67. kapitola

    „Odpusťte, má paní…“ zachytila jsem Almielin hlas, jenž nejen že postrádal svou obvyklou ráznost, ale pokud se mi to jen nezdálo, tak zněl dokonce plačtivě!

„Almiel? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se naléhavě a rychle jsem si pospíšila jejím směrem, jen abych se záhy zastavila o královu mohutnou postavu, kterou mi zastoupil cestu.

„Prý jsi se mnou chtěla mluvit!“ pronesl o poznání méně přívětivě. „Tak tedy vyjev, copak máš na srdci, maličká!“

Nutno říct, že jsem tuhle výzvu ani nepotřebovala, protože jsem spustila ještě dřív, než vůbec domluvil. „Co jste jí udělal?!“ vyjela jsem na něj rozčileně. „Jak jste mohl?!“

Když zničehonic pevně sevřel mou paži, takovou silou, že jsem se neubránila vyjeknutí, do mé hněvem zatemněné mysli se rázem vkradl strach… a také pochybnosti, zda je moudré ho takto osočovat. Ale odmítala jsem se vzdát… nehodlala jsem se jím nechat zastrašit a třebaže jsem věděla, že je pro mě dosti nerovným soupeřem, ani tak jsem před ním nemínila couvnout.

„Poslyš, děvče, jestli se snad domníváš, že když ses provdala za Thranduila, budu ti podobné chování trpět, tak se hrubě mýlíš!“ upozornil mě výhrůžně a pro jistotu ještě zesílil stisk na mé ruce, to aby mi došlo, jak bezbranná vůči němu jsem.

„Nemusíte si o mě dělat starosti, má paní, ujišťuji Vás, že jsem zde zcela dobrovolně,“ ozvala se znovu má přítelkyně, ale navzdory jejím chlácholivým slovům jsem měla pocit, že i kdyby tomu tak na začátku skutečně bylo, nyní už o tom smýšlí docela jinak.

„Obávám se, můj pane, že tu Almiel nemůže zůstat, neboť je mi zapotřebí jejích služeb!“ prohlásila jsem rezolutně, ale na krále jsem tím samozřejmě žádný velký dojem neudělala.

„Skutečně? A na co během svatební noci potřebuješ svou komornou, maličká? Snad ne aby tě zastoupila na loži!“ vysmál se mi akorát.

„To rozhodně ne!“ ohradila jsem se proti té sprosté poznámce.

„Pak ovšem nechápu, co po ní chceš tak naléhavého, že to nepočká do rána! Jak se tak na tebe dívám, s odstrojením zcela jistě pomoct nepotřebuješ!“ bavil se dál na můj úkor.

„Odpusťte mi mou smělost, můj pane, ale Almiel je mou společnicí a já se Vám nehodlám ospravedlňovat pokaždé, když budu chtít, aby plnila své povinnosti!“ sekla jsem po něm vzdorovitě, ačkoli jsem si dobře uvědomovala, jak nerozumné je mé počínání.

„Zajímavé, že nyní tak trváš na tom, aby plnila své povinnosti… když je předtím opomíjela, ještě jsi ji omlouvala!“ prohodil král lakonicky. „Ale budiž… nechť s tebou klidně jde, chápu, že povinnosti mají přednost před jinými věcmi… Stejně jako ty budeš mít jistě pochopení, když nyní Thranduilovi nařídím, aby se přidal k pátracím oddílům! Jde přece o život našeho ctěného hosta a když já sám se nemohu vydat po jeho stopě, je povinností mého syna mě v tomhle zastoupit!“

„Ale, můj pane… to přece nejde…“ protestovala jsem, jelikož jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, že by byl schopný podobný rozkaz vydat. „Vždyť jsme čerstvě sezdáni… přece mi ho nemůžete hned vzít!“

„Podle všeho už svým povinnostem v tomhle ohledu dostál, jinak by ses nepotulovala sama po paláci!“ nemínil se Oropher nechat obměkčit. „Ostatně dosud jsi mi nesdělila, proč jsi za mnou vůbec přišla!“

„To kvůli Haldirovi!“ vyštěkla jsem nahněvaně.

„Ano? Ubezpečuji tě, že děláme maximum, abychom ho nalezli,“ dobíral si mě nepokrytě.

„Vážně?! Slyšela jsem, že jeho kůň měl smrtelnou nehodu! Zřejmě upadl na něčí meč!“ udeřila jsem na něj tvrdě a bláhově mě potěšilo, když na tohle hned nezareagoval. „Zajímalo by mě, jestli Haldira postihnul stejný osud!“

„Kdoví!“ vzpamatoval se král poměrně rychle. „Pokud ano, zavinil si to sám tou svou pošetilostí! Když někdo dráždí šelmu, musí být připraven, že ho může rozsápat na kusy!“

„Vážně?“ polkla jsem ztěžka, neboť jsem nepochybovala o tom, že na můj podvod by také zcela určitě nahlížel jako na dráždění šelmy. Otázkou pouze zůstávalo, co by se mnou v takovém případě udělal…

„Ovšem. Ale nemysleme hned na nejhorší, musíme doufat, že se toho nešťastníka ještě podaří nalézt živého a zdravého. To si přece přejeme všichni, ne?“ opáčil a podle jeho tónu bylo patrné, že ví naprosto přesně, jak o tomhle smýšlím. A že Haldirův bezpečný návrat je to poslední, co bych si přála.

„Samozřejmě, můj pane,“ přitakala jsem přesto chabě a krále má povolná odpověď zřejmě uspokojila, neboť mi konečně přestal drtit ruku a místo toho mě takřka otcovsky přivinul k sobě. Záhy jsem ale zjistila, že to udělal jen proto, aby mi cosi důvěrného zašeptal do ucha.

„Poslyš, maličká, co kdybychom na tuhle tvou návštěvu zapomněli?“ navrhnul takřka spiklenecky. „Vrať se zpátky k Thranduilovi a užívej si jeho společnost, dokud tu možnost máš. Protože mi můžeš věřit, že ho dlouho zahálet nenechám. A neměj obavy… ráno ti tu tvou služtičku pošlu zpátky… Přijímáš?“