61. kapitola

    Nervózně jsem přecházela po místnosti a čím dál víc jsem se obávala, že se ta svatba dnes večer konat nebude, že ji král odvolal, neboť se během své vyjížďky s Haldirem po boku měl dozajisté možnost o mně dozvědět spoustu nových informací. A vážně jsem pochybovala, že by se mu některá z nich mohla zamlouvat.

„Klid, Riel,“ pokoušela se mě Almiel chlácholit, ovšem vzhledem k její rozmrzelosti, když jsem jí prostě oznámila, že mě nebude moct doprovázet, protože potřebuji, aby příležitostně zkontrolovala Amrase, byla ta snaha spíše na škodu.

„Možná jsem tam už měla jít… Král mě varoval, že nesmím přijít pozdě… Co když už tam všichni čekají jenom na mě?“ dělala jsem si starosti.

„Jsem si zcela jistá, že se pro tebe někdo zastaví. Koneckonců to není událost, která by se obešla bez tvé přítomnosti. Na rozdíl od jiných, kteří takové štěstí nemají!“ neodpustila si dosti dotčenou výtku. „Vážně ti Amras slíbil, že zůstane na lůžku?“

„Ano. Ale jelikož jsem stejně skeptická jako ty, chci, aby ses o tom ujistila.“

„Nu dobrá!“ rezignovala Almiel skoro zlostně. „Ale uvědom si, že takhle nebudeš mít nikoho, kdo by ti ten obřad mohl později detailně popsat!“

„Třeba se toho zhostí princ,“ nehodlala jsem se tím nechat zviklat. „Jen kdyby se už někdo ukázal! Tohle čekání mě prostě ničí!“

„Vždyť se sotva před chvílí setmělo, musíš být trpělivá, zorganizovat podobnou slávu prostě vyžaduje čas!“ ztrácela zjevně Almiel trpělivost se mnou.

„Ale běž, ty svíčky jsi rozžala už před delší dobou než jen chvílí!“ odsekla jsem, protože se mi nezamlouvalo, že mě zkouší oklamat. „Možná by ses mohla jít podívat do síně… a nebo se pokusit vyhledat některého z lordů, jestli něco neví…“

„Já vůbec nechápu, proč se takhle znepokojuješ!“ neviděla má přítelkyně důvod, proč by se měla někam vydat. „Jsem přesvědčená, že už se co nevidět někdo objeví, aby tě odvedl do síně! Věru, Riel, s tebou je to horší než s malým děckem!“

A s útrpným povzdechem ke mně přistoupila, aby mi už po několikáté, a klidně se vsadím, že zcela zbytečně, poupravila pár pramínků složitě splétaného účesu a uhladila neexistující varhánky na šatech. „Vypadáš tak úchvatně! Jako skutečná princezna!“ zapomněla na okamžik na svou zlobu. „Jsem moc ráda, že to takhle dopadlo… a věřím, že s princem budeš opravdu šťastná!“

„Taky se tu mohl ukázat…“ zamručela jsem nevrle.

„Už tady přece jednou byl!“ neuniklo Almiel zřejmě zhola nic. „Navíc je naprosto nevhodné, aby tě navštěvoval ještě před obřadem v tvých komnatách!“

„Já vím, jenže…“ Zhluboka jsem se nadechla, než jsem své přítelkyni konečně přiznala důvod svého znepokojení. „V té skupině z Lórienu je i Haldir…“

„Tvůj Haldir?“ dovtípila se okamžitě.

„Ten Haldir,“ opravila jsem ji, neboť se mi její označení ani trochu nelíbilo.

„A poznal tě? Mluvila jsi s ním?“ vyptávala se Almiel dál a já skoro zalitovala, že jsem se jí o něm vůbec kdy zmiňovala.

„Naneštěstí ano… Ale Thranduil o tom neví… jenom ty,“ svěřila jsem se jí a neskutečně mě dojalo, když přešla ke mně a bez váhání mě objala.

„To bude dobré, Riel. Určitě si na nic netroufne… a i kdyby ano, tak tomu princ zcela jistě učiní rychle přítrž,“ konejšila mě, její předchozí rozladěnost nahrazena starostlivostí a soucitem. „Je mi líto, že k tomu muselo dojít… Co ti vlastně řekl? Jak se vůbec mohl opovážit na tebe ještě promluvit, když tě tehdy nechal bez slůvka rozloučení odejít?!“ rozzlobila se na toho pro ni docela neznámého ellona a já nepochybovala, že kdyby se tu Haldir teď objevil, tak by si od ní zaručeně něco nehezkého vyslechnul.

„Chtěl, abych s ním odjela… jinak prý všechno řekne králi…“ hlesla jsem, znepokojená víc a víc, čím déle jsem setrvávala v nečinnosti. Kdybych tak aspoň měla svůj luk, abych se nějak odreagovala…

„Vždyť dal tehdy přednost jiné! Tak jak si dovoluje činit na tebe po tak dlouhé době nějaký nárok?!“ rozlítila se Almiel po mých slovech ještě víc.

„Nevím… prý chce začít znovu… teď, když jsem slepá, tak by měl aspoň konečně jistotu, že se nebudu pokoušet dostat do armády!“ prskla jsem zlostně. „Tvářil se, jako kdyby na mě nikdy nepřestal myslet… Ale možná se mu jen příčí, že bych mohla být šťastná i bez něj!“

„A tuší, že…?“ nechala Almiel svou otázku nedopovězenu, ale i tak bylo naprosto jasné, na co se ptá.

„Já mu to řekla…“ povzdechla jsem si nešťastně. „Myslela jsem, že mě nechá na pokoji, když se to dozví… ale jemu to bylo jedno!“

„Ach, Riel…“ objala mě Almiel ještě těsněji a já se k ní takřka zoufale přitiskla, více než kdy předtím vděčná za její podporu a přátelství, které jsem si ani nezasloužila, a o nichž jsem pochybovala, že jí je někdy budu v náležité míře schopná oplatit.

A přesně v téhle pozici nás zastihlo ono rázné zaklepání na dveře.