64. kapitola

    Když jsme došli do síně, panovalo tam napjaté ticho, jen jsem nedokázala určit, zda je to na znamení, že lid s tímto sňatkem nesouhlasí, a nebo za to může ona nešťastná událost v lesích. Každopádně to nijak zvlášť povzbudivá atmosféra nebyla a já se bezděčně přitiskla blíž ke Glorfindelovi, na kterého to zřejmě nemělo žádný zvláštní vliv, což mě jistým způsobem uklidnilo. O něco méně uklidňující už ale bylo, že se hned nato vymknul z mého sevření a kamsi se vytratil. Naštěstí jsem příliš dlouho sama nezůstala.

„Vyhlížíte nádherně, lady Lothíriel,“ pochválil můj vzhled lord Elrond, jenž, jak mi hned vzápětí tiše sdělil, se na okamžik vzdálil z léčitelského křídla, aby se ujal role mého opatrovníka a předvedl mne před krále Eryn Galen a jeho syna a nabídl jim mou ruku k sňatku. „Gil-galad by byl pyšný a právem,“ dodal ještě, než mi nabídnul rámě a já se jím nechala dovést až před trůn.

Věděla jsem, jak ten obřad bude probíhat, tohle mi Erestor popisoval snad nespočtukrát, ale slyšet o tom a zažít to na vlastní kůži, byly dvě úplně odlišné věci. A ačkoli se jednalo pouze o formalitu, stejně jsem se neubránila jisté nervozitě, když se Elrond otázal, zda Jeho Výsost princ Thranduil přijímá jeho nabídku.

„Ano, přijímám,“ odvětil ten po krátkém rozmýšlení, které se mi ovšem zdálo jako celá věčnost, a pak přistoupil ke mně, sňal svůj plášť a přehodil mi ho přes ramena, čímž mě učinil svou chotí a zároveň mě přislíbil vždy ochraňovat.

Nyní byla řada na Glorfindelovi, aby zastoupil krále a potvrdil náš sňatek tím, že mi na hlavu vloží čelenku dle svého výběru. Skoro jsem litovala, že ji nemohu vidět, neboť mé obavy z trnové koruny se nenaplnily, namísto toho jsem na čele ucítila chladný dotyk nějakého kovu a já se musela hodně přemáhat, abych nezvedla ruku a aspoň pohmatem se nepokusila zjistit víc.

„Nechť Valar požehnají vašemu svazku, bezpečně vedou vaše kroky a ochraňují vás na vaší životní pouti,“ vyřkl kapitán příslušná slova, i když mi neunikl jistý nádech pohrdání, který je zbarvil. Na druhou stranu, mohl se mu snad někdo divit, že nechová Valar ve své přízni? I já měla dost důvodů pochybovat o jejich konání, ale přinejmenším v tuto chvíli jsem si na ně nemohla stěžovat.

Když jsem se zavěsila do Thranduila, abych se od něj nechala odvést ze síně, byla jsem rozechvělá, jako kdybych s ním opravdu měla být poprvé o samotě. Možná to bylo proto, že všichni věděli, kam jdeme a za jakým účelem, a to nebylo zrovna příjemné.

„Snad ze mě nemáš obavy, má spanilá nevěsto?“ povšimnul si princ mého napětí, zatímco jsme stoupali po schodech.

„Trochu ano… přece jen jsem ve Vašich komnatách nikdy předtím nebyla,“ odvětila jsem a už jsem se nemohla dočkat, až budeme z dohledu všech těch zvědavých očí tam dole v síni, ať už v jeho ložnici nebo kdekoli jinde.

„Nedá se říct, že bych v nich trávil příliš mnoho času… ale možná se to nyní změní…“ prohodil neuvěřitelně smyslným tónem, vůči kterému nešlo zůstat imunní, a já si jen strašně moc přála, aby to byla pravda.

Když za námi ale zapadly dveře jeho ložnice a my byli konečně sami, měl podle všeho docela jiné myšlenky než na vášnivé milování se mnou. Dovedl mne sice až k posteli, ovšem pak mě kupodivu vybídl, abych se posadila, že mi musí něco závažného sdělit.

„Co je to?“ zeptala jsem se, když pak notnou chvíli pouze mlčel, díky čemuž jsem si okamžitě začala představovat ty nejhorší možné varianty. „Snad ne tvůj otec…?“

„Ne, ten by měl být v pořádku, aspoň mě o tom ujišťoval jeho léčitel,“ ubezpečil mne. „Jde o Haldira…“

„Glorfindel mi už říkal, že je nezvěstný,“ usnadnila jsem mu to, neboť zřejmě hledal vhodná slova, jak mi tu zprávu šetrně vyjevit. „Já akorát stále nechápu, jak se to celé mohlo přihodit. Vždyť v okolí paláce se pavouci nikdy předtím neobjevili.“

„Obávám se, že se to neseběhlo zas v tak bezprostřední blízkosti. Upřímně nechápu, co tím král sledoval, když je zavedl tak hluboko do lesů. Jako kdyby snad nevěděl, jaké nebezpečí tam všude číhá!“ bylo to i princovi záhadou. Zato já čím dál víc nabývala přesvědčení, že to možná zas taková záhada nebude…

„Co to pátrání? Ví se už něco?“ vyzvídala jsem a měla jsem sto chutí se ihned vypravit za králem a dožadovat se na něm odpovědí. Jenže jsem pochybovala, že by se mi podařilo dostat až k němu. A pak… nechtěla jsem přece, aby se o tom všem dozvěděl princ. Koneckonců jestli se král opravdu dopustil něčeho hanebného, pak to udělal kvůli mně… a já bych mu za to měla být vděčná a ne ho zatracovat.

„Zatím našli jeho zbraň… a mrtvého koně…“ prozradil mi Thranduil zdráhavě a cosi v jeho tónu mě přimělo zbystřit smysly.

„Ano?“ vydechla jsem v předzvěsti něčeho hrozného.

„Byl ošklivě potrhán, zřejmě jak se o něj pavouci poprali, než je naše hlídka vyrušila, ale ani tak prý o tom nemohlo být pochyb…“ nenapínal mne princ dlouho. „Někdo mu podřízl hrdlo...“