75. kapitola

    „Co mi tím chceš říct?“ polkla jsem ztěžka, neúprosná realita toho, jak moc jsem ve své nové pozici bezmocná, na mě doléhající víc než kdykoli předtím. „Že mám stát lhostejně opodál, jen abych se náhodou nedostala do potíží? Jak bych si s tak zbabělým přístupem mohla zachovat aspoň nějakou sebeúctu?!“

„Zbabělým? Schopnost rozpoznat na co stačíš a na co nikoli a podle toho jednat, sis coby voják měla osvojit již dávno! A ne se slepě vrhat do každého konfliktu, bez ohledu na možné následky!“ vytkl mi kapitán ostře. „Uvědom si, že až s Elrondem odjedeme, pak ti tu až tolik ellyn, kteří by tě před králem dokázali ochránit, nezůstane. De facto pouze princ a u něj mám dost silné pochybnosti, že by ho Oropher nechal v paláci zahálet příliš dlouho. A kdokoli jiný by se snad mohl pokusit tě zastat, se zlou se potáže. Opravdu chceš mít tohle na svědomí?“

Mlčky jsem zavrtěla hlavou, moc dobře si uvědomující, kolikrát už jsem svou nerozvážností ohrozila své blízké. A bylo naprosto lhostejné, že jsem to pokaždé myslela dobře, když v závěru musel zakročit někdo další a dát vše opět do pořádku. Jenže copak jsem mohla jen nečinně přihlížet nějakému páchanému příkoří? Vždyť by to ze mě dělalo spoluviníka!

Glorfindel zřejmě z mého výrazu poznal, co se mi honí hlavou, protože svůj tón poněkud zmírnil. „Musíš se naučit přijmout odpovědnost za své činy, Riel, nejsi už v armádě, aby ji místo tebe nesl někdo jiný. Navíc tu brzy přibude někdo další, kdo by na tvou impulzivnost mohl doplatit... a to přece nechceš, ne?“ pokoušel se mě přivést k rozumu a já i tentokrát potřásla hlavou, nedůvěřující svému hlasu natolik, abych mu odpověděla jiným způsobem. Jemu to ovšem takto stačilo.

„Výborně. Budu tedy věřit, že ses ze svých činů poučila a podobné nerozvážné chování si do budoucna odpustíš,“ uzavřel celkem stručně celou záležitost a podle všeho se chystal odejít.

„Počkej přece!“ nebyla jsem s tím tak docela srozuměna. „Ještě jsi mi neřekl, jestli mi pomůžeš...“ připomněla jsem mu a aniž bych mu dala šanci zareagovat, raději jsem si hned pospíšila s ujištěním, že tohle je naposledy, co po něm nějakou laskavost požaduji.

„Dobrá tedy, postarám se o to,“ přisvědčil bez valného nadšení. „Ty si pak ovšem nestěžuj, pokud se ti mé řešení nebude snad zamlouvat!“ varoval mne dřív, než opustil mé komnaty a já si mohla konečně s ulehčením vydechnout. Jednak že mám tu nepříjemnou rozmluvu s ním za sebou a hlavně že pokud nezklame, tak se už nebudu muset o Almiel tolik strachovat.

Ostatně jsem tak nějak předpokládala, že se nedlouho po jeho odchodu navrátí, zvědavá, zda jsem uspěla, ale ona se kupodivu neobjevila. A tak jsem čas do oběda strávila dumáním, co asi hodlá Glorfindel podniknout, aby králi jeho záměr zpřekazil, a také stále ustaranějším přemítáním, jestli je princ v pořádku, když je tak dlouho pryč, protože bych se ani nedivila, kdyby si ho Oropher zase rozhodl podat na cvičišti.

Ta představa byla tak znepokojivá, že nebýt slibu, který jsem kapitánovi dala, a jenž jsem rozhodně nemínila tak brzy porušit, obzvláště když jsem od něj potřebovala pomoct, už bych byla na cestě k aréně, abych se přesvědčila, nakolik jsou mé obavy oprávněné. I proto byla nečekaná návštěva lorda Elronda vítaným rozptýlením, třebaže nemůžu říct, že by mě nějak zvlášť potěšila prohlídka, které mne zběžně podrobil. Důvěřovala jsem mu, to ano, ale přesto mi nebylo příjemné, když se mě dotýkal kdokoli jiný než princ.

„Vše se jeví být v naprostém pořádku, Riel,“ oznámil, jakmile se mnou byl hotov, a já se s úlevou opět posadila a chvatně si urovnávala šaty.

„Děkuji...“ ocenila jsem jeho péči a dokonce jsem se přinutila k drobnému pousmání. „Škoda, že tu nemůžete zůstat až do... no...“

„Až do chvíle, kdy nadejde tvůj čas?“ navrhnul Elrond a já úplně jasně vnímala hřejivý úsměv, který mi věnoval, a který pohasnul až příliš rychle. „I já bych tomu byl rád, Riel, avšak naneštěstí nemá nepřítel pro podobné záležitosti pochopení, a já si za současné situace opravdu netroufám ponechat svou říši déle bez ochrany.“

Věděla jsem, že nehovoří ani tak o své a kapitánově absenci, třebaže oba tito ellyn byli pro své muže bezesporu mnohdy tolik potřebným povzbuzením v boji a naopak v nepříteli dokázala pouhá jejich přítomnost zažehnout nejistotu až strach a ne nezřídka slabší jedinci dokonce odhodili své zbraně a dali se raději na útěk, než aby některému z nich čelili. Ne, byl to mocný safírový prsten, který měl na mysli a který chránil Imladris před stále sílícím zlem. A právě kvůli němu jsem se najednou přistihla, jak Elronda žádám, aby si vzal mé dítě k sobě, jakmile jen to bude možné, neboť s ním bude ve větším bezpečí.

„Chápu tvé pohnutky, Riel, avšak pomyslela jsi také na to, jak moc by Thranduila ranilo, že k němu chováš tak pramálo důvěry?“ pokáral mne lord, jeho hlas však byl laskavý jako jindy. „Jak můžeš po tom všem stále ještě pochybovat, že udělá vše, co je v jeho silách, aby vás dva ochránil? A jsem si jistý, že pokud by seznal situaci v Eryn Galen kritickou, sám by vás neprodleně poslal pryč,“ mírnil mé obavy a já se tomu nebránila, až znepokojivě rychle sklouzávající ke své staré tendenci nechávat ostatní rozhodovat za mě.

Nic jsem přitom netušila, že již brzy dojde k událostem, které se ukážou být nad Thranduilovy síly… a které nenávratně zasáhnou do životů nás všech…