“ pravila bez větších emocí a právě tahle její rezignovanost ještě posílila pocit naprosté bezmoci, proti kterému jsem se snažila ze všech sil bojovat.

„Však s ním o tom také nemíním debatovat,“ sdělila jsem jí odhodlaně. „Ne, hodlám tím pověřit někoho, komu bude spíš ochoten naslouchat. A pokud ne...“ nechala jsem tu výhrůžku viset ve vzduchu nevyřčenou.

„A koho máš nyní na mysli?“ skoro se mi vysmála Almiel. „Protože pokud jsi to dosud neráčila vzít na vědomí, tak Amras ani princ rozhodně nemají šanci u něj uspět. Jen jim tím způsobíš potíže, pokud je o to požádáš, a to já prostě nechci!“

Její slova se mě celkem dotkla. Byla jsem sice slepá, to ano, ale zatím jsem nepřišla o rozum, abych si podobné nařčení zasloužila. „Hodlala jsem požádat Glorfindela. A nebo máš snad i o něm pochybnosti?“ opáčila jsem ostře a hned vzápětí jsem si ten konfrontační tón vyčítala, protože tohle Almiel ve svém stavu opravdu nepotřebovala. „Poslyš…“ zkusila jsem to raději znovu. „Ani já samozřejmě nechci, aby někdo přišel k úhoně, ale ani nehodlám jen tak nečinně přihlížet, jak ti Oropher ubližuje! Na tohle nemá právo, i když je král!“

„A proč si myslíš, že ti kapitán bude ochoten pomoci?“ zůstávala Almiel stále tak nezvykle odevzdanou, až to ve mně probouzelo nové obavy, zda na ní to poslední setkání s králem nezanechalo nějaké trvalejší následky. „Doneslo se mi, co se událo tam venku v aréně… jak se odmítl postavit na tvou obranu… A ty přesto věříš, že ho můžeš přimět se postavit na tu mou? Prober se, Riel… pro něj není důležitá ani jedna z nás… je to přece voják… a ti mají na starosti mnohem vznešenější úkoly než je ochrana slabých ellith!“ pronesla s takovou hořkostí, že nebylo těžké si domyslet proč.

A o to víc jsem byla odhodlaná jí dokázat, že se tentokrát mýlí. Nevěděla jsem sice ještě úplně přesně, jak to provedu, ale taková maličkost mě rozhodně nemohla zastavit.

„Pošli prosím někoho za kapitánem, že s ním potřebuji pohovořit v neodkladné záležitosti,“ požádala jsem ji a k mé úlevě proti tomu nic nenamítala.

Zato já si nebyla zas až tak úplně jistá, jestli má vůbec někdo tu moc přimět krále změnit své plány.