68. kapitola

    Chvíli jsem byla zticha, ale o to víc se mnou cloumal vztek. A ačkoli se mi příčilo působit princi takové potíže, ani na okamžik jsem nezvažovala, že bych svou přítelkyni ponechala napospas králi.

„Almiel jde se mnou! Teď hned!“ prohlásila jsem důrazně a poněkud pošetile jsem se pokusila osvobodit z jeho sevření.

Docílila jsem však pouze toho, že mě hrubě popadl za zátylek a dost bolestivě mi zvrátil hlavu nazad. „Ty tu ale neporoučíš, děvče! Tvé slovo tady neznamená vůbec nic, rozumíš?!“ syknul na mě zlostně a já si v duchu nadávala, do jaké situace jsem se to svou vinou opět dostala. Jenže copak jsem to mohla nechat být?!

„Dokonale, můj pane! Ovšem lord Glorfindel a lord Elrond mému slovu naslouchají a jsem si jistá, že král Gil-galad zase bude naslouchat jim! Chcete snad, aby se dozvěděl, že jste napadl mou služebnou a mne?!“ pohrozila jsem mu, čímž jsem jeho vztek ještě více rozdmýchala.

Matně jsem zaznamenala Almielin polekaný výkřik, ale to už mě král nepříliš šetrně přimáčknul ke zdi a já si s obavami pomyslela, že tentokrát jsem to zřejmě notně přehnala. „Ta tvá troufalost tě bude ještě mrzet!“ zasyčel na mě nenávistně, zatímco má přítelkyně žadonila, aby mě pustil, a zoufale se snažila odtáhnout jeho ruku z mého krku.

„Co si o sobě vlastně myslíš?! Tady nejsi nikdo! A přesně tak se k tobě budu chovat!“ přislíbil mi natolik nepřátelským tónem, až jsem si říkala, jestli se mi podaří opustit jeho komnaty bez větší úhony, protože třebaže se Almiel opravdu snažila mi pomoci, proti králi neměla tu nejmenší šanci. Naštěstí pro mě v tom ale nebyla sama…

„Ať se Vám to zamlouvá nebo ne, pane, nyní je lady Lothíriel mou chotí, a proto se mne tato záležitost také týká!“ ozval se znenadání princův hlas a já byla v ten moment neskutečně ráda, že ho opět slyším, i když jsem samozřejmě neměla příliš velkou radost, že mne zastihnul v podobné situaci.

„Jak si dovoluješ vstoupit do mých komnat bez vyzvání?!“ neměl z toho zjevně radost ani král, ale k mé úlevě mě konečně pustil a Thranduil toho okamžitě využil a odstrčil mne za sebe.

„Měl jsem obavy o Vaše zdraví, pane!“ odtušil v odpověď na jeho hřímání. „Těší mne, že se již viditelně cítíte mnohem lépe! Nikdy bych si však neodpustil, kdyby se Váš stav měl kvůli nám opět zhoršit, a tak se teď s Vaším dovolením vzdálíme, abyste mohl dál nerušeně odpočívat!“

„Jen si ji klidně odveď, než s ní ztratím trpělivost docela! A pokud nechceš, aby vbrzku došla úhoně, radil bych ti naučit ji co nejdříve nějakým způsobům!“ doporučil mu král povýšeně a tím s námi byl hotov a podle všeho zaměřil svou pozornost opět na nebohou Almiel, aspoň soudě podle jejího bolestivého syknutí.

Už jsem otvírala ústa, abych princi řekla, že ji prostě nemůžu opustit, ale buď to poznal z mého výrazu a nebo se mu to také nepozdávalo, protože se proti tomu sám ozval.

„Obávám se, pane, že musím trvat na tom, aby nás tato elleth doprovodila. Má choť si přeje koupel, a tudíž se bez jejích služeb neobejde!“ pronesl skálopevně a Oropher mu po zdánlivě nekonečné době napjatého ticha milostivě dovolil si ji odvést.

Úlevou se mi udělalo slabo, ale s vypětím sil jsem zvládla s hlavou hrdě vztyčenou dojít až před princovy komnaty, kde tentokrát nikdo nehlídal, aspoň pokud se tak dalo usuzovat podle nenucenosti, s jakou hovořil s Almiel.

„Dnes v noci se vyspíš tady, budeš tu mít více klidu,“ oznámil jí a ona mu tiše poděkovala, dosud patrně otřesená svými zážitky s Oropherem. „Mám za tebou někoho poslat, aby se na tebe podíval?“ zeptal se ještě, ale tohle rozhodně odmítla s tím, že si pouze potřebuje odpočinout.

„Měla bych raději zůstat s ní,“ vložila jsem se do toho, protože mi přišlo správné se o ni v takovou chvíli postarat, jenže princ byl jiného názoru.

„Ty teď půjdeš se mnou! Myslím, že mi přinejmenším dlužíš nějaké vysvětlení!“ vyštěkl na mne a jelikož jsem poznala, že je opravdu nahněvaný, ani jsem se nepokoušela tomu rozkazu protivit.

„Zvládneš to beze mě?“ zeptala jsem se akorát Almiel a ta mne už o něco pevnějším hlasem ujistila, že bude v pořádku a že si o ni opravdu nemusím dělat obavy.

„Nechám přede dveřmi pro všechny případy jednoho ze svých mužů. Ostatně ty už ses s ním seznámila,“ sdělil mi princ, to zřejmě když si povšimnul, jak nerada svou přítelkyni opouštím, a hned k sobě přivolal ellona, který mne předtím doprovázel za Oropherem.

„Myslela jsem, že je to králův voják…“ zamumlala jsem rozpačitě, protože mi došlo, jak domýšlivá jsem byla, když jsem vážně věřila, že se mi od prince podařilo vyplížit zcela nepozorovaně. „Je mi to líto…“ spustila jsem kajícně, ale Thranduil mne rázně přerušil.

„K tomu se též zanedlouho dostaneme! A teď pojď!“ nakázal mi a kdybych se náhodou zdráhala ho následovat, popadl mě pro jistotu za paži a rázným krokem zamířil ven.