66. kapitola

    Ani jsem si nestihla začít lámat hlavu, jak svou návštěvu zdůvodním, když mne jen pár kroků od princových komnat oslovil ellon, který tam zřejmě stál na stráži. A ačkoli jsem něco takového mohla očekávat, stejně jsem sebou polekaně trhla.

„Odpusťte, má paní, nechtěl jsem Vás vystrašit,“ omlouval se, ovšem jeho samolibý tón prozrazoval, že mu to není líto ani náhodou, spíš že jsem ho svou reakcí pobavila.

„Nic se neděje,“ procedila jsem mezi zuby, naštvaná na sebe, že jsem se nechala tak hloupě zaskočit, a zároveň zahanbená, neboť jsem si dokázala živě představit, jak neupraveně musím vyhlížet. Proto jsem chtěla co nejrychleji pokračovat v cestě, jenže s tím onen voják nebyl podle všeho srozuměn.

„Mohu Vám být nápomocen, lady Lothíriel, a doprovodit Vás do komnat Jeho Výsosti?“ zeptal se, čímž mi dal jasně najevo, že rozhodně neshledává přijatelným, aby se čerstvě vdaná elleth toulala o svatební noci po chodbách, když má sdílet lože se svým novým chotěm a nepochybně plnit veškerá jeho přání.

„Ne, děkuji!“ odmítla jsem dosti ostře jeho nabídku, ale jelikož jsem tušila, že se jeho péče tak lehce nezbavím, sama jsem ho požádala, aby mě dovedl ke králi. Když už nic jiného, mohlo by mě to přinejmenším uchránit od dalších podobných rozhovorů.

„Vy si přejete hovořit s Jeho Veličenstvem, má paní? V tuto hodinu?“ nepozdávalo se mu mé přání, ovšem já s ním o tom zase nemínila debatovat.

„Pokud mě za ním nejsi schopný vzít, tak mě aspoň nezdržuj!“ osopila jsem se na něj zlostně, to aby mu konečně došlo, s kým to mluví a že si rozhodně nemíním jeho drzé chování nechat líbit.

Nejspíš jsem působila dostatečně přesvědčivě, protože už nic nenamítal a úslužně mi nabídnul rámě, které jsem se špatně skrývanou nechutí přijala. Ne ani tak kvůli tomu ellonovi jako spíš obavě, jestli zvládnu jednou rukou udržet svůj plášť na místě a neodhalit, že jsem pod ním značně nedostatečně oblečená.

„Je s podivem, že Vás nedoprovodila Jeho Výsost, má paní,“ filozofoval můj průvodce, zatímco jsme chodbou kráčeli do králova křídla, a já jeho dotěrných způsobů začínala mít akorát tak dost.

„Zřejmě pro to neviděl důvod, ale jestli chceš, běž se ho na to přeptat sám!“ odsekla jsem a k mé úlevě se konečně přestal vyptávat a mlčky mne dovedl až před dveře do králových komnat, které samozřejmě hlídalo několik strážných.

„Lady Lothíriel by ráda mluvila s Jeho Veličenstvem,“ vysvětlil jim naši přítomnost a po chvilce ticha, kdy zřejmě ti ellyn dumali, co si se mnou počít, se jeden z nich uráčil reagovat.

„Jeho Veličenstvo je nyní zaneprázdněno. Obávám se, že to bude muset posečkat do zítřejšího dne, lady Lothíriel,“ oznámil mi s notnou dávkou despektu.

„Já přece vím, že byl raněn a potřebuje odpočívat, ale nezdržím ho dlouho! Tohle prostě nesnese odkladu!“ snažila jsem se je přesvědčit.

„A jaké záležitosti se to týká, lady Lothíriel?“ otázal se jiný a já mu na to odvětila, že je to důvěrné a hodlám to probírat výhradně s králem.

„Dobrá, pokusím se zjistit, zda si na Vás udělá čas,“ pronesl ten voják bez valného nadšení, pro což jsem měla i pochopení, neboť rušit Orophera proti jeho přání neslibovalo nic dobrého.

Ostatně i přes zavřené dveře jsem zachytila králův nevlídný hlas, kterým se osopil na toho nešťastníka, a v duchu jsem si říkala, jestli jsem to raději neměla nechat být. Co si od toho vlastně slibuji? Vážně chci slyšet odpovědi na své otázky? Není v tomhle případě lepší zůstat v nevědomosti a moct si tak namlouvat, že se nic hrozného nestalo?

Už už jsem otvírala pusu, abych těm ellyn oznámila, že to přece jen nechám na zítřek, když se dveře opět otevřely a ten voják mi oznámil, že mě král přijme.

„Jistě?“ nebyla jsem najednou vůbec přesvědčená, zda se s ním chci setkat. „Pokud se mu to nehodí, tak to můžeme nechat na jindy…“ navrhla jsem poněkud zbaběle, čímž jsem toho ellona ani trochu nepotěšila.

„Přála jste si s ním hovořit neprodleně, lady Lothíriel, a Jeho Veličenstvo Vám velkoryse vyšlo vstříc, tedy byste ho raději neměla nechat dlouho čekat!“ doporučil mi úsečně a když jsem to kývnutím akceptovala, nepříliš jemně mě uchopil za paži a takřka mne dostrkal před krále, načež se opět kvapně vzdálil.

„To je ale milé překvapení, maličká!“ uvítal mne král bodře. „Nepředpokládal bych, že budeš bažit po mé společnosti, když můžeš být s mým synem! Ale je potěšující, že sis na mne vzpomněla!“

„Bylo mi řečeno, že jste byl vážně raněn, můj pane. Mám si dělat obavy?“ zeptala jsem se, jakmile jsem se mu poklonila.

„Nemyslím si, že by to k něčemu bylo!“ vysmál se mi král. „Ostatně vše, co k brzkému zotavení potřebuji, už tu beztak mám… skvělé víno… vybrané jídlo… a více než vstřícnou společnici…“ prohodil s takovou dávkou zadostiučinění v hlase, že se mě okamžitě zmocnila strašlivá předtucha.

„Almiel?!“