54. kapitola
„Lady Lothíriel se nyní ujmu sám, rád bych si s ní ještě o něčem pohovořil. A jelikož po ránu by mohla být dosud znavena z princovy společnosti, vyřídíme to raději hned,“ pronesl král natolik nekompromisním tónem, že Elrondovi nezbývalo, než jeho rozhodnutí akceptovat.
„Domníval jsem se, že již všeho bylo řečeno během oné společné snídaně, Vaše Veličenstvo,“ podotkl pouze.
„To ano, ale mezitím se mi donesly jisté zajímavé zvěsti…“ odvětil na to Oropher a já bych se klidně vsadila, že si mě v tu chvíli pozorně prohlížel, aby mu náhodou neunikla má reakce na ta slova.
„Zajímavé zvěsti, můj pane?“ opáčila jsem a snažně jsem doufala, že jeho uším nezní můj hlas tak strašlivě přiškrceně. „Snad ne další pomluvy, kterými mě kdosi usiluje očernit v očích Vašich a jeho Výsosti?“ nadhodila jsem a snažila se u toho působit patřičně ukřivděně, třebaže uvnitř mě byla docela malá dušička.
„To se ještě uvidí…“ nehodlal mi k tomu Oropher prozatím říct nic bližšího.
Ostatně ani když se za námi o něco později zavřely dveře jeho pracovny a já se s ním opět octla o samotě, nijak zvlášť nepospíchal, aby mi ty noviny vyjevil. A já ho rozhodně nepopoháněla, neboť mě napadala jen jediná věc, kterou by se mnou mohl chtít probrat, a čím později k tomu dojde, tím lépe pro mě, třebaže jsem byla až příliš rozrušená, než abych ten čas dokázala nějak smysluplně využít a připravit se na nejhorší.
„Zdalipak tušíš, co se ke mně dnes doneslo…“ promluvil posléze král, jakmile seznal, že mě napínal již dostatečně dlouho, a jelikož mi nedovolil se posadit, byla jsem nucena po celou tu dobu stát, což mi na klidu příliš nepřidalo.
„To opravdu nemám ponětí, můj pane,“ zariskovala jsem a předstírala naprostou nevědomost, zatímco jsem si v duchu spílala, jak jsem mohla být ve stájích tak neopatrná.
Vždyť jsem přece věděla, že mě nechává král špehovat, tak proč jsem se nechovala jinak? Proč jsem nesetrvala ve svém předstírání? Proč jsem s Haldirem vůbec hovořila? Proč jsem mu o všem řekla? A kolik z toho se králi doneslo? A nebo je možné, že se jedná o docela jinou záležitost? Třeba…
„Znáš ellona jménem Haldir?“ zničil král mou naději hned v zárodku a já po krátkém uvážení přisvědčila.
„Je to jeden z vyslanců krále Amdira. A nebo snad máte na mysli někoho jiného, můj pane?“ pokoušela jsem se zůstat co nejvíce neurčitá, přinejmenším dokud nezjistím, kolik toho doopravdy ví. Na to, abych mu všechno přiznala a pak mu padla k nohám a prosila za odpuštění, bylo vždycky času dost. Tedy aspoň jsem v to doufala…
„Ne, přesně o tomhle Haldirovi mluvím. Pověz, jak dobře ho znáš?“ dotazoval se Oropher dál a já se zatvářila lehce zmateně.
„Nejsem si tak docela jistá, můj pane…“ taktizovala jsem, seč se dalo. „Když jsem s ním hovořila, snažil se vzbudit dojem, že jsme se již někdy dříve setkali, ale opravdu nemohu říct, že bych se na to pamatovala. Jeden u dvora střetne tak mnoho lidí… není možné všechna ta jména udržet v paměti…“
„Hm...“ zamručel král a já z toho zvuku marně zkoušela odhadnout, v jakém je právě rozpoložení. Kdybych tak mohla spatřit jeho tvář… možná by mi její výraz napověděl, zda má smysl dál hrát tuhle hru… ale takhle?
„Potom tě zřejmě překvapí, že tenhle Haldir tvrdí, že jste si bývali dost blízcí… Stále nemáš, co bys mi k tomu řekla?“ Jeho hlas zněl tvrdě ale vyrovnaně, to když předtím hovořil o Amrasovi, tak byl podstatně rozlícenější. Jen jsem se nedovedla rozhodnout, zda je to pro mě dobře nebo nikoli.
„Pouze to, že onen ellon má patrně dost bujnou fantazii. A nebo si možná mylně vyložil nějaké mé gesto jako projev přízně, žádné jiné vysvětlení mne skutečně nenapadá, můj pane,“ zmohla jsem se na aspoň nějakou odpověď a takřka bez dechu jsem čekala na královu odezvu, s níž si dal opět načas, jako kdyby o mých slovech nejprve hloubal.
„Tak to nejspíš bude…“ přitakal po chvilce k mé neskonalé úlevě, která ovšem neměla dlouhého trvání. „Zároveň se mi však doneslo, že si s mým synem nejste zas tak cizí, jak by se dalo dle vašeho chování usuzovat. A nebo mi chceš tvrdit, že i tohle je výplodem něčí bujné fantazie?“ udeřil na mne natolik nesmlouvavě, že jsem se mu to raději ani nepokusila vyvrátit.
„Tohle je pravda, můj pane…“ přiznala jsem s ostýchavostí, kterou jsem ani nemusela předstírat. „Střetli jsme se v Imladris, kam na krátký čas zavítal. A když o mě projevil zájem, bláhově jsem se domnívala, že je opravdový. To jsem ještě netušila, že už se dojednává náš sňatek… a že se mi dvoří jen proto, aby zjistil, koho jste mu vybrali za choť…“ vysypala jsem ze sebe bez rozmýšlení a samotnou mě příjemně překvapilo, že to dokonce dávalo smysl.
Jenže král se mnou zjevně ještě neskončil, neboť se po mém vysvětlení hned vytasil s další záludnou otázkou. „Pokud jsem tomu vyrozuměl správně, pak se tohle vaše sbližování údajně neobešlo bez následků... Je tomu vskutku tak?“
