69. kapitola

    Když mne Thranduil zavedl do své pracovny a zavřel za námi dveře, zmocnilo se mě podivné rozechvění, skoro jako tehdy, když jsem se tam ocitla poprvé. Akorát že tentokrát mi přenechal místo na židli a sám se opřel o stůl jen malý kousek ode mě, nepochybně aby si mě mohl přeměřovat stejně kritickým pohledem jako tenkrát.

„Riel, Riel… co tě to zase napadlo?“ promluvil po nějaké době, během níž jsem zarytě mlčela a v duchu litovala, že můj plášť není o něco větší a neskryje mě tak před jeho zkoumavým zrakem. „Jak jen to děláš, že se vždy dostaneš do nějakých potíží?“

„Já za to přece nemůžu, že se to pokaždé nějak zvrtne!“ odvětila jsem vzdorovitě, ačkoli jsem byla naštvaná spíš na sebe, že jsem to nebyla schopná vyřešit lépe. A hlavně bez cizí pomoci. Zejména té jeho!

„Že nemůžeš?“ nezamlouvala se princi má odpověď. „A cos čekala, když ses rozhodla krále takhle hloupě konfrontovat?“

„Chtěla jsem jenom znát pravdu!“

„Proč? Aby sis měla zase co vyčítat? Připadá ti snad, že se potýkáš s málo problémy?“ nedokázal pochopit mé pohnutky. „A nebo jen hledáš důvod, abys mohla opět sáhnout po svých nožích?“

„Tak to přece není!“ nemínila jsem si to obvinění nechat líbit. To, že jsem o tom párkrát skutečně uvažovala, jsem odmítala brát jako prohřešek. Stejně jako se k tomu přiznat.

„A jak to tedy je, Riel? Hm?“ Uchopil mne pevně za bradu a přiměl mě k němu pozvednout hlavu, ačkoli co z mé tváře chtěl vyčíst, to jsem vážně netušila. „Kolik toho král doopravdy ví?“

„Jak mám vědět, co všechno mu Haldir napovídal?“ bránila jsem se chabě, s čímž jsem u něj samozřejmě nepochodila.

„V tuhle chvíli mě podstatně víc zajímá, cos mu pověděla ty!“ prohlásila natolik nesmlouvavým tónem, že už jsem raději déle nepokoušela jeho trpělivost.

„Nepověděla bych mu nic, kdybych si nemyslela, že jsi mu o nás řekl, abys tu svatbu uspíšil. Proto jsem nepopřela, že jsme spolu v Imladris něco měli…“ pravila jsem poněkud zahanbeně, neboť jsem se styděla za to, že jsem naše malé tajemství omylem vyzradila. „Zmátlo mě, že toho tolik věděl… a kupodivu ani nepůsobil nějak rozzlobeně… Ptal se mě i na Haldira…“

„Ano? A jak jsi reagovala?“

„Tvrdila jsem, že si nevybavuji, že bych ho někdy předtím střetla… a on se s tím spokojil. A když jsem si kvůli němu dělala starosti, řekl mi, že se o to postará…“ svěřila jsem mu zdráhavě, neochotná přiznat, jak moc se mi ulevilo, když dostál svému slibu…

Byla jsem pro to špatná? Vždyť i já, podobně jako král, jsem akorát chtěla chránit svou rodinu… a tou byl nyní Thranduil a náš syn. A já věděla, že kdybych musela, tak bych pro ně i zabila… a to vědomí mě už předem naplňovalo pocitem viny.

„Ty za to přece nemůžeš, Riel, bylo to královo rozhodnutí a věř mi, že ten se tak lehce k něčemu přemluvit nenechá,“ poznal princ, co se mi honí hlavou, a přitáhnul si mě do své náruče, čemuž jsem se rozhodně nevzpouzela. „Doufám, že tohle byl ojedinělý případ, neboť se mi dost nezamlouvá, když se potají kradeš pryč z ložnice, jakmile se domníváš, že spím!“ pokáral mě ještě a já byla v ten moment ráda, že mám tvář zabořenou do jeho košile, protože mi po téhle poznámce zaplály tváře rozpaky.

„Tak proč jsi mě nezastavil?“

„Myslel jsem, že jdeš akorát za svou přítelkyní. Neukázala se na svatbě, tak jsem si říkal, jestli se něco nepřihodilo. Teprve když ses dlouho nevracela, začal jsem si o tebe dělat starosti,“ sdělil mi princ ne bez výčitky. „A oprávněně!“ dodal ještě, jako kdyby poznal, že se chci proti tomu ohradit.

„Aspoň už si je ale nemusíš dělat o krále! Protože jeho stav zřejmě nebude tak vážný, když mohl napadnout Almiel!“ připomněla jsem mu hořce, zatímco jsem se vymanila z jeho paží, příliš rozčilená, než abych v nich mohla setrvat jen o chvilku déle. „Když pomyslím, že se kvůli tomu nezúčastnil obřadu…!“

„Pochybuji, že tohle byl ten jediný důvod,“ stavěl se k tomu princ skepticky. „A i kdyby, ty na tom nic nezměníš, Riel, ať se tvrdohlavě snažíš sebevíc.“

„Takže jsem ho měla prostě nechat, aby jí ubližoval a nic neudělat?!“ nezamlouvala se mi jeho slova.

A jemu se zase nezamlouval můj podrážděný tón, protože mě popadl za ramena, jako kdyby se mnou chtěl důrazně zatřást.

„Tys v tam v prvé řadě neměla hlavně co pohledávat! A když už jsi tam musela jít, tak ses mu rozhodně neměla stavit na odpor! Cožpak nechápeš, že tvé činy nic neřeší, pouze zhoršují situaci? Jako tenkrát s Belegem… Je pro tebe skutečně tak těžké za mnou přijít a požádat o pomoc? To se bojíš, že bych tě odmítnul? A nebo je to tvá pýcha, která ti v tom brání?“