76. kapitola

    Domnívala jsem se, že mne lord Elrond doprovodí do síně k obědu, o to rozmrzelejší jsem byla, když mi namísto toho sdělil, že se nehodí, abych dnes opouštěla společné komnaty.

„To kvůli tomu hloupému zvyku?“ durdila jsem se na něj, třebaže jsem si dobře uvědomovala, že on si ho nevymyslel. „Nikdy by mě nenapadlo, že král bude trvat na dodržování něčeho tak nesmyslného!“ prskla jsem ještě nazlobeně.

„Také že ne,“ zachytila jsem v lordově tónu náznak veselí. „Za své dočasné uvěznění můžeš poděkovat svému choti.“

„Cože?“ nevěřila jsem vlastním uším. „Proč by mi něco takového dělal?“

„Předpokládám, že ho nenapadl lepší důvod, jak omluvit tvou nepřítomnost u snídaně. Navíc si ani nevymýšlel... protože na Gil-galadově dvoře se kdysi tato zvyklost skutečně dodržovala,“ poučil mě a já si nebyla jistá, jestli Thranduilovi za tu lež být vděčná a nebo ne.

Nakonec jsem usoudila, že pokud mě to aspoň na krátký čas uchrání před setkání s králem, tak to není zase tak zlé, možná byla dokonce škoda, že se ten zvyk omezoval pouze na jeden den. „A není náhodou součástí té tradice i to, že by měl být můj choť se mnou?“ vyzvídala jsem, neboť jsem si byla jistá, že v princově společnosti by mi čas utíkal podstatně rychleji.

A také podstatně lepším způsobem... pomyslela jsem si a jen z letmé představy, čím vším bychom se mohli zabavit, se mi nahrnula krev do tváří. Beztak jsme se spolu coby manželé dosud nemilovali a když už mě odsoudil k pobytu v komnatách, měl by mi to vynahradit svatební nocí plnou vášně a smyslných hrátek...

„Nepochybuji o tom, že kdyby tě Thranduil mohl nyní vidět, tak by si ani jinde být nepřál...“ prohodil Elrond s mírným pobavením a jeho vědoucný tón způsobil, že jsem zrudla ještě víc. „Ostatně jsem přesvědčen, že jakmile ho král propustí, zamíří rovnou za tebou, avšak obávám se, že se budeš muset obrnit trpělivostí, neboť to ještě chvíli potrvá.“

„Jak to?“ svraštila jsem znepokojeně čelo, jelikož tohle se mi nechtělo ani trochu líbit. „Doufám, že se král nerozhodl zakončit snídani dalším soubojem v aréně nebo ano?“ otázala jsem se a už dopředu jsem trnula, co mi na to Elrond odpoví.

„Nic takového,“ popřel to stručně, čímž mě ovšem nijak zvlášť neuklidnil. Ne že by mě snad napadlo ho podezírat ze lži, nicméně skutečnost, že s vysvětlením zjevně nepospíchal, byla sama o sobě podezřelá.

„Tak co je to? Co přede mnou tajíte?“ naléhala jsem, hrdlo náhle sevřené neblahou předtuchou a novou obavou o naši budoucnost. „Co si na nás král vymyslel tentokrát?!“

„Upokoj se, Riel,“ stiskl mi Elrond povzbudivě ruku. „Dalo se přece očekávat, že za současného stavu tu s tebou Thranduil nebude moct setrvat dlouho. Pořád tu ale bude Almiel s Amrasem, aby ti dělali společnost a v případě potřeby ti pomohli. A Lindir, který na tebe dohlédne po zdravotní stránce. Uvidíš, že to nebude tak zlé... a že se ti Thranduil navrátí dřív, než se naděješ.“

„Kéž byste měl pravdu...“ povzdechla jsem si, už teď v očích slzy stesku po mém zlatovlasém princi. „Kéž bych tak mohla jet s ním...“ pronesla jsem, těžce nesoucí, že budu nucena v nečinnosti vyčkávat jeho návratu... jako kterákoli jiná elleth, jež má za muže vojáka. Bylo ironické, že proti čemu jsem celý svůj život bojovala, se najednou stejně vyplnilo. Jako nějaké temné proroctví, kterému nelze uniknout...

„Věř mi, že je pro tebe i Thranduila lepší, když zůstaneš v paláci. Aspoň se nebude muset obávat o tvé bezpečí a bude se moct plně soustředit na boj,“ viděl to Elrond samozřejmě odlišně a mě by ani nepřekvapilo, kdyby dokonce věděl o tom, jak se mě princ tehdy navzdory všemu vydal zachránit před pavouky. Naštěstí mi to však nepředhazoval, a tak mé podezření zůstalo nepotvrzeno.

„Přála bych si, aby to celé bylo už za námi... a my mohli opět bez obav žít... všichni tři pospolu...“ povzdechla jsem si a má ruka opět bezděčně sklouzla na mé břicho, aby ho láskyplně pohladila. „Je vůbec zodpovědné do takovéhohle světa přivést nový život? Takhle by to přece nemělo být... aby jen co se tu objeví, aby už musel zakoušet hrůzy a útrapy války... Aby si ho jeho vlastní otec ani nemohl pochovat, protože bude kdesi na bojišti riskovat svůj život... a nač to všechno?“

„Chápu, že tě to trápí, Riel,“ usadil se lord Elrond vedle mě, aby mne mohl sevřít do konejšivého objetí. „I já bych samozřejmě uvítal, kdybychom mohli žít v harmonii, ve světě prostém svárů a utrpení, avšak obávám se, že se vždy najde někdo, kdo bude chtít prospěchovat na druhých... a za každou cenu si usurpovat co možná největší moc a majetek. Děje se tomu již odnepaměti a pochybuji, že někdy zmoudříme natolik, abychom v tom nepokračovali.“

„Takže se s tím mám prostě smířit?“ nechápala jsem, jak o tom dokáže hovořit s takovou lehkostí, jako kdyby to bylo něco naprosto přirozeného... Zatímco uvnitř mě se proti tomu všechno bouřilo a srdce se mi svíralo úzkostí při pouhém pomyšlení, co všechno by se mohlo stát.

A ačkoli jsem nikdy nebyla obdařena schopností nahlížet do budoucnosti, cosi mi říkalo, že všichni se konce téhle války nedožijeme...