62. kapitola

    Okamžitě jsem v úleku strnula a mám pocit, že mi snad i srdce přestalo na malou chviličku bít, a přestože mi neuniklo, že i Almiel sebou lehce trhla, vzpamatovala se podstatně rychleji než já a dokonce se tomu pobaveně zasmála.

„No vidíš, tak už ses konečně dočkala!“ prohodila, načež se vymanila z mých paží a vyrazila ke dveřím otevřít.

Tedy přinejmenším se o to pokusila, kdybych ji ovšem pohotově nepopadla za předloktí, a nezabránila jí v tom. „Počkej… vždyť nevíme, kdo to je…“ hlesla jsem poněkud roztřeseně a ve svých divokých představách jsem už na chodbě viděla aspoň půl tuctu strážných, které pro mě král poslal.

„To chci právě zjistit!“ nechápala Almiel, o co mi jde.

„Co když… mě král odhalil… a teď si pro mě jdou?“ vypravila jsem ze sebe, hrdlo úzkostí stažené tak, že i polknout byl pro mě neskutečný problém.

„Riel, tobě už snad doopravdy přeskočilo! To si vážně myslíš, že by se v takovém případě obtěžovali s klepáním?!“ prskla má přítelkyně netrpělivě a bez dalšího slova se mi vytrhla, aby toho neznámého, který se na sebe pokoušel upozornit ještě důraznějším zabušením, vpustila dovnitř.

Takřka bez dechu jsem naslouchala, co se bude dít, připravená… k čemu? Prchnout? Jako kdybych toho snad ve svém stavu byla schopná!

„To je ale milé překvapení, pojďte dál,“ uvítala Almiel toho příchozího a podle jejího srdečného tónu jsem usoudila, že tu osobu zná a podle všeho ji i ráda vidí. Což mě aspoň trochu uklidnilo. „Riel jistě potěší, že bude mít takový zdatný doprovod!“ zalaškovala ještě a já se mezitím vzchopila natolik, že jsem vyšla do předpokoje, abych se s naším hostem sama přivítala.

„Lady Lothíriel,“ pozdravil mne ten ellon, ve kterém jsem ke své nezměrné úlevě ihned poznala kapitána. „Je mi ctí, že Váš můžu dnes doprovodit.“

„To já jsem poctěna, lorde Glorfindele,“ překonala jsem se a odvětila, jak se slušelo, neboť u něj si jeden nemohl být nikdy jistý, zda jde o obyčejnou poznámku a nebo zda mě zase nezkouší. Ovšem jemu jsem se stejně nezavděčila.

„Když už jste mi předtím tykala, lady Lothíriel, tak byste u toho měla i zůstat. Přece jen by to působilo věrohodněji,“ odtušil suše.

Skoro jsem mu odsekla, že jsem tak učinila, neboť jsem ho považovala za svého přítele, než jsem u arény prozřela. Jenže nač by to bylo, když si zcela odmítal připustit jakékoli pochybení? Navíc mě v tuhle chvíli daleko víc trápilo něco jiného…

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, jelikož mi můj instinkt napovídal, že tomu tak rozhodně není.

„Ovšem, v tom nejlepším, lady Lothíriel,“ ubezpečil mne Glorfindel bez sebemenšího zaváhání, čímž mě ještě víc utvrdil v přesvědčení, že přede mnou cosi tají. Možná proto, že jeho hlas zněl tak… radostně… bezstarostně… prostě docela jinak než obvykle. Jistě, mohlo to být tou dnešní událostí, ale on mi zrovna nepřipadal jako někdo, kdo by se utápěl v sentimentu kvůli svatbě.

„Můžeme jít? Princ už na Vás čeká dole v síni,“ informoval mne a já mlčky přikývla a po krátkém objetí a políbení od Almiel jsem přijala jeho rámě a nechala se vést.

„Doufám, že už jsem tam neměla dávno být! Nerada bych králi zavdala příčinu pokárat mě už podruhé ten samý den za tu samou věc!“ dělala jsem si cestou starosti.

„Toho se naprosto nemusíte obávat, lady Lothíriel, neboť Jeho Veličenstvu naneštěstí neodkladné záležitosti zbrání v účasti na obřadu. Avšak pověřil mě, abych ho při něm zastoupil a jeho jménem Vás přijal do královské rodiny,“ oznámil mi kapitán tu překvapivou novinu, jenže místo aby mě to uklidnilo, zmocnila se mě ještě větší tíseň.

„Jaké záležitosti?“ chtěla jsem vědět, ale on mi k tomu odmítl cokoli bližšího sdělit, přestože bych se klidně vsadila, že o nich byl více než dobře zpraven.

„A co ta jeho vyjížďka s našimi hosty? Nestalo se během ní nic mimořádného nebo ano?“ vyzvídala jsem dál a kdyby kapitán pevně nesvíral mou paži, už dávno bych se přestala obtěžovat snažit s ním udržet krok. „Co se to tu děje? Neříkej mi, že si král jen tak nechá ujít svatbu svého jediného syna! Tomu prostě nevěřím! Je to snad kvůli mně? Mám se začít obávat nejhoršího?“ strachovala jsem se a po tomhle už se Glorfindel sám zastavil a otočil si mě čelem k sobě.

„Vždyť jsem říkal, že svatba proběhne, jak bylo naplánováno, tak proč se znepokojuješ?“ syknul na mne, mírně podrážděn mou neodbytností.

„Ale něco se přece přihodilo!“ trvala jsem na svém. „Zaútočil na nás snad nepřítel? O to tady jde?“

Kapitán ještě okamžik váhal, než nakonec rezignoval. „Králova skupina byla venku napadena pavouky… pár ellyn je dosud nezvěstných… a několik jich je dost ošklivě zraněných… Oropher mezi nimi…“