60. kapitola
Nedlouho poté, co mě princ opustil, se objevila Almiel a nutno říct, že ji příliš nepotěšilo, když mě přistihla s lukem v rukou.
„Co to tu provádíš? Myslela jsem, že se na chvilku natáhneš, když ti není dobře!“ napomenula mě přísně, načež mi zbraň sebrala a místo ní jsem nafasovala hrnek s bylinným odvarem, ze kterého jsem poslušně upila, abych nezranila její city.
„Přinesla jsem i něco malého ke svačině, pokud máš chuť,“ nabídla mi a já si teprve tehdy uvědomila, že už mám docela hlad. Nemluvě o tom, že jakékoli zdržení od dalších úprav mého zevnějšku bylo více než vítané.
„Byla jsem se podívat za Amrasem…“ oznámila Almiel jakoby nic, jakmile jsme se usadily ke stolku a já se pustila do slané placky.
„Opravdu? To je od tebe hezké,“ ocenila jsem to. A také celkem překvapivé, že se mi o tom rozhodla povědět, když dobře ví, jak o nich dvou smýšlím. Ale hned její následující slova mi tu záhadu objasnila.
„Musíš s ním promluvit. Vzal si do hlavy, že tě bude večer doprovázet, přestože mu Lindir ještě doporučil setrvat na lůžku. Zkoušela jsem mu to rozmluvit, ale na mě samozřejmě nedá. Je tak neskutečně umíněný!“ zlobila se na něj, ačkoli sama mu v tomhle ohledu více než zdatně konkurovala.
„Dobře, hned po jídle se za ním zastavím,“ nebránila jsem se jí pomoci, už jen proto, že Amras byl mým přítelem a já měla na jeho současném stavu víc než malý podíl viny. „Ale raději nečekej žádné zázraky, nemyslím si, že bych na něj měla větší vliv než ty.“
Což se mi ostatně záhy potvrdilo, když Amras slušně leč zcela kategoricky odmítl mé přání, aby dnes raději ještě odpočíval.
„Princ mě pověřil, abych tě chránil, a to také hodlám udělat!“ prohlásil rezolutně a podle toho, jak rázně jeho hlas zněl, tak se nezdálo, že by toho neměl být schopen. Přesto jsem věřila Lindirovu úsudku, že bude lepší, když se zatím nebude zbytečně přepínat, a tak jsem zatvrzele trvala na svém.
„To tě navedla Almiel, že ano?“ obvinil mě Amras poněkud podrážděně a já neviděla důvod, proč to popírat.
„Dělá si o tebe starosti. A já také.“
„Naprosto bezdůvodně, protože jsem v pořádku! Bylo to akorát pár škrábnutí!“ protestoval okamžitě proti naší péči a nutno říct, že jsem ho celkem i chápala. Vždyť ani mně nebylo nikdy příjemné přijmout nějaké zvláštní zacházení.
„Amrasi, ujišťuji tě, že budu dnes večer v naprostém bezpečí, vždyť budu ve společnosti prince a také Glorfindela a Elronda, nemyslíš, že ti tři už mě zvládnou v případě potřeby ubránit? Ale až odjedou a prince král pošle s oddílem někam pryč, tak ti budu za tvou ochranu neskonale vděčná,“ zkoušela jsem ho znovu přesvědčit, ovšem on ani po tomhle mém vysoce diplomatickém proslovu nezměnil názor. Protože mu nešlo jen o mě…
„I tak bych tam rád byl… co kdyby mou ochranu potřeboval ještě někdo jiný…“ prohodil a ačkoli mě jeho zájem o Almiel potěšil, věděla jsem, že ona by z toho nijak zvlášť nadšená nebyla.
„Nemyslím si, že by nám tam něco hrozilo, Amrasi. A před některými věcmi stejně nemůžeš druhé uchránit,“ poznamenala jsem, myslí u Almiel a krále, kterého jsem jí zatím nedokázala vymluvit. I když třeba měla pravdu… a tu možnost volby už díky mně dávno ztratila… přesto bych ocenila aspoň malý náznak nějaké zdrženlivosti z její strany.
„Měl jsem si v té aréně vést lépe… potom bych se nemusel obávat nejhoršího!“ zavrčel nedůtklivě Amras, jehož zjevně trápilo totéž co mě.
„Věřím, že přinejmenším dnes jí nic nehrozí, vždyť král žení svého jediného syna… jistě bude příliš zaneprázdněn mnoha jinými věcmi, než aby si jí vůbec povšimnul,“ chlácholila jsem ho.
„Jako kdybys neznala Almiel! Ta zná spoustu osvědčených triků, jak ellona zaujmout!“ nenechal se tak snadno upokojit.
„Pokud se to rozhodne udělat, tak jí v tom beztak nezabráníš. A nebo ses snad chystal přede všemi vyzvat krále na souboj?“ nechápala jsem, jak by chtěl v takové situaci zakročit. Protože ač se nám to ani jednomu z nás nezamlouvalo, Almiel měla svou hlavu, třebaže se zdálo, že ji zrovna v tomhle případě moc nepoužívá, a nenechala si od nikoho nařizovat, co smí a nebo nesmí.
„Dobrá…“ zdánlivě rezignoval Amras. Ale jakmile znovu promluvil, bylo zřejmé, že se tak lehce vzdát nemíní. „Tak jí vyřiď, že zůstanu na lůžku, pokud ona zůstane ve své komnatě a nebude se účastnit svatby!“
„Cože?“ zamrkala jsem překvapeně nad jeho podmínkou. „A jak si myslíš, že ji k tomu přiměju? Vždyť ona poslední hodiny snad ani o ničem jiném nehovoří!“
„To už je na tobě, Riel,“ utnul stroze veškeré mé námitky a já pochopila, že nemá smysl se s ním dál dohadovat.
„Uvidím, co zmůžu…“ přislíbila jsem neurčitě, zatímco jsem v duchu dumala, jak tohle ultimátum tlumočit Almiel. Dopředu jsem ale pochybovala, že bych s ním u ní mohla uspět.
