63. kapitola
„Cože?!“ vyjekla jsem, naprosto šokovaná tou zprávou. „Jak je to vážné? A co princ? Musí si o něj jistě dělat velké starosti!“
„Pokud ano, pak to na sobě nedává příliš znát,“ odtušil Glorfindel lakonicky. „A nyní již pojďme, nechť dlouho nečeká…“ vybídl mne a aniž by počkal na mou reakci, rovnou vykročil a mně nezbývalo nic jiného, než ho poslušně následovat. Což mě ovšem neodradilo od další konverzace.
„Možná by se ta svatba měla raději odložit… přece jen by v takové chvíli měl být spíš se svým otcem…“ pronesla jsem, třebaže to samozřejmě bylo to poslední, co bych si přála. A podle všeho jsem nebyla sama.
„Oropher nám vzkázal, že se ta svatba musí v každém případě uskutečnit, a Thranduil to hodlá dodržet,“ pravil kapitán a pokud si on dělal o krále Eryn Galen nějaké obavy, tak to více než mistrně skrýval.
„Dobrá,“ nehodlala jsem se s ním přít, už jen z toho důvodu, že představa našeho obřadu bez Orophera byla více než lákavá. Ovšem byl tu ještě jeden ellon, jehož přítomnost bych velmi ochotně oželela… „Doneslo se mi, že krále doprovázelo i několik ellyn z Lórienu… jak ti jsou na tom?“ pokoušela jsem se nenápadně vyzvědět.
„Podle všeho jich s ním jelo šest…“ byl pro tentokrát Glorfindel celkem sdílný. „Dva byli těžce raněni, ale Elrond doufá, že se mu je podaří zachránit. Jednomu už však pomoci nebylo a u dalšího si ještě nejsme jisti, neboť se po něm dosud pátrá. Ale moc velké naděje bych si v jeho případě nedělal…“
Jen s obtížemi jsem ze sebe vypravila další otázku. „Jejich velitel… jak ten dopadl?“
„Obávám se, že to je právě ten, který se pohřešuje,“ odvětil kapitán a já raději sklonila hlavu, to aby z mé tváře nevyčetl, jak moc se mi po jeho slovech ulevilo. Hned jsem se cítila provinile, že jsem schopná se z podobné tragédie radovat, ale vzpomínka na můj rozhovor s Haldirem ve stájích a na naše poslední setkání v Lórienu ten prchavý záchvat viny rychle zahnal.
„Několik oddílů bylo vysláno pročesat les, aby ho nalezli… živého či mrtvého…“ pokračoval zatím Glorfindel a z tónu jeho hlasu bylo naprosto zjevné, na kterou variantu by vsadil on. A já po své zkušenosti s pavouky nemohla než tento názor sdílet. „Jenže vzhledem k tomu, že se mezitím docela setmělo, pochybuji, že budou ve svém pátrání úspěšní. Podle mě tam akorát riskují své životy, ale Oropher na tom trval a nenechal se přesvědčit, aby se s tím posečkalo do rána. Prý dokud je nějaká naděje na záchranu toho ellona, je jeho povinností udělat vše, co je v jeho silách!“ řekl ještě kapitán a mně bylo jasné, že on by na králově místě podobnou pošetilost nenařídil. A jelikož jsem ani na okamžik nevěřila, že by byl Oropher natolik útlocitný a nebo si snad neuvědomoval případná rizika, nemohla jsem nedumat, co ho k tomu doopravdy vedlo.
„To je od něj hezké…“ utrousila jsem, protože jsem nevěděla, jak jinak na to reagovat.
Glorfindel si posměšně odfrknul. „To si vážně myslíš?“ zapomněl pro jednou na své vykání, natolik jsem ho svou poznámkou zřejmě znechutila. „Jsem si zcela jistý, že to dělá jenom proto, aby se vyhnul konfliktu s Amdirem, který se bude nepochybně zajímat, co se jeho mužům přihodilo! Ale ani to ho neospravedlňuje ohrožovat životy svých vojáků!“
„Třeba neuvažuje tak docela jasně, říkal jsi přece, že je těžce raněný…“ napadlo mě ještě jedno možné vysvětlení.
„Upřímně netuším, nakolik je jeho stav vážný,“ připustil kapitán. „Když dorazil do paláce, byl celý zakrvácený, ale Elrondovu péči rázně odmítl, prý se o něj postará jeho vlastní léčitel. Zdržel se jenom natolik dlouho, aby úsečně rozdal rozkazy a pak se odebral do svých komnat s tím, že si rozhodně nepřeje být v žádném případě rušen.“
„Možná si vyčítá, že je na tu projížďku vzal,“ navrhla jsem, ale i mým vlastním uším to znělo naprosto absurdně. A což teprve těm Glorfindelovým.
„Vskutku si začínám dělat obavy o tvé duševní zdraví, pokud jsi tohle opravdu mínila vážně!“ poznamenal sarkasticky a já se na něj pro to ani nemohla zlobit. „Ale teď už pusť ten nešťastný incident z hlavy, vždyť se přece vdáváš, tak by ses aspoň kvůli princi mohla tvářit trochu veseleji!“ snažil se poněkud neobratně rozptýlit mé obavy.
Měl samozřejmě pravdu, jenže nebylo tak jednoduché na celou tu záležitost zapomenout. Vždyť šlo o Haldira… ellona, který se mě kdysi ujal… a kvůli kterému jsem se pak vzdala všeho… a který mě neváhal vydírat, jen aby mě přiměl to udělat znovu.
Tolik jsem se kvůli němu v minulosti a během těch posledních hodin natrápila… tolik jsem se namáhala najít nějaké řešení té svízelné situace… A najednou… najednou byl pryč… docela pryč z mého života. Už mě nemohl ohrozit… už mi nemohl ublížit… už nikdy…
Byla to úleva, to nepochybně… ohromná… Jen kdybych si nemusela pořád dokola klást tu nepříjemnou otázku, zda za jeho konec nejsem nějak odpovědná já.
