77. kapitola

    „Nikdo po tobě přece nežádá, aby ses s tím smířila, Riel. Vždyť to by znamenalo vzdát se veškeré naděje... a bez té se žít nedá...“ pronesl Elrond tiše a já si teprve tehdy uvědomila, že ačkoli to nedává najevo, i jeho svírá stejně jako mě strach.

Strach o jemu blízké... o lid, který se zapřisáhl chránit... o říši, kterou se snažil uprostřed všeho toho zmaru vybudovat, aniž by věděl, zda se některý z jejích obyvatel vůbec dožije konce téhle války... Jako jejich lord nesl za všechny tyhle životy odpovědnost... a já si ani nechtěla představit, jaký to musí být pocit...

„Jak to všechno dokážete s takovým klidem snášet?“ zeptala jsem se a lehce jsem se vymanila z jeho objetí, příliš vystresovaná, než abych zvládla jen tak pokojně sedět. „Jak se ubráníte, aby Vás ten strach docela nepřemohl?“

„S klidem?“ Elrond se nevesele zasmál. „Můžeš mi věřit, že klidný rozhodně nejsem, Riel. A občas jsou dny, kdy dokonce hrozí, že mne temnota a beznaděj docela pohltí... Tehdy mi pomůže zavítat mezi lid... a důvěra, s níž ke mně vzhlíží, mi nedovolí selhat.“

„A co byste poradil mně? K čemu se mám upnout, až tu zůstanu sama, pouze s myslí plnou hrozivých představ a bolavým srdcem?“ spíše jsem si povzdechla, než že bych skutečně očekávala nějakou odpověď. Elrond ovšem nebyl z těch, kteří by se jí vyhýbali jen proto, že jim snad otázka není úplně příjemná.

„Musíš se naučit hledět do budoucnosti... s vědomím, že každá bouře, jakkoli hrozná, se jednou přežene, jen když vydržíš,“ odvětil skoro poeticky a já se neubránila pousmání nad jeho slovy. „Navíc tu nezůstaneš docela sama... a já pochybuji, že s veškerou péčí, kterou malé děti vyžadují, ti zbyde příliš času si zoufat.“

„Jestli o něj ale budu moct vůbec pečovat. Protože se zdá, že král má o jeho výchově dost jasnou představu... ve které ovšem já nefiguruji,“ svěřila jsem se mu se svými obavami.

„Nevěřím, že by byl Oropher takový hlupák, aby se ti ho pokusil sebrat. A pokud ano, pak nevěřím, že bys mu to bez odporu strpěla,“ prohlásil lord se skálopevným přesvědčením, které mi navzdory všem nepříznivým okolnostem trochu zvedlo sebevědomí. „Ať už se přihodí cokoli, s mou podporou můžeš v každém případě počítat, rozumíš, Riel? A kdybys snad ty a tvůj syn někdy potřebovali útočiště, pak v Imladris budete vždy vítaní,“ ujistil mne ještě a tentokrát jsem to byla já, kdo vyhledal útěchu v jeho pažích.

Nezaváhal ani na okamžik a něžně mě přivinul k sobě, jako starostlivý otec, jehož náklonnost jsem tak bolestně postrádala... a o jehož uznání jsem marně usilovala. Nejspíš proto mě tolik sebralo, když mi vtisknul láskyplný polibek do vlasů a pravil, že nemá pochyb o tom, že si povedu dobře. Krátce jsem sice odolávala, ale mé rozjitřelé emoce se ukázaly být nad mé síly, a já se žalostně rozštkala, najednou znovu tou malou dívenkou... zničenou a odstrčenou... pošpiněnou bez vlastního zavinění a přece za to odsouzenou... nenáviděnou...

Nevím, jak dlouho jsem setrvala v lordově konejšivém objetí a v palčivých slzách si vylévala veškerou svou bolest a křivdy uplynulých yénů. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem si dovolila se tomu všemu naprosto poddat, kdy jsem si troufla dát všem svým pocitům volný průchod a jednou provždy se jich tak zbavit. A Elrond mne po celou tu dobu držel, jeho paže bezpečným přístavem v té emocionální bouři, nekritický a solidní jako vždy, přesně tou podporou, jakou jsem v ten moment potřebovala.

A když jsem konečně s posledním nešťastným popotáhnutím odlepila svou tvář od jeho čím dál mokřejší tuniky, připadala jsem si jako znovuzrozená... má mysl prostá démonů minulosti... mé srdce nezatížené záští k těm, kteří mě měli chránit a milovat, a kteří v tom úkolu tak hanebně selhali. Byla jsem volná...

„Všechno bude v pořádku, Riel. Ať už se stane cokoli, ty to zvládneš... Jsi přece bojovnice... a takové se nevzdávají,“ pronesl Elrond povzbudivě, zatímco mi jemně otíral uslzenou tvář. „Jsi daleko silnější, než se domníváš. A máš podstatně na víc, než abys jen odevzdaně seděla v komnatě a podřizovala se jiným. Stále máš v sobě ten oheň... tak mu dovol znovu zaplát... Však už jsi ho nechala skomírat až přespříliš dlouho, nemyslíš?“

„A není snad lepší se podvolit, než se za každou cenu vzpírat?“ namítla jsem mírně, hlas lehce chraplavý ze všeho toho pláče. „Glorfindel mi dnes vytknul, že se bezhlavě vrhám do každého konfliktu... že všem kolem sebe tím akorát škodím... a že stejně není v mých silách cokoli změnit... Tak proč se mám namáhat? Jaký by to mělo smysl?“

„Mezi zaslepenou revoltou a naprostou pasivitou je pořád dost široká škála možností, Riel, a je jen na tobě, pro jakou z nich se rozhodneš,“ poučil mne lord laskavě. „Někdy stačí docela málo... a přesto dopad může být obrovský... Vem si nás dva před chvílí... Pouze jsem tě ujistil, že tu pro tebe vždy budu a pak tě držel... Zdánlivě jsem toho moc nevykonal... a přesto...“

„Jenže jak mám poznat, co v dané situaci udělat?“ tápala jsem dál a Elrond se tlumeně zasmál.

„A ty se snad domníváš, že já v tomhle nikdy nechyboval?“ prohodil s patrným pobavením, zřejmě při vzpomínce na nějaký takový případ. „Naslouchej svému srdci... to je asi jediná rada, kterou ti mohu dát...“ sdělil mi po zralé úvaze.

Už mě ale opomněl varovat, že můžou nastat chvíle, kdy se pro blaho druhých musím vůči hlasu svého srdce naopak zcela zatvrdit...