65. kapitola

    „Jak si to vysvětluješ?“ zeptala jsem se stísněně a raději jsem ani nezkoušela vyjádřit nahlas své domněnky. Protože po rozhovoru s králem mě napadalo pouze jediné vysvětlení… že se postaral, aby jeho rodinu nikdo neohrožoval… Což by znamenalo, že Haldirova krev je na mých rukou… že to já ho vlastně zabila…

„Zatím jsem k žádnému závěru nedospěl, ale cosi mi říká, že král by do téhle záležitosti mohl vnést trochu světla… kdyby se s ním ovšem dalo promluvit,“ pravil princ, který podle všeho zastával podobný názor jako já. A to přestože netušil, kolik toho Oropher ví o nás dvou… a nebo tušil?

„Když jsi naposledy hovořila s králem, nezaznamenala jsi něco nezvyklého? Není možné, že pojal nějaké podezření?“ otázal se mne a já si dala s odpovědí načas, protože jsem zvažovala, zda se mu se vším nesvěřit, jen abych to nakonec zavrhla. Vždyť už k tomu nebyl důvod… Haldir už nemohl nic říct a my byli svoji… tak nač mu přidělávat starosti?

„Nic mimořádného si nevybavuji…“ zalhala jsem a byla v tu chvíli ráda, že jsem slepá, protože bych zcela určitě nedokázala pohlédnout princi zpříma do očí. „Ale i kdyby… proč by to odnesl Haldir? To přece nedává smysl. Nesnažil by se spíš naší svatbě zabránit?“

„Možná tě Haldir přece jen poznal… a využil té projížďky, aby králi o všem pověděl. A ten to vzal jako osobní urážku…“ dumal princ nahlas a mně z jeho rozjímání nebylo vůbec dobře. Protože byl až příliš blízko pravdy.

„Ať už to bylo jakkoli, zřejmě jeho tvrzení nepřikládal příliš velkou váhu, když si i nadále přál náš sňatek,“ pokoušela jsem se rozptýlit jeho podezření a potěšilo mě, když to konečně nechal být.

„Musím říct, že mě dost překvapilo, jakou čelenku pro tebe král vybral…“ prohodil a já si bezděčně sáhla na hlavu a konečky prstů zlehka přejela po proplétaných pramenech umně tepaného kovu, který byl navíc ozdoben několika kameny.

„Zdá se být opravdu honosná…“ ocenila jsem to, přestože to pro mě osobně nebylo příliš důležité. Byla bych vděčná, i kdybych dostala věnec z lučních květů, jen když jsem směla být s Thranduilem.

„Patřila mé matce,“ překvapil mne princ svými dalšími slovy. „Je zhotovena z mithrilu a smaragdů… úchvatná práce trpasličích mistrů kovářů.“

„To jsem tedy nečekala,“ byla jsem dokonale zaskočena takovou poctou. „Upřímně jsem měla trochu obavy, co si pro mě připraví!“

„Původně nechal zhotovit jednoduchou zlatou obroučku dekorovanou akorát pár rytinami a jedním nepříliš velkým smaragdem, ale očividně jsi ho přesvědčila, že si zasloužíš mnohem víc než to,“ pronesl Thranduil a bylo zřejmé, že ho změna v králově chování příjemně překvapila.

„A ty si také myslíš, že jsem toho hodna?“ pozvedla jsem k němu hlavu, rty žádostivě našpulené, a bláhově mě potěšilo, když si mě vytáhnul k sobě a pozvolna, beze spěchu je začal ochutnávat.

„Riel… moje Riel…“ zašeptal, když jsme se od sebe po chvilce neochotně odtrhli, abychom se mohli nadechnout, a já se neubránila pousmání.

„K Vašim službám, pane!“

„Skutečně? To bych měl neprodleně prověřit tvou poslušnost… co říkáš?“ zalaškoval, ale připadalo mi, že jeho srdce v tom tentokrát není.

„Jak pravíte, pane!“ odvětila jsem přesto bez váhání, neboť jsem netušila, jak jinak na to reagovat.

Když mě ale vzápětí vyzval, abych mu pomohla s odstrojováním, okamžitě jsem se toho úkolu zhostila, mé ruce dychtící opět polaskat princovo urostlé tělo a má ústa toužící pokrýt jeho kůži horkými polibky, jenže on mne kupodivu zarazil, jakmile jsem se propracovala až k jeho nohavicím.

„Shledávám nepřípustným, abys byla dosud plně oděna, když tvůj velitel je již téměř docela nahý…“ prohlásil, než se zručně pustil do nápravy této pro něj údajně nevhodné situace a brzy jsem na sobě neměla nic víc než lehounký spodní šat, o kterém jsem od Almiel věděla, že je dokonale průsvitný, a na hlavě mithrilovou čelenku, jež mě halila asi tak podobně, a kterou mi stejně krátce nato sňal.

„Jsi krásná…“ ocenil princ ten pohled, načež mě vzal do náruče a opatrně složil na lůžko, jen aby se ke mně záhy připojil a s naprostou samozřejmostí si mě přitáhnul k sobě. „Byl to dlouhý den… musíš být jistě znavená…“ dělal si starosti a já už se ho chystala ujistit, že to není tak zlé, když mě napadlo, jestli on na tom náhodou není podstatně hůř, a jen mužská pýcha mu nebrání mi to přiznat.

„Trochu ano… navíc je moc příjemné tu s tebou takhle ležet…“ přitulila jsem se k němu ještě těsněji a spokojeně jsem zavrněla, když mi jeho ruka zkušeně prohnětla ztuhlé šíjové svaly, odkud se líně vydala na svou pouť, aby ji posléze zakončila ve značně spodní části mých zad.

Počkala jsem, dokud mi Thranduilův pravidelný dech neprozradil, že usnul, a pak jsem se s největší obezřetností vymanila z jeho objetí a zvedla se z lůžka. To, že se během té doby ani jedinkrát nepohnul, svědčilo o jeho značném vyčerpání, a já si říkala, že když budu mít štěstí, podaří se mi navrátit dřív, než mě vůbec stihne postrádat. Z hromádky šatstva poházeného po podlaze jsem si vybrala onen svatební plášť, jenž byl dostatečně velký, aby mne patřičně zakryl, a po špičkách jsem se vyplížila z místnosti.