70. kapitola

    „Jenom tě nechci zbytečně zatěžovat věcmi, které bych měla být schopná řešit sama,“ odpověděla jsem po zralé úvaze, protože se mi nechtělo přiznávat, jak moc by mi připadalo ponižující běžet za princem a škemrat o jeho pomoc. Jenže tak docela obalamutit se mi ho stejně nepodařilo.

„V tom případě bych řekl, že tvůj úsudek ohledně věcí, které jsi nebo nejsi schopná vyřešit sama, značně pokulhává!“ poznamenal kousavě, než propustil má ramena ze svého zajetí. „A nebo jsi vážně věřila, že můžeš beztrestně vzdorovat králi? Co bys dělala, kdybych se tam neobjevil? Uvědomuješ si vůbec, že tě mohl zranit?“

„Nemyslím si, že by zašel až takhle daleko. Jenom se mě snažil zastrašit,“ pokoušela jsem se zmírnit vážnost oné situace, to proto, abych nemusela dát princi za pravdu a připustit, že jsem ji poněkud podcenila.

„Což měl ovšem smůlu, protože ty zjevně postrádáš prostý pud sebezáchovy, že?“ Tohle už byl z Thranduilovy strany čirý výsměch.

„Byla jsem vycvičena, abych dokázala svůj strach ovládnout!“ odvětila jsem, zatímco jsem se nepříliš úspěšně pokoušela ovládnout svůj hněv.

A jeho skeptické odfrknutí mi to zrovna neulehčovalo. „Nesváděj laskavě tohle své pochybení na nějaký výcvik! A nebo tě snad učili, že když narazíš na nepřítele, tak na něj máš za každou cenu zaútočit? A to i kdybys proti němu neměla tu sebemenší šanci?! To je čiré bláznovství, Riel, tohle nemá s odvahou vůbec nic společného!“

„To říkáš jenom proto, že jsem elleth!“ obvinila jsem ho s hořkostí, která mě samotnou překvapila.

„To říkám také proto, že jsi elleth!“ poopravil mne Thranduil okamžitě. „A vzhledem ke svému stavu bys měla při svém rozhodování brát v potaz víc než svou hrdost! Jenže tobě zřejmě chybí potřebná odvaha si přiznat, že na něco nestačíš, co? Raději půjdeš hlavou proti zdi, než aby ses otočila a požádala někoho o pomoc!“

„Já jenom nechci, aby si ostatní mysleli, že na to nemám!“ křikla jsem na něj, zraněná jeho kritikou, zatímco v hloubi duše jsem cítila, že má pravdu. A o to větší jsem na něj měla zlost. Protože jsem si opět připadala jako slabá a bezbranná elleth, která potřebuje po svém boku ellona, aby ji chránil. Jenže přestože tu byl nyní Thranduil, aby se toho úkolu zhostil, příčilo se mi odevzdat se do jeho rukou. Nelíbilo se mi, že bych se měla vzdát své nezávislosti, za kterou jsem tak dlouho bojovala. „Nechci být zase docela obyčejnou elleth, neschopnou a přehlíženou…“ vypadlo ze mne dříve, než jsem si to mohla rozmyslet.

„Kvůli tomu to všechno? Protože se bojíš, že když přestaneš vzdorovat, staneš se bezcennou a nehodnou něčího zájmu? To máš vážně o sobě tak nízké mínění?“ snažil se mi princ porozumět, ale docílil akorát toho, že jsem se cítila strašlivě ponížená.

„To máš o mně tak nízké mínění?“ zeptal se znovu a jeho ruka vyhledala mou tvář, aby ji něžně pohladila. „Proč pořád pochybuješ, Riel? Proč odmítáš prostě akceptovat, že jsem si tě vybral a neměnil bych, ať se stane cokoli?“

„Asi proto, že nechápu, co na mně vidíš… a protože pro tebe nejsem dost dobrá…“ odhalovala jsem pozvolna kousky své roztříštěné duše a dumala, zda se dají ještě poskládat a nebo zda už je na to příliš pozdě.

„Kdybych si nemyslel, že jsi pro mě ta pravá, tak bych si tě přece nevzal! A nebo snad chceš zpochybňovat mé rozhodnutí?“ opáčil Thranduil svým velitelským tónem, varujícím mě, abych si podobnou insolenci rozhodně rozmyslela. A já se nemohla ubránit pousmání, protože ač se to zdálo absurdní, po jeho slovech jsem se hned cítila podstatně lépe. „Vzpomínáš, jak jsem ti kdysi říkal, že než skončí tahle válka, budeš se opět cítit silná a čistá? Že krev tvých nepřátel ti dá zapomenout na tvou vlastní bolest?“ připomněl mi o poznání mírněji. „A přesto ses tehdy tvářila, jako kdybys toužila po něčem víc… Co to bylo? Pokud ti sláva na bitevním poli ani rodina nejsou dost dobré, co tedy hledáš?“

„Já… nevím…“ přiznala jsem rozpačitě. „Možná nějaký důkaz, že můj život není zbytečný… že má smysl pokračovat…“

„Připadá ti tohle jako malý důkaz?“ otázal se princ a jemně přitisknul svou dlaň na mé břicho. „Jaký větší smysl ještě doufáš, že bys mohla nalézt?“

„Ellith ale rodí děti odnepaměti, na tom není nic mimořádného ani hrdinského!“ nedokázala jsem na to nahlížet s takovým okouzlením jako on.

„A ty si myslíš, že hrdinské skutky nemohou být někdy docela obyčejné?“ zeptal se mě Thranduil tiše, aniž by odtáhnul svou ruku. „Matka, která během války sama vychovává své dítě, snad nezasluhuje stejný, ne-li větší, obdiv jako voják, který jede bojovat? Kdo rozhoduje, který čin je mimořádný? Kdo má právo soudit, čí život má smysl a čí je zbytečný?“

Na tohle jsem neměla odpověď.