79. kapitola

    „Glorfindele?“ nedokázala jsem zprvu pochopit, čeho jsem to svědkem. Tedy jisté tušení jsem samozřejmě měla, ale odmítala jsem tomu uvěřit. Proč by se něčeho takového dopustil?! Co mělo to celé znamenat?! „Glorfindele?!“

„Nemusíš tolik křičet, slyšel jsem tě už poprvé!“ utrousil suše, jeho hlas lehce zadýchaný a stále plný hněvu nad tím nemístným vyrušením.

Ale ani já nebyla klidná a rozhodně jsem nehodlala předstírat že ano. „Jak jsi jen mohl?! Vždyť jsi věděl, jak velmi mi na ní záleží! A ty mě takhle zradíš?!“ zvolala jsem pobouřeně, oči plné slz bezmoci a vzteku. Tak takhle si představoval tu svou pomoc?! Jak jsem mohla být tak naivní a uvěřit mu?! Proč jsem ho vůbec kdy o něco žádala?!

„Nikoho jsem nezradil!“ zavrčel na mě kapitán nevlídně. „Proč se, Riel, nevrátíš do svých komnat? Možná když se trochu upokojíš, tak pochopíš, že jsem udělal přesně to, co sis přála!“

„Co jsem si přála?!“ zopakovala jsem po něm a krev ve mně v tu chvíli doslova vřela. „Tak teď si přeji, abys ji okamžitě nechal být a klidil se odsud, rozumíš?!“ nakázala jsem mu a nebýt omezená svou slepotou, neváhala bych se na něj vrhnout s úmyslem ho pořádně zranit.

Takhle jsem akorát vztekle zatínala pěsti a v duchu se strachovala, jak tenhle zážitek zvládne Almiel překonat. Ellyn ji vždy jen využívali a nebo jí dokonce ubližovali... a když má konečně možnost začít s někým naprosto odlišným, s někým, kdo by raději zemřel, než by něco podobného dopustil, tak se objeví Glorfindel a všechno opět zkazí! A navíc kvůli mně! To vědomí mělo odporně trpkou pachuť na jazyku a já se už dopředu obávala, jestli mi to má přítelkyně vůbec bude kdy ochotná odpustit.

„Rozumím, ale neudělám to!“ odtušil Glorfindel a já se zmohla jen na nevěřícné zalapání po dechu nad jeho arogancí. „Chápu, že u tebe slouží coby společnice, ale pro dnešní den si musíš najít někoho jiného, koho budeš peskovat! Neboť zítra již naše skupina odjíždí, a proto si chci společnost své půvabné chotě užít co možná nejdéle!“

Už jsem otvírala ústa, abych se proti jeho záměru ostře ohradila, když mi došel plný význam toho, co právě řekl, a mé protesty skončily v ohromeném zajíknutí, které podle všeho připadalo Almiel nesmírně zábavné, aspoň podle jejího rozverného zachichotání. Já na tom ovšem nic k veselení nespatřovala.

„To jsi neudělal!“ štěkla jsem po kapitánovi a ačkoli jsem si uvědomovala, že coby jeho choť získala Almiel rázem vyšší postavení a král by musel být hodně pošetilý, aby se rozhodl to nerespektovat, stejně se mi to ani trochu nezamlouvalo.

Na to jsem až příliš dobře věděla, jak Glorfindel nahlíží na ellith, a že služební povinnost mu bude vždy přednější, což ostatně potvrzovala i skutečnost, že svou novomanželku neváhá už tak krátce po jejich sezdání opustit. Zatímco Amras...

„A proč by ne? V současné době nemám závazky jinde, tudíž tomu nic nezbraňovalo. Poněkud mě ale zaráží tvá reakce... očekával bych spíš, že budeš potěšená... A nebo aspoň projevíš natolik slušnosti, abys své přítelkyni popřála hodně štěstí!“ dovolil si mi ten orčí syn ještě udělovat kázání a Almiel nejspíš poznala, jak moc mě jeho chování pobuřuje, protože se rozhodla zasáhnout.

„To přece není potřeba, nepochybuji o tom, že má za mne radost,“ vmísila se do naší malé debaty a já si dovedla naprosto živě představit její rozzářený výraz.

Ostatně proč by se také měla mračit, nikdy se přece netajila tím, že se jí kapitán líbí. Nakolik však byla tato její volba nemoudrá, už vidět nedokázala, když si s krutou neomylností opět vybrala stejný typ ellona jako tolikrát předtím. A ačkoli jsem Glorfindela nepodezírala, že by ji snad fyzicky týral, obávala jsem se, že jeho lhostejnost jí nevyhnutelně dřív nebo později také způsobí bolest...

„Glorfindele... můžeme si promluvit venku?“ navrhla jsem o něco mírněji, odhodlaná nepokazit své přítelkyni ještě víc její velký den, bez ohledu na to, že jsem s jejich sňatkem zásadně nesouhlasila. „Je to naléhavé...“

„Skutečně?“ opáčil nepříliš nadšeně. „Nechci být impertinentní, avšak uvědomuješ si, že se kvůli tomu budu muset obléci?“

„Prosím tě o to!“ naléhala jsem a jen s nejvyšším úsilím se mi kvůli Almiel podařilo udržet svůj vztek pod kontrolou.

Jakmile jsme se však octli o samotě, neviděla jsem jediný důvod, proč se o něco takového pokoušet. „Copak tě to jen napadlo?! Tohle je naprosto nepřijatelné!“ vyjela jsem na něj rozlíceně. „Pověz mi, že je ten sňatek pouze naoko... že jste se ve skutečnosti takové pošetilosti nedopustili!“ de facto jsem mu nařídila, ale on se mi vysmál.

„Domníváš se snad, že je král hlupák, který by podobné představení neprohlédl? Navíc že by jeho vlastní lidé byli ochotni ho vědomě podvést a riskovat tak, že na sebe přivolají jeho hněv? Kdepak... ujišťuji tě, že sliby, které jsme si s Almiel vyměnili, byly míněny v naprosté vážnosti... A proto ať se ti to zamlouvá či nikoli, je nyní v očích Eldar i Valar mou zákonitou chotí...“