72. kapitola

    V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal a jelikož jsem netušila, co Amrase tolik popudilo, nedokázala jsem ani přijít s nějakou kloudnou výmluvou. Ale Almiel mou pomoc podle všeho stejně nepotřebovala.

„Do toho tobě vůbec nic není!“ odsekla povýšeně, i když se mi zdálo, že ta bojovnost je tentokrát spíš hraná než opravdová. Těžko však soudit, zda ji předstírala jen kvůli své pýše a nebo z obavy, co by byl Amras schopen udělat, kdyby se dozvěděl, kdo je za tu újmu odpovědný.

„Že ne?!“ odmítal se tak lehce vzdát. „Kdysi jsem ti slíbil, že tě ochráním, a nic krom mé smrti mě nepřinutí ten slib porušit!“

„Já o tvou péči ale nestojím! Dokážu se o sebe postarat sama! Jako jsem to dělala až doteď!“ křikla na něj, ovšem znělo by to rozhodně přesvědčivěji, kdyby se jí ke konci hlas nezachvěl, zřejmě jak byla nucena bojovat se slzami.

A já si rychle pospíšila, abych zakročila, než už se neudrží a sesype se docela. „Pojď, Almiel, potřebuji pomoct s převlečením!“ oznámila jsem jí, jenže než jsme se mohly zavřít v komnatách, Amras nás bez sebemenšího zaváhání následoval dovnitř, jeho zloba pro změnu zaměřená na mě.

„Ty o tomhle víš něco víc, že, Riel?!“ pronesl ledovým tónem, jako kdybych snad za Almielin stav nesla plnou odpovědnost já, třebaže jsem se jí hned od začátku pokoušela ohledně krále otevřít oči a varovat ji, jak nemoudré by bylo si s ním něco začít. Jenže ona měla svou hlavu… což ostatně dokazovala i nyní.

„Ji z toho laskavě vynech, Amrasi!“ okřikla ho nepřívětivě. „A ihned opusť tyto komnaty, tady nemáš co pohledávat!“

„Neodejdu dřív, dokud mi neřekneš, kdo ti to udělal!“ trval neochvějně na svém a Almiel nejspíš usoudila, že to opravdu myslí vážně, protože se mu posléze uvolila odpovědět.

„Když to musíš vědět, tak to byl Haldir!“ sdělila mu s takovým přesvědčením, že by to za jiných okolností ošálilo i mě. „Ale jestli jsi měl v úmyslu se za ním vypravit a vyřídit si to s ním, musím tě zklamat, neboť tě už pavouci předběhli! Zrovna jsem chtěla Riel říct, že konečně našli jeho tělo… tedy přinejmenším jednu jeho část…“ Tady se zarazila, jelikož jí zřejmě došlo, že tohle nebyl ten nejlepší způsob, jak mi tu novinu zvěstovat.

„Je mi líto, Riel…“ pohladila mě konejšivě po paži a já se přinutila zatvářit aspoň trochu lítostivě, třebaže jediné, co jsem po jejích slovech cítila, byla pouze neskutečná úleva.

„Haldir?“ zopakoval Amras to jméno poněkud nechápavě. „Chceš mi říct, že tohle ti udělal on? Ale proč?“ nedávalo mu to smysl.

„Copak to není zjevné? Chtěl tak potrestat Riel. Chtěl, aby si to vyčítala…“ hlesla a její hlas zněl ještě plačtivěji než předtím. „Vážně o tom nechci hovořit!“ popotáhla nešťastně a Amras ji po tomhle chtěl patrně obejmout, protože se na něj zničehonic rozkřikla, aby se ani neopovážil na ni sáhnout. „Běž pryč, svou odpověď už máš, tak nač tu ještě čekáš?!“

„Mrzí mě, čím sis musela projít, Almiel… Tehdy i nyní…“ pronesl po krátkém uvážení. „Ale kdybys mi dovolila ti pomoct…“

„Pomoct?!“ skoro se mu vysmála. „Jak bys mi ty mohl pomoct?!“

„Tím, že tě pojmu za svou choť. Potom už si nikdo netroufne ti ublížit,“ pronesl skálopevně a já, třebaže jsem si nedělala iluze o Almielině odpovědi, jsem i tak napětím zadržela dech a doufala, že má přítelkyně dostane rozum a přijme jeho nabídku.

„Skutečně?“ opáčila a mně chvilku připadalo, jako kdyby o tom opravdu uvažovala. Než ovšem znovu promluvila a její hlas, plný výsměchu, mi prozradil, jak bláhová jsem byla! „Myslím, že máš o sobě až přespříliš vysoké mínění! Koneckonců proti králi sis nevedl zrovna nejlépe! A někdo takový by mě chtěl chránit?!“

„Nemyslím si, že je až tolik bojovníků, kteří by proti Oropherovi měli šanci uspět,“ zastala jsem se svého přítele, protože takovouhle kritiku si po tom všem věru nezasloužil. „Možná tak Glorfindel… a i na něj udělal Amrasův výkon dojem.“

„Potom by tu nabídku měl raději učinit jemu!“ odmítala ho vzít Almiel na milost a když ho znovu důrazně vybídla k odchodu, tentokrát jí bez dalších námitek vyhověl.

„Nemusela jsi na něj být tak tvrdá,“ povzdechla jsem si, sotva za ním zaklaply dveře. Podstatně větší starost jsem si ovšem dělala o ni. „Jak moc ti ublížil? Potřebuješ léčitele? Požádám lorda Elronda, jestli by se na tebe nepodíval,“ navrhla jsem jí, ale ona rezolutně odvětila, že nic takového nepotřebuje.

„Víš, kdysi jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby byl Amras mým chotěm namísto…“ A tady se odmlčela, neochotná vyslovit jeho jméno. „S ním jsem se tehdy cítila aspoň na chvíli v bezpečí… jenže to byla jen iluze…“

„Ale přece se postaral, aby ti už nemohl ublížit… obětoval tehdy celý svůj život, aby splnil slib, který ti dal…“ připomněla jsem jí tiše a ona se proti tomu kupodivu neohradila.

„Právě proto nemůžu dopustit, aby to udělal znovu…“